Ona je to taková móda být trvale naštvaný. S rozzlobenými lidmi se setkávám denně a potřebuji hodně vnitřní disciplíny, abych si zachovala nadhled a klid. Všem, kteří to vnímají podobně – že jim vztek překáží v práci i v soukromém životě – nabízím z pohledu aplikovaných neurověd vysvětlení, co všechno s námi hněv dělá, zda je možné jej zastavit a především jak se s ním vyrovnat.

Souhlasím, že je to emoce, která tady byla, je a pravděpodobně také bude. Příroda to tak zařídila. Návdavkem jsme od ní dostali dvě věci. Ta první je rozum, kterým se tak pyšníme a měl by nám proti vzteku pomoct. Ta druhá je schopnost rozpoznat skutečného predátora (šavlozubého tygra), který nám jde po krku, třeba od utrápené pokladní v samoobsluze, která už nemá sílu se na nás usmát.

Opat buddhistického kláštera Ajahn Brahm ve svých příbězích o štěstí vysvětluje, že vztek není moc chytrá reakce. To pro mě nebyla žádná novinka, ovšem zarazilo mě jeho zhodnocení západní civilizace. Prý se nám nechce proti vzteku bojovat, protože nás baví. Přináší nám intenzivní uspokojení, které je návykové. Když o tom tak přemýšlím, asi na tom něco pravdy je.

Proč nás hněv tak baví?

Vztek nám zdánlivě propůjčuje odvahu a optimismus, že všechno dobře dopadne. Jsme připraveni riskovat. Zvýšená hladina adrenalinu a noradrenalinu vytváří iluzi, že máme situaci plně pod kontrolou. Cítíme se najednou silní, rozhodní, a to je příjemný pocit. Obzvláště, pokud bez hněvu kloudného rozhodnutí nebo akce nejsme schopni.

Už jste někdy viděli, že by vyhrál rozzlobený šachista, vzteklý hráč pokeru nebo třeba naštvaný tenista?

Ve skutečnosti je naše rozhodovací schopnost snížená, jsme snadno manipulovatelní. Dojde‑li k přílišnému vybuzení limbického systému v mozku, prefrontální kortex (centrum přemýšlení) trpí nedostatkem paliva (kyslíku a glukózy) a nedokážeme objektivně posoudit realitu. Kdybychom si udělali analýzu rizik, vyšlo by nám, ostatně to není nic nového, že hněv je špatný rádce. Také jste si všimli, že problém se jeví vždycky o něco horší, když se na někoho naštvete, byť i jen v duchu?

Jako pravděpodobně každá matka, i já mám vzpomínku na malého vztekajícího chlapečka v samoobsluze. Ležel na zemi a ječel a já jsem bezmocně trpěla. Byl to totiž můj chlapeček. Dovlekla jsem ho domů, s neuvěřitelnou rozkoší jsem ho postavila do vany a bez varování jsem na něj pustila studenou sprchu.

Dodnes si pamatuji, jak mě zaplavoval pocit nepoznaného blaha. Ale také jsem nezapomněla pochybnosti, jestli jsem jednala správně. Je to už téměř třicet let. Co když jsem mu vyrobila šrám na duši na celý život? Pokud jemu ne, tak sobě zřejmě ano.

Je dobré se zamyslet, co se za vznikajícím vztekem skrývá. Jakou neuspokojenou potřebu si ten člověk či človíček nahrazuje?

Chápu, že uspokojení z projeveného vzteku může mozek cítit jako odměnu a že je těžké vzdát se něčeho, co mi vlastně dělá dobře. Ovšem v okamžiku, kdy mi došlo, jaké plody sebou vztek nese, ostatně jako každá závislost, jsem chlapečka nikdy víc nechladila, ačkoli chuť jsem měla, to přiznávám. Dveřmi jsem za sebou práskla také jen párkrát. Můžu potvrdit, že i to byl skvělý zážitek. A drahý.

Kdy nás přepadne vztek?

To je jednoduché – když se z nějakého důvodu cítíme ohroženi. NĚJAKÝ důvod bych zdůraznila.

Když se můj chlapeček tenkrát válel po zemi, ohrožoval tím mou pověst dobré matky. Špatně jsem snášela pobavené shromáždění přihlížejících. Kdyby se moje milované dítko zmítalo na mechu v liduprázdném lese, možná bych ho jen se zájmem pozorovala.

Je dobré se zamyslet, co se za vznikajícím vztekem skrývá. Jakou neuspokojenou potřebu si ten člověk či človíček nahrazuje? Proč potřebuje pouštět hrůzu? Aby ho lidé slyšeli? Aby ho respektovali? Aby ho uznávali?

Hněvivé červivé ovoce

Už jste někdy viděli, že by vyhrál rozzlobený šachista, vzteklý hráč pokeru nebo třeba naštvaný tenista? I my hrajeme každý den svůj zápas. Narozdíl od našich předků, kteří se živili fyzickou prací, se většina z nás živí přemýšlením. Ovšem vztek a racionální přemýšlení se vylučují, proto hněvivé emoce snižují pracovní výkonnost a zvyšují chybovost.

Kdokoli si lehce spočítá, že když se nechává unášet vztekem, aby si vybíral potěšení ze své síly a statečnosti, platí časem svého života a investicí do nápravy škod. Následky vzteku mohou ohrozit jeho zaměstnání, jeho rodinu a zřejmě i budoucnost jeho dětí.

Jak se vypořádat se vztekem

Západní psychologie doporučuje: pokud máte vztek, hlavně ho v sobě neduste. To je nebezpečné a dokonce se to může obrátit proti vám. Pokoušet se něco necítit, to nefunguje. Vůlí jen těžko zastavíte bušení srdce a napětí ve svalech, a tak odborníci navádějí – hlavně nepotlačovat. Vypusťte páru fyzickou námahou, zadupejte si, ulevte si jadrnými slovy.

Mimochodem hledat nejsilnější výraz ve svém slovníku je docela zábava. Důležité je být kreativní a zkoušet nová a nová slova, dokud se vztek úplně nerozpustí. Mám vyzkoušeno na lidech.

Pokud jste stoupencem psychoterapie, pak víte, že dotyčný padouch má před sebou mnoho let, aby se zbavil pocitu viny. Můžu potvrdit, že mě většina mých úletů dlouho mrzela.

Doporučení neurovědců

Neurovědci doporučují návalům vzteku předcházet. Nedopustit, aby se jeho vlna nekontrolovatelně vzedmula, a racionálně zpracovat již první vznikající jiskřičky. Hasit, než se oheň rozhoří.

Provokace vypovídají především o nejistotách a neuspokojených potřebách provokatéra či o naší vlastní emoční nestabilitě.

Kevin Ochsner o předcházení vzteku přehodnocením události říká: „Pokud naše emocionální odezva v zásadě vyplývá z interpretace či hodnocení světa kolem nás a pokud jsme schopni tato hodnocení měnit, musíme to vyzkoušet. Neudělat to, by bylo, z určitého hlediska nezodpovědné.“

„Domnívám se, že vědomost, jak přehodnotit interpretaci události, by se měla předávat brzy a často. Měla by být ve vodě, kterou pijeme,“ nabádá Owen P. Gross.

A jak že se to dělá? Ve většině situací dnešního civilizovaného člověka stačí nebrat si většinu „provokací“ osobně. Ony totiž vypovídají především o nejistotách a neuspokojených potřebách provokatéra či o naší vlastní emoční nestabilitě.

Pohádkový závěr

Já sama jsem vyrostla na pohádkách. Právě pohádky mě naučily, že zlý = vzteklý, a už se toho už nezbavím.  Vzteklý pro mě už vždycky bude znamenat zlý. A možná, že to tak nemám jen já. Malým dětem, když se vztekají, říkáme jako jedním hlasem, ne‑zlo‑b = ne‑buď zlý. Věřím, že je skutečně nezodpovědné nepokoušet o zvládnutí vzteku.  Kdo z vás by chtěl být zlým člověkem? Já opravdu ne.