Spartakiádní vrah Straka je příkladem toho, že i mnohonásobný vrah a sadista může dožít vcelku spořádaným životem, říká psychiatr a sexuolog Jiří Švarc, který pracuje se sexuálními devianty na oddělení ochranné léčby v Bohnicích.

Řeknete mi na rovinu: cítíte k některým deviacím větší sympatie než k jiným?
Rozhodě mám větší sympatie k deviantům, kteří netrpí zároveň poruchou osobnosti. Když je někdo sexuální deviant, tak to neznamená, že se dopustí nějakého deliktu. Jsou známé třeba případy spisovatelů, kteří celý život nějakou deviaci sublimovali do literární tvorby.

Kteří to byli?
Říká se to o Foglarovi, o Andersenovi… Čím více však je osobnost asociální, psychopatičtější, a má tudíž postoje jako například „každá žena si o to říká“, tím je větší pravděpodobnost, že se dopustí trestného činu. Sympatičtější je mi ten, kdo jen sklouzl k nějakému méně závažnému deliktu kvůli své deviaci a mrzí ho to. A nejsympatičtější by byli takoví, kteří by se přišli léčit již před deliktem. Ti jsou bohužel vzácní, osobně ani s žádným nemám zkušenost. Tímto je zvu do naší sexuologické ambulance v Psychiatrické léčebně Bohnice.

Vyřízl mu varle a snažil se strčit si ho do zadku. Kuriózní na tom je, že to není nijak psychopatický jedinec.

Které deviace vašich pacientů patří mezi ty méně nebezpečné?
Třeba exhibicionisté, kteří nechtějí kontakt s ženou, před kterou exhibují.

Varle sem, varle tam

Vybírají si exhibicionisté nějak ženy, před kterými se odhalí? A jak ženy obvykle reagují?
V poslední době jsem shodou okolností jako znalec vyšetřoval exhibicionisty, kteří se ukazovali před policistkou, která šla do práce. Tak to vypadá, že policistky, které jdou z práce, nebo normální ženy, které někam spěchají, se s oznamováním exhibicionistů nezdržují. Policistky, které jdou do práce, to nezdrží. Dále je zajímavé, že jsou ženy, které mají opakovanou zkušenost s exhibicionisty, a naopak jiné ženy, které exhibicionistu za celý život nepotkají. Tak to vypadá, že exhibicionisté si i vybírají, před jakou ženou budou exhibovat, která je na to vhodnější.

A co třeba fetišisti, ti se zdají být také celkem neškodní.
Fetišisti se v ochranné léčbě neobjevují, ale setkal jsem se s jedním kuriózním případem. Muž, homosexuál a fetišista, odmalička rozřezával spolužákům boty a cpal si je do zadku. Vystřídal kvůli tomu spoustu gymnázií. Po rozchodu s partnerem se pak opil v gay‑klubu a nad ránem se vydal na procházku s mužem, kterého právě poznal. Toho omráčil, udeřil ho kamenem do hlavy. Vyřízl mu varle a snažil se strčit si ho do zadku. Kuriózní na tom je, že to není nijak psychopatický jedinec. I v té těžké opilosti si uvědomil, že dotyčný může vykrvácet, a zavolal mu sanitku. A asi by se na něj ani nepřišlo, kdyby se po dvou dnech nepřiznal své sexuoložce. Požádal ji, aby zavolala policii. Já jsem ho již posuzoval v rámci propuštění z ústavního ochranného léčení a nyní žije spořádaně mezi námi. Ještě je zajímavé, že ten poškozený, který se vzbudil bez varlete, říkal, že k řízení o náhradu škody se nechce připojit, že mu varle nechybí.

Propustka domů?

Hodně se dnes mluví kastraci sexuálních deviantů. Z médií nabývám dojmu, že současná právní úprava u nás není úplně ideální. Jaký je váš názor?
Práce s devianty stojí na dvou pilířích: jednak je zde psychoterapie, tedy získání náhledu na svou sexualitu, a pak biologická část, kdy používáme k útlumu pacienta hormony. Ve výjimečných případech pak pacienti mohou požádat o operativní kastraci. Kastrace je podle našich zkušeností účinnější než hormonální útlum. Evidentně těm lidem pomáhá. Z těch desítek sexuálních deviantů si dobře pamatuju pět, kteří operaci podstoupili, a čtyřem to zásadně pomohlo. Změnili se nám před očima.

Klinické zkušenosti s kastrací jsou tedy dobré. Proč je to dnes tak kontroverzní téma?
Mluví se tom, protože existuje Rada Evropy, a ta má komisi proti mučení a násilí, která se snaží dopídit se jakékoli známky mučení, třeba i ve věznicích. Z nějakého důvodu přišli na to, že jsme poslední země v Evropě, která provádí kastrace, což ovšem není pravda. Také tvrdili, že kastrace jsou nedobrovolné, protože se realizují v rámci ochranného léčení, což také není přesné.

Jak to tedy je?
Někdy nastane situace, kdy pacient má dvě možnosti: buď celoživotně zůstat v ústavu, nebo se nechat vykastrovat a žít relativně plnohodnotným životem. V takovém případě na takovém „nesvobodném“ rozhodnutí nevidím nic špatného. Diskriminační mi spíš připadá to pacientům vůbec neumožnit. Takže kastrací se jako sexuologové zastáváme, vláda se zachovala chlapsky a kastrace nezakázala.

Co devianta obvykle přiměje k takovému rozhodnutí?
Stane se, že pacient napadne lékařku nebo v jiné podobě zopakuje delikt. Někdy po takovém selhání sám dojde k tomu, že by mu kastrace, která mu byla léta lékaři doporučována jako alternativa, pomohla normálně žít. Pryč jsou doby, kdy se jim tvrdilo, nedostanete se odsud, dokud se nepodrobíte kastraci.

Sadista chce provozovat násilné sexuální praktiky, chce třeba bodat nožem, protože jinak se neuspokojí. Asi si dokážete představit, jak je těžké udržet sexuální pud na uzdě.

Mluví se o chemické kastraci a operativní kastrací. Jaký je v tom rozdíl?
Chemická kastrace začali novináři říkat tomu, když pacienty v průběhu léčby hormonálně tlumíme. Operativní kastrace je až na vyžádání pacienta.

A nežádoucí účinky?
U chemické i chirurgické kastrace jsou nežádoucí účinky prakticky stejné, neboť jde především o pokles přirozeného testosteronu na nízkou úroveň. Z toho hrozí endokrinologické komplikace jako např. řídnutí kostí či zvětšování prsů. U chirurgické kastrace je to pak trvalá neplodnost, což si mohou pacienti vyřešit tak, že si nechají zmrazit sperma před kastrací. A nebyly prokázány deprese, jak se často píše.

Kastrace je konečné, ale jediné jisté řešení

Po provedení chirurgické kastrace jsou pacienti prokazatelně spokojenější?
Ano, doktor Slavoj Brichcín inicioval výzkum, ve kterém jen jediný ze třiatřiceti pacientů po kastraci odpověděl, že svůj život po zákroku nehodnotí jako kvalitnější. Naproti tomu muži, kteří podstoupili jen hormonální útlum, tedy chemickou kastraci, udávali zlepšení kvality života v mnohem menší míře. Nicméně opravdová studie srovnávající účinek kastrací chirurgických a chemických chybí a naše vláda svou odpověď Radě Evropy o tom, že kastrace nezakáže, zmírnila tím, že se zavázala takovou studii provést.

Z médií slýcháme o případech, kdy vyléčení devianti znovu spáchají delikt. Proč se to děje?
Zkuste si to představit tak, že máte normální sexuální pud, tedy přitahují vás osoby druhého pohlaví přiměřeného věku. Tedy normální dospělý, se sexem souhlasící muž, živý. Kdyby najednou bylo nelegální mít sex s těmito muži, tak byste asi často recidivovala. Asi si dokážete představit, jak je těžké udržet sexuální pud na uzdě. A pedofil chce mít styk s dítětem. Sadista chce provozovat násilné sexuální praktiky, chce třeba bodat nožem, protože jinak se neuspokojí. Mají k takovému chování celoživotní program v mozku a testosteron je motorem, který je žene, nemohou si pomoci. Proto je recidivita deliktů sexuálních deviantů častá. Rád bych zdůraznil, že v České republice nevíme o jediné recidivě po operativní kastraci.

Pouhý hormonální útlum je tedy nespolehlivý?
Je to rozhodně spolehlivější, než kdyby se deviantovi nedostalo žádné léčby. Ale ani k tomuto tvrzení nemáme tvrdá data. Nemáme ani přístup do rejstříku trestů, takže nemůžeme realizovat studie, které by nám daly přesnější odpovědi.

Moji profesi raději tajím

Setkal jste se někdy s tím, že by lidé vzali spravedlnost do vlastních rukou a devianta sami potrestali?
Já jsem se s tím nesetkal, s výjimkou mediální bouře po propuštění kmetíněvského vraha z ochranné výchovy, když nabyl plnoletosti. Znám také historku kolem spartakiádního vraha Straky, že když ho vzali do vazby, rozkopali mu varlata a pak už ho lékaři chirurgicky „dooperovali“. Straka je nicméně díky těmto okolnostem dobrým příkladem toho, že po kastraci i takový mnohonásobný vrah‑sadista může žít vcelku spořádaným životem, aniž by byl izolován od společnosti.

Jak jste se dostal k tomu, že jste dnes soudním znalcem a posuzujete takovéto delikty?
Pro medicínu jsem se rozhodl, když jsem se ještě před revolucí rozhodoval, jaký obor bych mohl dělat i v zahraničí. Čistá medicína mě nelákala, velmi brzy jsem se rozhodl pro psychiatrii. Alternativou byla psychologie, kterou jsem paralelně studoval. V průběhu studií mě právě soudní psychiatrie zajímala nejvíc.

Zasahuje vám vaše profese nějak do osobního života?
Když jedu třeba s kamarády horolezit, tak před novými známými radši tajím, že jsem psychiatr či sexuolog a kde pracuji. Říkám, že jsem třeba údržbář. Moje zkušenost je totiž taková, že když řeknu, co dělám, nehovoří se pak celý večer o ničem jiném.