K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Říkám ano, dělám ne

Pasivně agresivní chování má svou skrytou logiku. Uvědomění je cesta ke změně.

Kamila Thiele

Kamila Thiele

5. 11. 2015

Ze seriálu: Jizvy po dětství

Se Zuzkou jsem se setkala před několika roky. Přišla do terapie, protože jí psychiatr doporučil vedle antidepresiv také nějakou terapii. Už prý docházela k někomu jinému. Tam pravidelně říkala, že se má „dobře“, protože sama chtěla, aby to tak bylo. Nebudu ale předbíhat. Tento příběh používám s velkými úpravami k tomu, abych mluvila o jednom vzorci chování, který dokáže komplikovat vztahy partnerské, pracovní, rodinné a všelijaké jiné, aniž by si toho dotyčný byl vědom.

S některými lidmi to jde dobře. Stačí málo, a dokážou pracovat sami. Zdá se mi, že tam ani nemusím být, až mám z toho někdy špatný pocit. S některými to je naopak. Dřu se, lámu si hlavu, ale nejde to. Pořád se pohybujeme tak nějak po povrchu.

Zuzka byla velmi milá a příjemná slečna. Zdálo by se, že nemá žádný problém – až na to, že nejedla a vyčerpáním se zhroutila. První týdny mluvila o všem možném. O škole, spolužácích, o rodičích. Já jsem poslouchala a byla milá a trpělivá, stejně jako ona vůči mně. Cítila jsem sice napětí, ale zatím jsem to nechávala být. Intuice mi, říkala, že se dočkám.

Zanedlouho se začaly objevovat zvláštní věci. Všechny tak nějak záhadně „mimo“ terapii.

Začalo to tím, že mnou jasně nastavená pravidla, která všichni ostatní klienti dodržují, se Zuzce dařilo obcházet. Tu nepřišla na sezení a omluvila to tak, že poslala přece před dvěma dny e-mail (nikdy nepřišel). Tu přišla v době, kdy jsem měla jiného klienta (lístek s mnou napsaným termínem ztratila). Jindy se ze sezení omluvila až po mém zavolání, a to pro nemoc. Tehdy jsem kvůli ní jsem velmi brzo vstávala.

Dítě má v hlavě zmatek, protože neví, kdy a co v danou chvíli přijde, neboť se může stát kdykoli cokoli. Nenaučilo se, co se ve vztahu vyplácí a co ne.

Měla jsem pocit, že narážím do zdi, bez možnosti konfrontace. Všechno, co říkala, mohla být pravda. Nešlo ji přeci obviňovat z něčeho, čím jsem si sama nebyla jistá. Ano, nechtělo se jí na terapii. Neuměla o tom ale mluvit. Byla jsem další člověk, kterého vnímala jako kontrolora své poslušnosti, který čeká na to, jak jí ukázat, že je k ničemu. Na tyto snadno viditelné vyhýbací manévry měla ve svém -náctiletém věku nárok. Bohužel takto jednají i lidé mnohem starší.

Podobné reakce jste jistě zažili. Kolegyně v práci, která něco slíbí, ale nikdy to nedopadne. Partner, který se vymlouvá z něčeho, co nemohl udělat. Pasivně agresivní chování se zdá být čím dál více příčinou problémů v nejrůznějších vtazích. Jak vhodně reagovat na člověka, který se vyhýbá konfliktu a ve chvíli, kdy je konfrontován s výtkou, říká, že za nic nemůže? Není to lehké, ale jde to, když pochopíme logiku tohoto fungování.

Pasivně agresivní logika

Hlavní funkcí této obrany je strach ze své vlastní možné podřízenosti druhému. Jakoukoli žádost takový člověk vnímá jako snahu druhého po jeho submisi, což jej vede neustále do opozice. Projevem může být odkládání úkolů na později, vymlouvání se, omlouvání se a stavění do role oběti.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Přestože takový člověk nesnese podřízenost, opačné – tedy autonomní – chování je pro něj také zdrojem úzkosti. Chce být závislý, ale zároveň nezávislý. Neumí se podřídit ani vést, a je tudíž často ve slepé uličce. Nepřímý odpor je způsobem, jak se se situací vypořádat.

Občas to dělá každý. Problém vzniká ve chvíli, kdy je toto chování zafixované a jde o automatickou obrannou reakci, kterou si daný člověk neuvědomuje. Nejde však o poruchu osobnosti. Důvodem nezařazení do diagnostické klasifikace DSM-IV prý bylo málo výzkumů z této oblasti. Ještě v roce 1980 ale v DSM-III pasivně agresivní porucha zařazena byla a její definice zněla Odmítání žádostí ať profesních, nebo sociálních. Toto odmítání se projevuje vždy nepřímo, a to vyhýbáním, prokrastinací, neschopností se podřídit, neefektivností a záměrným zapomínáním.

Přenechávají zodpovědnost za své rozhodování na druhých, ale vzápětí toto rozhodnutí odmítají.

Člověk s těmito rysy si sám sebe neváží. Cítí se často nepochopený, nedoceněný, zklamaný. Za svou nepohodu obviňuje okolí, protože očekává od druhých bezpodmínečné přijetí. Vůči druhým se snaží prosazovat. Často tak, že jim uškodí. Za svoji naštvanost se ale nedokáže postavit. Je to tím, že má silnou potřebu závislosti, přijetí (zaútočí, ale vzápětí se omlouvá). Nesmí si druhé pohněvat, ale pohněvá si je takto nepřímo.

Takoví lidé škodí jakoby neradi („to jsem opravdu nechtěl“), což je z jejich strany jednání skutečně málo vědomé, ale pocit s tím spojený (nechce se mi něco dělat) vědomý je. Přenechávají zodpovědnost za své rozhodování na druhých, ale vzápětí toto rozhodnutí odmítají. Vyhýbají se povinnostem. Velmi těžce přijímají rady od druhých, neboť to vnímají jako agresi vůči nim samotným.

Jak vystoupit z kruhu pasivně agresivního „reflexu“

Obvykle je potřeba, aby se partneři, kolegové, nebo terapeuti pokusili daného člověka s láskou konfrontovat s jeho vlastní zodpovědností na jejich společném díle. Tím nejdůležitějším nástrojem změny je pocit důvěry. Našim společným dílem se Zuzkou byla její spokojenost. Její vyhýbání se terapii nám k tematizování tohoto cíle dobře posloužilo.

Chvíli trvalo, než zjistila, že se nemusí snažit vypadat v terapii dobře. Druhé nejtěžší bylo najít odpověď na otázku, co by teď ona sama opravdu chtěla. Její schopnost přát si byla pod vrstvami různých her vyhýbání se a vyhovování přáním ostatních úplně pochroumaná.

Bylo potřeba ji zase pomalu povzbudit, aby se už nemusela stydět říct, že by chtěla něco úplně jiného. Mohla začít pomalu jíst, protože už nemusela komunikovat takto nepřímo.

Kořeny a možnosti

Pokud jde o nevědomé zautomatizované chování, které má člověk tzv. pod kůží, vzniká již v dětství, a to rozporuplnými postoji rodičů. Pro dítě není jasné, co v pořádku je a co ne. V těchto rodinách dochází k nepředvídatelnému kolísání mezi odmítáním a projevy lásky. Dítě má v hlavě zmatek, protože neví, kdy a co v danou chvíli přijde, neboť se může stát kdykoli cokoli. Nenaučilo se, co se ve vztahu vyplácí a co ne. Nenaučilo se, jak zacházet s emocemi a jak čitelně jednat.

Nepříjemné pasivně agresivní chování se ve vztahu tedy nevyznačuje pouze výmluvami, vyhýbáním, ale je třeba ho vnímat ve svém celku plném ambivalence. Člověk se ve vztahu vyvíjí, mění a záleží vždy i na druhém, jak bude na takové chování reagovat, co je ještě pro daný protějšek snesitelné, co už ne, na jaké klima je zvyklý odjinud apod.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nejčastěji jeden z partnerů jasně řekne, že problém je na straně druhého a jediným řešením je změna jeho chování. Otázkou bude, zda je dotyčný sám schopen si uvědomovat své vnitřní motivy, obrany, které jeho chování vyvolávají. Půjde do terapie? V těchto případech málokdy. Pokud ano, tak ve chvílích velkého rozrušení, kdy nevychází s okolím a zároveň má pocity viny, kterých se potřebuje zbavit.

Pokud se zadaří a nezalekne se možné závislosti (na terapeutovi), může si daný člověk v terapii uvědomit, že problém skutečně je na jeho straně. K počátečnímu kroku ke změně může pomoci párová terapie, kde dotyčný nebude a priori hlavním viníkem. K zázraku ale nedojde ani tam, pokud nebude chtít něco zlepšit a nepochopí, že jeho vlastní zodpovědnost je toho důležitou součástí.

Diskuse 0
Jizvy po dětství
Seriál

Nezhojená zranění, pocity strachu, viny či zlosti ze skrytu ovlivňují celý náš život.

Více autorů

  • Rodina a děti