Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Slzy pro mámu

Neplakala jsem, když mi zemřela máma. Dodnes to nechápu, nerozumím a hledám odpověď.

Ze seriálu: Odborníci komentují příběhy čtenářů

Když zemřel mladší bratr, za pár měsíců babička a posléze táta, utíkala jsem se svou bolestí a pláčem do ústraní. Proč teď ne? Chci plakat, pláč je úlevný pomocník… Nejde mi to. A tolik o to stojím. Nechci volat „ptáka žalu“. Jen bych chtěla zase obyčejně umět plakat.

Viním se. Stydím. Přemýšlím nad minulostí, dětstvím… Nebylo jednoduché. Rodiče se věčně hádali, máma byla hysterická, otec chorobně a bezdůvodně žárlivý. Označila bych ho stylem „podle sebe soudím tebe“.

Po vzájemných invektivách ve vztahu si nás máma brala do područí, nesměli jsme jako děti s tátou mluvit, když nastal jejich dočasný problém… To jsme dodržovali. Posléze jsme byli od ní „peskovaní“ za to, že s tátou nemluvíme.

Tak to šlo v podstatě až do mé dospělosti. Nebyla to máma, která by mě přivinula, naslouchala, poradila… Tím nechci říct, že by mě nebo sourozence neměla ráda. Byla velmi pečlivá, pracovitá, v domácnosti – otec nedovolil, aby pracovala, právě díky své odporné žárlivosti.

Máma, jak si ji pamatuju

Byla na něm hodně citově závislá. Dnes už jako dospělá, zralá žena, která má za sebou kus života, kterému dovolila, aby ji semlel a posléze nabídl další začátky, přemýšlím… Snažím se mámu pochopit.

Na svět přivedla dcerku, která po necelém roku zemřela. Mám tři děti a vím, jaká to musela být bolest. Po dvou letech se narodil bratr a máma se na něho upnula, zcela logicky. Když jsem na svět přišla já po dalších třech letech, byla jsem jen „tatínkova“. Nějak jsem pro ni byla mimo kolej.

Jednou mě poznala, jindy ne. Pohled na ni ve mně vzbuzoval bezmocnost. Úzkost…

Samozřejmě, že jsem to poznala až v době, kdy dítě má rozvinutější vnímání. Přicházel život puberťáka se všemi aspekty. Nebyl nikdo, kdo by poskytl radu, oporu. Ani otec. Byl přesvědčený, že ze mě musí být právnička. Nic jiného ve mně neviděl. Byla jsem přece jeho holčička!

Ale ta „holčička“ šla na přijímačky sama a záviděla ostatním, co měli s sebou rodiče a ti s nimi sdíleli to krásné napětí v očekávání výsledku.

Stejně tak tomu bylo s maturitou. Ani jednoho z nich nezajímalo vysvědčení. Jediná otázka – „udělalas to?“ Přiznávám, to bolelo. Nebyla šance k rozmachu v komunikaci, v radosti, kterou jsem cítila z úspěchu.

Ale to už je skutečně spousta let a nechci být bolestínská.

Léta plynula. Máma musela na endoprotézu, opakovaně podstoupila celkovou anestezii a došlo k nejhoršímu: právě ta jí odkryla Alzheimerovu chorobu.

Bylo jí 78 let. V tu dobu jsme si k sobě našly cestu. Zcela nepochopitelně s odkazem na vyřčené. Já ji začala mít moc ráda. Trávily jsme spolu hodně času, každou neděli celé odpoledne. Jakmile se její zdravotní stav zhoršoval, nezbývalo jiné řešení než ubytování v penzionu. Vždycky mě s úsměvem očekávala, hnala do krámu pro zmrzku… zajímalo ji všechno. Nemoc postupovala velmi rychle. Dovršila krásných 80 let, gratulace už nevnímala.

Bylo to jako na houpačce. Jednou mě poznala, jindy ne. Přestala chodit, mluvit… V tu dobu jsem s ní netrávila celé nedělní odpoledne. Utíkala jsem. Pohled na ni ve mně vzbuzoval bezmocnost. Úzkost…

Dát průchod emocím

Měla jsem osobní problémy po ztrátě zaměstnání, nedokázala jsem se odrazit ode dna. Lékař mi po konzultaci nabídl hospitalizaci na psychoterapeutickém oddělení. Přijala jsem. Za dva týdny jsem obdržela zprávu z penzionu, že máma zemřela.

Dostala jsem dovolenku, zorganizovala vše potřebné… Byla jsem jako v nějaké jiné dimenzi žití, vnímání… Neplakala jsem. Dokonce ani před obřadem, kdy byla nutná identifikace a nikdo z příbuzných neměl sílu. Šla jsem. Pohladila jsem ji po tváři, poděkovala za všechno.

Po rozloučení jsem odjela domů. Žádné sezení s příbuznými. Bylo ve mně prázdno, žádný pocit, bolest nad ztrátou… Jen ticho.

Vrátila jsem se do léčebny. Tam mě začaly přepadat při komunikaci záchvaty smíchu, patologického. Nejsem smíšek, spíše vážnějšího ražení. To víte, že mě mnozí odsuzovali. Na skupinovém sezení s psycholožkou jsem se odhodlala a svěřila se. Tolik jsem se styděla… Naslouchala mi, poté vysvětlila, že emoce si najdou styl ventilace.

Její názor jsem pochopila. Ale přesto se ptám, proč už nedokážu plakat, co se to se mnou stalo? Vím, že to, co píšu, není obvyklé a málokdo mě asi pochopí. Rozumíte mi? Najdu konečně odpověď, řešení?

Libuše, čtenářka Psychologie.cz

Netlačte na sebe v procesu truchlení

Milá Libuše, Váš popis ve mně při čtení a při pokusu mentálně se na váš příběh napojit vyvolal řadu myšlenek, pocitů a hypotéz. Nemají úplně jednotnou linii. Říkal jsem si, jestli právě ona nejednoznačnost není součástí vaší současné situace a vašeho nitra.

Možná je ve vašem nitru „část já“, která nyní nemůže nebo nechce plakat. Některé části já (zde „já, které touží plakat“) mohou mluvit tak silně, že neslyšíme a nevidíme jiné „postavy vnitřního týmu“, které nám dávají o sobě vědět třeba tak, že jsou v realitě nepřehlédnutelné (nelze plakat), ale nejsou vědomím a porozuměním přístupné (nechápu proč).

Mohlo by být užitečné zkusit prozkoumat hypotézu, že část vás teď plakat nepotřebuje, nemůže nebo dokonce nechce a že tato část vaší duše není o nic horší než ta „po slzách toužící“. I toto já potřebuje pochopit a přijmout. Přijmout znamená dovolit každé části se vyjádřit a netlačit na změnu.

Truchlení je poslední fází vztahu

Chci s Vámi sdílet několik z mých hypotéz. Jako první motiv uvádíte vinu. Vinu za to, že nebrečíte. Téma viny se ve vašem příběhu vyskytuje vícekrát a v různých podobách – koneckonců je to jedno ze základních vztahových témat. Smrtí mámy se mohlo ve vašem světě něco změnit. Zavřela se možnost rozvíjet vztah na viditelné rovině, možná se mohlo vrátit něco z těch let, kdy mezi vámi bylo nepochopení a bolest.

Smrt jako každá těžká událost má sílu hodit nás zpět, do regrese, do minulosti, do míst, která nebyla ošetřena dostatečně, které například léčil jen čas. Mohla se tedy i oživit mámina vina vůči vám. Třeba ta „tatínkova dívka“ nechce brečet – ví o všem příkoří i o bolesti, že jste nebyla/nejste taky „mámina dívka“. Třeba je znovu nutné projet a o kousek posunout kolečko odpouštění. To, že líčíte události z dětství hned po popsání aktuálního stavu, by tuto hypotézu mohlo podporovat.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Prožitek viny by mohl být zčásti projekcí maminčiny viny – po smrti blízkého je tak nějak nemístné či nepřijatelné vidět zesnulého ve špatném světle či lépe řečeno celistvě. Stíny osoby se v „pietě“ schovávají či promítají jinam, často do sebe sama.

Další možností je, že vina je obranou před prázdnem – o tom také píšete. Dokud budete žít tématem viny, jste před prázdnem chráněná. V truchlení a dokonce i při obviňování se, že netruchlíte „správně“ – se slzami, máte stále intenzivní kontakt s mámou ve vnitřním světě. Po truchlení nastává etapa, kde je zesnulý „propuštěn“ a otevírá se nový prostor – lze ho prožívat jako další kapitolu, novou šanci a/nebo jako samotu a prázdno.

Nejlíp se jde dál, když se povedou oba procesy – vnitřní odpoutání i zvnitřnění daného člověka v našem srdci (např. žijeme jeho hodnoty, nějak rozvíjíme jeho odkaz, co jsme se od něj naučili, čím nás inspiroval atd…). Truchlení je poslední fází vztahu s někým, kdo byl reálně v našem životě. Překážky v truchlení jsou někdy překážky v novém začátku.

Absence slz vás může nyní držet v nějakém bodu, který je třeba více prozkoumat a prožít a neodcházet na jinou, třeba i emočně výraznější frekvenci. Někdy je těžké věřit svým skutečným pocitům, když máme představu, že bychom měli cítit něco jiného. Vaše emoce (i jejich absence, i to je druh vnitřního stavu!) jsou vašimi průvodci, kteří znají cestu – nevědomí ví lépe, čím máme projít k cíli. Pokud by slzy byly pro vás úlevou, co znamená jejich absence? Trápení či dokonce uvěznění a trest? Není pak třeba hlubšího odpuštění i pro sebe samu?

Proč (ne)plakat

Kde se vlastně vzala vaše představa, že je pláč nutný? Schválně zde vybírám slovo představa, protože si nejsem jistý, že jde skutečně jen o potřebu. Cítíte to nějak v těle? Není to alespoň zčásti i introjekt mysli? Takový ten „základní program“, který máme všichni nastaveni – při smrti blízkého se přece pláče. Pláč není jedinou možností truchlení. A možná není ani vždy nutný. Řada lidí prožívá podobné události bez velkých vnějších projevů, není to samo o sobě známkou „divnosti“.

Proč je pro vás pláč důležitý? Co by bylo jinak, kdybyste plakala? Na jaké rovině byste to vnímala jako důležitou a pozitivní změnu? Nebyl by to například i důkaz toho, že jste měla mámu ráda? Že jste měly blízký vztah? Neuhasily by vaše slzy ty planoucí pocity viny? Nemám možnost vést s Vámi dialog, tak jen doufám, že nějaká otázka se Vám bude hodit pro případný vnitřní dialog.

Truchlení se nemusí týkat jen ztráty toho, jaká máma byla, ale i toho, jakou mámu jste mít mohla, chtěla a potřebovala.

Někdy nelze plakat, protože truchlení už proběhlo během předchozích let. Možná jste už během posledních let našla ten „dobrý tvar“ vztahu s mámou a možná jste během let vše odpustila, přijala a smířila se tak, že absence slz je určitým vnitřním klidem. Možná to tvoří alespoň kousek té nevědomé sítě pocitů a významů. (Kdyby to platilo zcela, asi by nebyly ty záchvaty smíchu, jak jste popisovala. Ty svědčí, jak vám už terapeutka řekla, o nějaké náhradní cestě, kudy mohla směřovat emoční energie ven. Lze si to představit tak, jako by byl zavřený určitý emoční kanál a energie si hledá cestu jako řeka, kudy může téci.)

Někdy naopak nelze plakat, protože je pláč příliš ohrožující. Zapnou se obranné systémy, které člověka chrání, aby vůbec mohl emočně přežít. Smrt mámy je pro hodně lidí náročnou událostí – otvírá věci minulé, téma dětství a dětských zranění, ale i téma budoucí (moje vlastní smrt, „teď už jsem na řadě já“, atd.). Truchlení se nemusí týkat jen ztráty toho, jaká máma byla, ale i toho, jakou mámu jste mít mohla, chtěla a potřebovala.

Odtruchlit i tuto ideální mámu může být stejně těžké nebo i těžší než přijmout reálnou ztrátu a nebylo by překvapivé, kdyby toto téma bylo chráněno absencí představ, pocitů a slz. Někdy se tyto obrany nastaví na dlouhou dobu. Neotevírá je tlak, ale buď jiná těžká událost, která obrany prorazí a prožijeme pak i minulé a nahromaděné smutky, nebo naopak bezpečné prostředí a bezpečný emoční vztah.

Další možností by mohlo být zkoumat vaše pocity v kontextu rodinného systému. Může to znít trochu méně tradičně, než jak běžně člověk uvažuje, ale pocity mohou být „regulovány“ i tím, jak reagují ostatní. V té nejjednodušší formě by to mohlo být například tak, že pokud budou jiní členové zhroucení, mohou nevědomě tlačit na to, aby někdo hrál roli „silného“, kam může patřit i postarat se o praktické věci, neplakat atd. Možnost plakat a truchlit tímto způsobem je dostupná jen v určitém kontextu, nelze plakat na povel (ani na ten vnitřní).

Využívejte celý web.

Předplatné

Zčásti si můžete vhodné podmínky pro truchlení připravit, například vstupem do delší psychoterapie. Nejlépe se pláče v bezpečné náruči – fyzické či „emoční“ náruči. Spíše pomůže netlačit na sebe a dovolit si jiné možnosti truchlení – třeba ne tak výrazné, ale jemnější a pozvolnější. I vypravování celého příběhu, sdílení vzpomínek mohou být formou jak tento proces umožnit. Zkuste pustit představu, že správné truchlení a úleva přijde jen se slzami – paradoxně možná pak právě přijdou. Držím palce.

Aleš Borecký

Diskuse 0