Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Hledá se šťastné dětství

Každý den musíme začít od nuly. Dobrá šance pro ty, kteří nezažili právě ideální dětství.

Ze seriálu: Jizvy po dětství

Dalibor Špok

Dalibor Špok

14. 8. 2013

Spokojenost v dospělosti může nalézt i ten, kdo nezažil právě dobré dětství. Má však horší startovní pozici. Musí více překonávat, více se učit, mít větší ochotu měnit se. Prvním krokem je přestat vinit za svůj současný stav minulost, rodiče nebo dřívější situaci. Jako dospělí nemůžeme za to, čemu jsme byli dříve vystaveni. Můžeme se ale rozhodnout, jak s tím dnes naložíme.

Oslovil mě šéfredaktor Psychologie.cz a poprosil mě o zamyšlení nad větou, která strhla mezi čtenáři rozsáhlou debatu: „Šťastné dětství je nejhorší možná příprava na život.“

Věta provokativní, pro diskusi jako dělaná. Moje stanovisko k ní bude jako z populární pohádky, trochu oblečené i neoblečené: Myslím si, že šťastné dětství je pro spokojený život v dospělosti extrémně důležité, záleží však na tom, co považujeme za šťastné dětství.

Šťastné dětství neznamená, že dítě má vše, může si vše dovolit a dát to taky všem najevo. Z takového (nyní možná „šťastného“) dítěte se totiž často stane nešťastný dospělý.

Jistě můžeme vymyslet spoustu definic šťastného dětství. Já se spokojím s jednoduchou. Šťastné dětství je takové dětství, ve kterém se dítěti ze strany rodičů (i dalších lidí) dostává

  • lásky (dobrých vztahů, vztahů s dobrými lidmi, milujících kontaktů, akceptování a respektu k vyvíjejícím se potřebám a osobnosti dítěte)
  • přiměřenosti („ničeho příliš“ je heslo, které bylo údajně tisíc let vytesáno ve slavné věštírně v Delfách, a to jistě znamená, že jej starořecká civilizace považovala za jedno z ústředních – znamená ničeho příliš hodně, ani příliš málo)
  • zdravého selského rozumu (tedy vyrovnaného a moudrého rodiče, který například spíše než na nejnovější trendy a zásobu internetových rad dá na vlastní intuici a prosté zamyšlení nad tím, co je pro dítě nejlepší)

Pokud tyto tři věci dítě ve své rodině nachází, pak automaticky získává to nejdůležitější pro zdravé formování své osobnosti:

  • vzory
  • modely zvládání životních situací, prostředí pro experimenty s jejich řešením, pro vyrovnání se s nezdary a se stresem, pro neohrožující zpětnou vazbu…
  • prostor pro aktivity, pomocí kterých dítě poznává a rozvíjí svou moc, talenty, schopnosti, identitu, ale nalezne také jejich hranice a opaky
  • předpoklady pro vytvoření bazální důvěry ke světu a k životu (základního optimismu, přesvědčení, že život stojí za to žít)
  • hodnotné vztahy s druhými, hodnotné způsoby vztahování se ke světu

Každý z těchto bodů je pro zdravé fungování dítěte mimorádně důležitý, o každém z nich lze napsat (a byly napsány) tlusté knihy.

Když něco schází, něco přebývá

Určitě se nemusíme zamýšlet nad tím, že nešťastné je takové dětství, kde dítě nemá uspokojeno základní potřeby, zažívá nešetrné a necitlivé zacházení a chybí mu prostředí, o kterém píšu výše. To je jasné.

Chci však upozornit na opačný extrém, tedy že šťastné rozhodně není ani „rozmazlující“ dětství. Šťastné dětství neznamená, že dítě má vše, může si vše dovolit a dát to taky všem najevo. Z takového (nyní možná „šťastného“) dítěte se totiž často stane nešťastný dospělý. Šťastné dětství naopak znamená, že dítě má pevně stanovené hranice a pravidla, protože to mu nejen pomůže utvářet jeho identitu a charakterové vlastnosti (už jste někdy pekli bábovku bez formy?), ale především poznat důležitost hranic v životě – a toto poznání pak později už jako dospělý využívat.

Velké množství „rozmazlených dospělých“ či „ztracená generace mužů“, o které mluví přední americký psycholog Philip Zimbardo, není jen důsledkem závislosti na virtuálním světě a sociální vytrženosti, kdy lidé dají přednost počítačovým hrám nebo televizi před skutečným a často nelehkým mezilidským kontaktem a smysluplnými aktivitami. Je to také – a možná především – důsledek permisivní, vše povolující výchovy, která supluje (a má odčinit) nedostatek času a nedostatek skutečného kontaktu, věnovaného dětem ze strany rodičů.

Pro šťastné dětství je více rozhodující šťastný rodič (tedy rodič přiměřeně spokojený, vyrovnaný, moudrý) než majetek nebo uspokojení všech přání a tužeb expandující dětské mysli.

Právě tato idea výchovy převládla v minulém století v USA: dělej si, co chceš – tím ti dáváme najevo svou lásku. Kdo tě omezí, nebo napomene, kdo po tobě chce něco těžkého nebo nepříjemného – ten je špatný. Jedná se o filozofii, která bezprostřední uspokojení potřeb a impulzů dítěte povýšila nad obtížné budování hodnotných vztahů a charakterových vlastností. Její plody nyní (nejen) americká společnost sklízí.

Bohužel tento přístup k dítěti někdy můžeme vidět i v našich podmínkách: dítě jako střed pozornosti za každých okolností; jako to nejdůležitější, co v jakékoli situaci je a co ji může kdykoli narušit, měnit či v ní cokoli vyžadovat; dítě jako předmět naší chlouby a hrdosti, vedle nejnovějšího BMW a módního nábytku; dítě jako objekt nešťastné frustrace rodičů, kteří si na něm uspokojují své nesplněné touhy. Moudrý výrok, připisovaný C. G. Jungovi, říká: „Největším nebezpečím pro dítě jsou nenaplněné ambice jeho vlastních rodičů.“

Takový způsob výchovy vytváří bezradné, bezmocné, nemotivované dospělé nebo naopak grandiózní, narcistní, povýšené typy osobností, které však jsou ve své podstatě osamocené a nešťastné.

Audio kniha ke stažení

Pusť to z hlavy!

Výběr článků z Psychologie.cz v podobě mluveného slova. K poslechu jsme připravili články Radky Loja, Dalibora Špoka, Ivety Hrotkové, Jakuba Nemčeka, Andrey Novotné a Vojtěcha Pišla.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Pusť to z hlavy!

Výběr článků z Psychologie.cz v podobě mluveného slova. K poslechu jsme připravili články Radky Loja, Dalibora Špoka, Ivety Hrotkové, Jakuba Nemčeka, Andrey Novotné a Vojtěcha Pišla.

Pro šťastné dětství je tedy samozřejmě více rozhodující šťastný rodič (tedy rodič přiměřeně spokojený, vyrovnaný, moudrý) než majetek nebo uspokojení všech přání a tužeb expandující dětské mysli.

Recept na šťastné dětství

Šťastné dětství je dětství přiměřené:

  • s prožíváním lásky, pozitivních vztahůzákladním pocitem bezpečí a předvídatelnosti, ale ne s láskou opičí, příliš ochranitelskou, příliš vyžadující
  • s pravidly, strukturou a řádem, s omezeními a zákazy – nikoli nadměrnými, ale ani žádnými
  • s hodnotnými vztahy s vrstevníky, které by měly vycházet z individuality dítěte, nikoli z nutnosti kamarádit se s každým, kdo bydlí vedle nebo koho doporučí rodiče – nikoli s umožněním nadměrného trávení času v samotě či virtuálním prostoru internetu, ale také ne s podporou nekvalitních, škodlivých vztahů
  • s přiměřenou nabídkou aktivit, koníčků, činností – bez donucování a přílišného motivování, avšak s podporováním dítěte k ochotě vydržet v těch situacích, kdy to jde v koníčcích těžko nebo kdy se objeví problémy
  • s modely pro zvládání obtížných situací, sporů, konfliktů, neúspěchů (společným zamýšlením nebo jen možností sledovat rodiče jako své vzory)

Skoro vše, o čem píšou psychologické články pro dospělé (naučte se navazovat vztahy, stanovit hranice, překonávat nepříjemné, cvičit vůli) by mělo mít možnost dítě zažít – opět v přiměřené rovině, jako jednak trochu obtížné (neboť pouze obtížné a nelehké dítěti umožní růst), ale zároveň bezpečné.

Posunutá startovní čára

Samozřejmě vše výše uvedené neznamená, že kdo uvedené aspekty dobrého dětství nezažil, nemůže nalézt spokojenost v dospělosti. Znamená to však, že má horší startovní pozici. Musí více překonávat, více se učit, mít větší ochotu měnit se. Mnohé ze struktur osobnosti, které pomáhají dospělým, kteří zažili dobré dětství, mohou totiž těmto lidem chybět. Jsou proto postaveni před úkol vybudovat si tyto struktury později – což je složitější, ale určitě ne nemožné.

Naučit se základně důvěřovat životu a rozpoznat, že tento svět není ohrožující místo, to je – pro lidi se špatnými zkušenosti z dětství – velmi obtížný, ale důležitý úkol.

Musí se naučit tomu, co jiní automaticky ve svém „dobrém dětství“ získali: přiměřeně stanovit hranice a řád, naučit se (přiměřeně) důvěřovat druhým lidem, hledat hodnotné vztahy, nalézt vlastní hodnotu, naučit se, kdy je lepší skončit, a kdy ne; kdy je lepší aktivně řešit, a kdy spoléhat na pomoc jiných.

Mnozí se budou muset naučit základně důvěřovat životu a rozpoznat, že tento svět není ohrožující místo. To je – pro lidi se špatnými zkušenosti z dětství – velmi obtížný, ale důležitý úkol.

Lidé, kteří nedostali některé z darů šťastného dětství, stojí v dospělosti před mnohými výzvami. Jedním z největších a nejtěžších úkolů je pro ně nutnost přestat vinit za svůj současný stav minulost, rodiče nebo dřívější situaci. Musí si uvědomit, že oni sami jsou teď dospělí a mají zodpovědnost za to, jak se nyní chovají a jaké jsou jejich volby.

Jistě, nemohou za to, čemu byli dříve vystaveni. Ale mohou ovlivnit, co nyní zvolí, co budou nyní dělat, jak se ke své minulosti postaví. Pomalu, postupně, krok po kroku.

Jedině pochopení, odpuštění a rozhodnutí nyní, v naší přítomnosti, nás nese do spokojené budoucnosti.

Ano, je třeba naučit se odpouštět, pochopit své rodiče nebo se vyrovnat s nespravedlností, které se nám dostalo. Avšak vymlouvání se na minulost a obviňování „toho, co bylo“ jako příčiny „toho, co je“, není příliš efektivní cestou. „To, co bylo“ totiž nevrátíme. Jistě, můžeme (dokonce musíme) se vyrovnávat s minulostí, poučit se z ní a přemýšlet nad ní – ale to musíme dělat v přítomnosti a pro přítomnost.

Neoživujeme minulost. Vytváříme novou přítomnost, jejíž součástí je změněný pohled na minulost, možná nový příběh o minulosti, možná odpuštění, možná pochopení… ale jedině pochopení, odpuštění a rozhodnutí nyní, v naší přítomnosti, nás nese do spokojené budoucnosti. Je to zdánlivě drobný rozdíl, ale je naprosto zásadní.

Na takové cestě z nešťastného dětství ke šťastné dospělosti si neustále musíme připomínat nutnost nespěchat. Problémy dětství, které trvaly léta, nevyřešíme během jednoho psychologického sezení ani jedním vnitřním rozhodnutím. Musíme řešit konflikty a obtíže malými kroky, opakovaně, znovu a znovu. Pomalu se posouvat a formovat.

Využívejte celý web.

Předplatné

Udělat dva kroky dopředu, jeden zpět, a pak třeba velký úkrok stranou. Akceptovat opakovaná selhání a znovu se pouštět do nových pokusů… V tom není příliš rozdíl mezi cestou změny jakéhokoli dospělého člověka. Lidé, kteří se vyrovnávají s problematickým dětstvím, však musí na tuto postupnost myslet dvojnásobně.

Musíme prostě každý den začínat znova – to není heslo pesimismu a nevíry v trvanlivost našich změn, v tom je naopak naše zásadní naděje.

Diskuse 0
Jizvy po dětství
Seriál

Nezhojená zranění, pocity strachu, viny či zlosti ze skrytu ovlivňují celý náš život.

Více autorů

  • Rodina a děti