Cesta citového bezdomovce

Dům není automaticky ještě domovem. Tuto prostou, ale podstatnou pravdu sděluje přesvědčivě třeba slovenský film nesoucí právě název Dům (Dom). Vypráví o otci, který pro své dcery neúnavně staví na zahradě dva domy, aniž by však byl schopen poskytnout jim oporu, přijetí a lásku, které jsou pro dar skutečného domova nezbytné. Zásadní téma domova se dotýká nás jakožto dětí i nás jakožto dospělých a rodičů – jak se vypořádat se situací, v níž nám pravý domov v dětství nebyl dán? A jak dostát obrovskému nároku vytvořit bezpečné zázemí domova našim vlastním dětem?

Jak píše básník T. S. Eliot ve sbírce Four Quartets, „domov je místo, odkud vycházíme“ (home is where one starts from). Domov tedy je – nebo by alespoň měl být – bezpečným výchozím bodem, ze kterého postupně vystupujeme stále dál a dál do okolního, zprvu zcela neznámého a potenciálně nebezpečného světa. Abychom ale byli schopni vykročit do neznáma za hranicemi domova, musíme právě doma získat základní jistotu, že tohle vykročení zvládneme, že obtíže, které nás někdy nepochybně potkají, překonáme.

Pokud naše výchozí místo není pravým domovem, tj. místem bezpečí, jistoty a bezpodmínečné podpory, jen těžko budeme vstupovat do jakýchkoli životních dobrodružství s pocitem, že nebezpečí vposled ustojíme a že „máme na to“ se s různými obtížemi na cestě vypořádat.

Právě proto, že bezpečí domova je určujícím zážitkem našeho raného dětství, je absence tohoto prožitku v počátcích života tak zásadní a tak dalekosáhle ovlivňující to, jak budeme v budoucnu chápat celý svět za hranicemi domova se všemi jeho možnostmi i nástrahami. Všeobecně se ví, že dětství a zkušenost, kterou v něm s okolím a hlavně s našimi nejbližšími a jejich prostřednictvím učiníme, je určující pro jakékoli naše další počínání a pro sebejistotu, s jakou budeme napříště jednat. Tuto dětskou zkušenost lze chápat právě jako správné uskutečnění základního přijetí dítěte domů, kde je vychováváno v bezpečí, jistotě a přijímající intimitě.

Takto pochopený domov je velkým tématem například pro terapeutický směr s názvem daseinsanalýza, který se inspiruje filosofií Martina Heideggera a který zdůrazňuje, že prvotní zkušenost každé lidské bytosti spočívá v tom, že je vržena do světa, aniž by se pro to sama rozhodla a aniž by s tím byla zpočátku sama ze sebe schopna cokoli dělat. Možnosti prožívání a jednání si dítě neposkytuje samo, nýbrž jsou pro ně zpočátku vytvářeny rodiči.

Výstižně vyjadřuje tohle prvotní vržení do světa Jan Patočka, který mluví (v knize Přirozený svět jako filosofický problém) o třech životních pohybech, přičemž tím prvním pohybem je právě pohyb přijetí. Jedná se o „pohyb zakotvení či zapuštění kořenů“, o pohyb, „který je základem pro všechny ostatní“.

Dítě v tomto pohybu nemusí – a ani nemůže – dělat nic jiného než se přimknout k rodičům, jimiž je přijímáno a kteří ho uvádějí do společného domova. Dítěti není třeba „původně nic než vyzařovat svou odkázanost, svou bezmocnost, potřebnost, a zároveň v této odkázanosti se s největší intenzitou přimknout k bytostem, na něž je odkázáno. Toto aktivní splynutí je slast, je blaženost.“

Když se domova nedostává

Výchova dítěte je až neskutečně zavazující právě v tom, že dítě zcela bezprostředně a absolutně přijímá všechno, čeho se mu dostává. To je dar ve chvíli, kdy mu rodiče poskytují bezpodmínečnou lásku a ono cítí jejich přijetí. Ale naproti tomu se to stává velkým břemenem tehdy, když dítě vycítí, že přijímáno není, že je nechtěné, nezabezpečené, nemilované. A můžeme si být jisti, že to vycítí, i když nám to nemůže říct a i když si toho ani samo není vědomo.

Jako dítě z rozvedené rodiny prožívám tohle téma velmi silně – dlouho jsem žila v přesvědčení, že mi nic nechybí, zatímco bylo z mého prožívání a jednání zřejmé nejen to, že mi něco zásadního chybí, ale také že celý můj přístup ke světu je poznamenám základní nejistotou pramenící z pocitu nepřijetí.

Jedním velmi častým pocitem, který dospělý člověk pocházející z neúplné nebo jinak nefunkční rodiny zažívá, je – většinou nevědomé – přesvědčení, že musí něco dokázat, něčím být, „někam to dotáhnout“, aby byl plnohodnotným člověkem. Při rozhovorech s přáteli se s tímto tématem setkávám znovu a znovu – stále se v nás objevuje pocit, že člověk sám o sobě, tj. tím, že je a co je, není ještě dost dobrý, protože nejdříve musí něco dokázat, musí prokázat svými činy, že za něco stojí, protože samotná jeho existence mu žádnou hodnotu nedává. Tento pocit může vzniknout samozřejmě i v úplné rodině, která klade na člověka nějaké zatěžující nároky – musíš být tím a tím, protože my jsme to dokázali a ty jako naše dítě to musíš dokázat také atp.

Dítě z neúplné rodiny je pak v ještě horší situaci kvůli tomu, že v něm pocit nedostatečnosti vzniká zcela automaticky již tím, že jeden z jeho rodičů ho nechce vůbec, nebo alespoň ne natolik, aby s rodinou zůstal. Může se stát, že děti situaci rozvodu nebo rozchodu rodičů prožívají jako svoji vinu danou nějakou svou domnělou „nedostatečností“ – rodič mne (dost) nechce, protože nejsem dost dobrý. Je to samozřejmě absurdní, protože dítě jako bytost zcela odkázaná na přijímání lásky a podpory jen stěží může konat nějaké heroické činy, kterými by dokazovalo, že je „hodno“ lásky.

Do určité míry je sice asi pravda, jak tvrdí Erich Fromm ve svém slavném Umění milovat, že zatímco mateřská láska je bezpodmínečná, láska otcovská je založena na tom, že dítě naplňuje nějaké nároky a požadavky, které jsou na ně kladeny. Jenže tyto nároky mohu spočívat třeba v tom, že dítě poslechne, když je mu něco přikázáno, ale rozhodně ne v tom, aby muselo prokazovat svoji hodnotu tváří v tvář nebezpečí, že pokud nebude „dost dobré“, bude opuštěno.

I podmíněná láska otcovská je v jistém smyslu láska absolutní: i přes neuposlechnutí nějakého příkazu dítě musí cítit, že na jeho zlobivosti a neposlušnosti závisí třeba to, že se na něj rodič zlostně podívá a vynadá mu, ale nikoli to, zda ho stále bude mít rád a bude při něm stát.

Bezdomoví jako prázdné místo v nás

Pokud není dítěti láskyplný domov poskytnut, vzniká v něm pocit prázdna a něčeho nenaplněného, který si ponese do dospělosti, v níž se bude pravděpodobně snažit toto prázdno různými způsoby zaplnit. Jak zde skvěle popsal již Aleš Borecký, lásku absolutní povahy, a tedy dodatečné naplnění dětských tužeb a přání, nám v dospělosti již nikdo zcela poskytnout nemůže. Pokud budeme toto naplnění hledat v druhých lidech – ať už ve svých partnerech nebo přátelích – vystavujeme se navíc sami velkému nebezpečí, protože naše nejniternější city tak budou zcela závislé na jednání druhých lidí.

Ti však většinou nesplnitelný nárok, který na ně klademe, vycítí a vyděsí je, přičemž jejich stažení nás znovu utvrdí v přesvědčení, že jsme zcela sami, vystaveni nejistotě a nebezpečí. Ocitáme se tak v bludném kruhu osamění a opakovaného zklamání. Naprosto souhlasím i se závěrem Aleše Boreckého v témže článku, totiž že bezpečný domov si nakonec člověk musí „vystavět“ sám v sobě. To je samozřejmě nesmírně obtížné, protože se sami sobě musíme nějak stát vlastním přijímajícím a podporujícím „rodičem“, který nás jakožto nejisté, vystrašené dítě utěší a poskytne nám potřebnou oporu a pocit jistoty.

Psychoterapeuti mají jistě zkušenost s tím, že bolest, kterou jejich klienti při uvědomování svých vnitřních prázdných míst prožívají, je nevyhnutelná. I proto je zcela zavádějící přesvědčení, že když vstoupíme do psychoterapie, bude nám jenom lépe a lépe. Tak jednoduché to není, protože před zahojením starých bolestí si je musíme připustit, pochopit, jakými obrannými mechanismy jsme se jim bránili, a „ustát“ jejich dodatečné prožití. Pokud si však člověk přechodnou bolest připustí a vydrží v ní, vyjde z této zkušenosti nepochybně jako silnější bytost, která si začne být postupně schopna bezpečí a jistotu „vnitřního domova“ sama poskytnout.

Jak domov darovat

Skutečnost, že nám v dětství dostatečně „útulný“ a bezpečný domov nebyl darován, nelze změnit, ačkoli se lze s tuto zkušeností dodatečně vyrovnat přijetím, pochopením a zpracováním dětské bolesti. S čím však něco dělat můžeme, je to, jak se my jakožto rodiče zhostíme úkolu vytvořit domov pro své děti.

Sama této otázce věnuji nemálo přemýšlení. Často sedáváme s kamarádkami u kávy a hloubáme nad tím, zda a jak budeme schopny dostát tak velkému závazku, jakým uvedení dítěte do světa je. K ničemu zásadnímu asi většinou nedospějeme; začínám mít ale pocit, že požadavek vychovat správně dítě na nás klade opravdu obrovský, ne‑li dokonce zcela nesplnitelný úkol – ať chceme nebo ne, budeme ve výchově mnohokrát chybovat; nikdy nebudeme dokonalými rodiči. Jak moudře řekla o zkušenosti rodičovství má kolegyně: Hlavně se připrav na to, že nic nebude tak, jak sis to naplánovala.

Rodiče bezesporu chybují, chybovali a budou chybovat. A dětí budou vždycky zlobit nebo dokonce – nedejbože – nesplňovat nějaké ideální představy, které jsme si o nich vysnili: nebudou dokonale nekonfliktní, ke všem přátelské nebo alespoň výjimečně chytré. Přestože však ani dítě, ani rodiče nebudou jednat v dokonalém souladu a v mnohém pravděpodobně nebudou splňovat vzájemné představy, není tím řečeno, že správně přijmout a následně vychovat dítě nelze.

Je možné se dlouze přít o to, jaký druh výchovy je nejvhodnější, jak málo či moc má být rodič přísný nebo tolerantní, k čemu má dítě vést a od čeho ho odrazovat atd. Nakonec se ale zdá, jak zde nedávno v rozhovoru řekl dětský psychoterapeut Petr Sakař, že tím, co je třeba dětem dávat, protože se na to v dnešním světě s přemírou psychologických výchovných příruček zapomíná, je prostě a jednoduše… láska. Pokud budeme rodiči, kteří své děti i sebe navzájem milují, můžeme si „dovolit“ nějaké ty výchovné přešlapy, a přesto si snad být jisti, že s láskyplným vztahem, který pravý domov utváří, nemůžeme dítěti skutečně ublížit.

Jako děti jsme jasně vnímali své potřeby. O tuto schopnost mnohé z nás připravila výchova: Oběti výchovy