Po záplavě špatných zpráv o slabostech naší duše, díky kterým se necháváme strhnout do vytváření škodlivých stavů, jak jsme je analyzovali v předchozích dílech, přinášíme zprávu dobrou: Zdravá strava pro naši duši je na dosah.

Všechny potřeby, které uspokojujeme promýšlením svých škodlivých myšlenek a neužitečných témat, jak jsme si je představili minule, lze uspokojit jiným způsobem. Můžeme skutečně zažívat důležitý pocit kontroly, bezpečí, předvídatelnosti, známosti díky tomu, co děláme se svým vědomím. Můžeme dokonce opakovaně prožívat pocit dobrého řešení, po kterém tolik toužíme a na které chceme svým promýšlením starostí přicházet.

Pro to vše potřebujeme jediné. Uvědomit si, že kontrola a řešení škodlivých myšlenek leží v jejich opuštění, nikoli v jejich opakovaném a lepším promýšlení.

• Naše plná kontrola (a radost z ní) spočívá v naší schopnosti opustit mentální stav, který nám škodí.
  
• Pocit bezpečí zažijeme v uvědomění, že pokud to umíme a opakovaně tak činíme, získáme předvídatelnost (další důležitá potřeba!), že to budeme umět vždy znova a znova a že ani další škodlivé myšlenky a obavy nad námi nebudou mít moc a nezotročí nás. Protože my je budeme umět – postupně, pomalu, ne perfektně, ale přesto – opustit, když se tak rozhodneme.
  

Není většího pocitu jistoty než uvědomění, že uvnitř mého světa – v mých myšlenkách, vzpomínkách, fantaziích o budoucnosti – mě nic neohrožuje. Že si dokážu poradit se vším, co mi vědomí takto přinese. A to tak, že co mi škodí nebo pro co se rozhodnu, dokážu opustit.

Tím získám pokoj a sebedůvěru, které se přenesou i do mého pohledu na vnější svět a na mou vnější schopnost poradit si se vším, co tento svět přinese. Protože vše, co nám vnější svět přinese, se nám koneckonců také manifestuje pouze skrze naše vědomí, naše myšlenky a pocity. A ty přece nyní dokážeme trochu kontrolovat, že?

Změnit své myšlení je někdy málo

Většina z nás se přirozeně snaží měnit své myšlenky tak, aby byly „lepší“. Pokud se nám nějaké téma myšlení nedaří nebo pokud fantazijní příběh o budoucnosti dopadne špatně, snažíme se tento proud změnit. Vnášíme do něj nové obsahy nebo otáčíme situací z různých perspektiv.

To je samozřejmě důležité umění. Schopnost vnímat své problémy odlišnými pohledy, a tím dokázat vidět svůj svět z nadhledu, je zásadní mentální schopnost a předpoklad kvalitního života. Je to koneckonců důležitá součást psychoterapie (např. původní formy KBT, kognitivně‑behaviorální terapie). Ta nás učí rozlišovat škodlivé vzorce našeho myšlení, učí přemýšlet o svých problémech jinak, měnit perspektivu, tvořit si o budoucnosti jiná tvrzení a jiné věty.

To vše může někdy (dokonce velmi často) pomoci. Jsou lidé a klienti, kteří právě toto neumějí a právě toto potřebují. Musí se naučit být kreativnější ve svém přemýšlení, nalézt v něm jiné souvislosti. Přesto se však – poté, co jsem si povídal se stovkami klientů – nedomnívám, že by takovou schopnost podceňovali nebo že by nevěděli o jejím zásadním vlivu na naši spokojenost (to samozřejmě neznamená, že toto umění vždy ovládáme).

Myslím si, že v naší kultuře je upozornění, že kvalita myšlení ovlivní kvalitu našich životů, bohatě obsaženo. Knihy o sebezdokonalování, filmy a rozhovory s psychology i dalšími experty nám toto téma neustále připomínají: „Zkuste změnit své myšlení, zkuste v něm zaujmout jiný pohled. A bude vám lépe.“

Tím netvrdím, že nám to všem jde nebo že to umíme. Tím tvrdím, že zdroje, kde se inspirovat, jsou bohaté a všem k dispozici. A proto toto téma v tomto manuálu – jakkoli může být pro někoho důležité – nebudu dále rozvíjet.

Nemysli na to

Co nám ale chybí zásadně, co drasticky podceňujeme a co současné kulturní vzorce, knihy a rozhovory, často neobsahují, je rada naší staré babičky: „Nemysli na to, nemá to cenu.“ Jsou věci, které má cenu promýšlet, a věci, kterým další promýšlení – byť sebelepší – jen uškodí.

Když chcete dobře vychovávat dítě, nesmíte to přehnat: Můžete číst knihy o lepší výchově, říkat mu věci jinak, než to dělali vaši rodiče, zkoušet nové metody, zavádět výchovná opatření. Ale nakonec taky musíte udělat to, co vám většina knih neprozradí – nechat dítě prostě být. Dát mu prostor, ve kterém si samo přijde na důležité zkušenosti. A do toho prostoru nevstupovat. Neboli po vás jako rodičích se také chce: Neradit. Nevstupovat. Opustit. Nechat být.

A totéž se po nás chce ve vztahu k vlastním myšlenkám a mentálním obsahům. Je nebezpečnou iluzí, že vůči každé myšlence nebo fantazii, která mě napadne, mám povinnost zabývat se jí, protože mě napadla. V tom případě se stávám otrokem každého mentální obsahu, který vstoupí do mé mysli.

V extrému se takový efekt projevuje duševní nemocí a takový stav bychom nazvali psychotickým. Schizofrenik je z určitého pohledu člověk, který neumí vybírat mezi svými myšlenkami ty důležité, potlačovat ty nedůležité. Rozvíjí všechny – kdykoli přijdou.

Nemáme tedy povinnost následovat každý obsah, který nám mysl přinese, stejně jako nemáme povinnost vymýšlet dlouhé odpovědi na každou dětskou otázku, kterou nám náš potomek klade. To bychom se zbláznili, že? Ke své mysli se ale často chováme přesně tak.

Snahy „promýšlet problém lépe“ mohou být užitečné. Jsou ale omezené. V našich mentálních životech (stejně jako ve výchově dítěte) musí nastat prostor, kdy to, co nám mysl přinese, prostě necháme být a nevěnujeme se tomu. Protože víme, že to není užitečné, že je to škodlivé, že nám to neprospívá.

Pro duševní život jsou to tedy dvě stejně důležitá umění:

• Kvalitně myslet a toto myšlení zdokonalovat, snažit se téma promýšlet jinak, v nových pohledech a perspektivách. Pokračovat v myšlenkách a vést je odlišným směrem. Dokud přinášejí něco kvalitního. A pokud (už) nepřinášejí, tak:
  
• Nemyslet. Nepokračovat v impulzech, fantaziích a myšlenkách, jak mi je mysl přinese. Nerozvíjet obsah, který se objeví. Vědomě a za pomoci vůle je v klidu opustit. A tuto schopnost zdokonalovat.
  

Pouze pokud umím obojí, jsem svobodným člověkem. Pouze tehdy si dokážu poradit se svým vnitřním životem. Pokud si poradím se svým vnitřním životem, dokážu zvládnout také krizi, kterou přináší život vnější. A co více – dokážu tento život žít (svobodně, v kontrole, v bezpečí) v této krizi i mimo tuto krizi.

Kontrola mysli: odklonit proud pozornosti

V kapitole Spirála myšlenek jsme si popisovali případy naší spontánní, každodenní kontroly vědomí. Zapneme si televizi, abychom nemysleli na něco, co nás obtěžuje. Zavoláme známému a přijdeme díky tomu na jiné myšlenky.

I když se takový efekt může jevit jako krátkodobý, protože poté, co vypneme televizi, se naše starosti vrátí, je kontrola mysli založena přesně na tomto principu: Odkláníme pozvolna, nenásilně, laskavě pozornost k něčemu jinému. A znova a znova. Až to zabere. Obvykle si pro tento příklon pozornosti vybíráme užitečnější a záměrnější podněty, než je televizní seriál.

Zda se jedná jen o krátkodobou úlevu, nebo zásadní schopnost s dlouhodobým efektem (a životní styl), o tom rozhoduje pouze naše odhodlání tento výše uvedený akt kontroly mysli činit neustále dokola. Procvičovat jej tak dlouho, až schopnost odklonění a kontroly pozornosti umíme napůl automaticky a snadno. Pokud to s nějakou obtěžující starostí uděláme stokrát, pak sto krát malý efekt (třeba na půl minuty) znamená pěkně dlouhý čas, kdy nám naše emoce dají pokoj.

Pokud tak činíme pravidelně a záměrně, stává se tento styl řízení pozornosti naší přirozeností – a dokonce už na něj nemusíme ani příliš myslet. Následkem toho, že nevstupujeme do škodlivých proudů myšlení, pociťujeme útěšný efekt na naše prožívání a emoce, zažíváme větší radost a spokojenost. Uvědomujeme si, jak bylo hloupé, když jsme se dříve domnívali, že jediný způsob, jakým můžeme být ve své mysli, je následovat každou myšlenku a pokračovat v tom, co nám dále přinese – tedy být otrokem svých starostí.

Uvědomujeme si, jak falešná byla představa, že vstupem do každého obsahu, který mi mysl nabídne (jeho prožíváním, rozvíjením, promýšlením) nad ním, nad sebou (a zprostředkovaně i nad světem okolo) realizuji svou moc. Opak je pravdou. Kontrolu nemám v tom, co mi mysl přinese. Kontrolu mám v tom, že se mohu rozhodnout, jestli budu tento obsah následovat, anebo vezmu svoji pozornost a nasměruji ji jinam.

Řešení přijde

Vraťme se ještě k naší snaze promýšlet své mentální obavy stále dokola ve snaze nalézt jejich konečné řešení s pocitem správnosti, jak jsme si to analyzovali v minulé kapitole. Chceme‑li se naučit něco užitečnějšího, může nám pomoci uvědomění, že kýžené řešení nakonec skutečně přijde. Bude to ale řešení jiného typu než jeho nalezení drásavými a opakovanými myšlenkami:

• Může jím být nápad, na který přijdeme právě proto, že na své obavy přestaneme myslet. Co je to za nesmysl, říkáte si? Ale přesně tak mysl funguje. Poté co vědci, šachisté nebo programátoři zjistí, že si se svým problémem prostě nevědí rady, nechají jej být. Jsou v koncích. Mysl jim nepřináší řešení… A najednou, po nějaké době, právě proto, že předtím opustili tento problém a nyní se věnují něčemu naprosto jinému, jim sama přinese vhled. Historie je plná vědeckých objevů učiněných ve sprše a správných rozhodnutí, na která přijdete na schodech, poté co jste vše vzdali a šli se projít. Všichni jsme zažili situaci, kdy jsme si nedokázali vzpomenout na jméno známé osobnosti. Co jsme udělali, když už jsme vyzkoušeli všechny nápovědy? Vypnuli jsme toto téma, zakázali jsme si na to myslet, přestali jsme toto jméno násilím tahat z paměti. A za chvíli nám mysl správnou odpověď nabídla. Totéž funguje i s našimi starostmi a problémy. Tím, že do svého duševního života přinesete něco jiného než nekonečné a vyčerpávající drcení problému proudem myšlení, aktivujete jiné, intuitivní a pomalé myšlenkové procesy. Současná psychologie intenzivně zkoumá tyto pomalé mody mysli a ukazuje, že jsou daleko užitečnější a důležitější, než jsme si dříve uvědomovali. Pokud neustále přemýšlíte (běžným, rychlým přemýšlením), tak tyto proudy blokujete. Pro kvalitní život je nutné dosáhnout rovnováhy mezi oběma typy procesů.
• Vnější situace a množství objektivních informací se bude měnit. Dnes nemůžete vědět nic o tom, jestli ztratíte práci. Ale možná za měsíc bude k dispozici dostatek zpráv, které vám tento závěr umožní učinit. A teprve tehdy nastane správný čas problém promyslet a dojít k jeho řešení. Myslíte si, že když se do té doby nevyčerpáte zbytečným přemýšlením, které vás paralyzuje do strachu a paniky, že v tomto budoucím okamžiku, kdy problém bude – třeba bolestivě – řešitelný, se vám bude tato otázka odpovídat snáze, nebo hůře?
  
• Přestanete přemýšlet nad neřešitelným a věnujete se tomu, co nyní řešitelné je. Tím, že omezíme zbytečné přemýšlení nad věcmi, které nedokážeme vyřešit, přesuneme pozornost a využijeme ušetřené kapacity tam, kde můžeme nalézt jiná řešení jiných podstatných témat. Nehledáme odpověď na dnes nezodpověditelnou otázku po ztrátě práce. A díky tomu máme čas a prostor hledat řešení jiných příčin své současné (ne)spokojenosti, situace, stresu, frustrace. Orientujeme svou pozornost k tomu, co nám může přinést spokojenost nebo druhým užitek – a co je možné nyní. Půjdeme si zaběhat. Zavoláme babičce. Nakoupíme pro starou sousedku. Vytvoříme si finanční plán, kde ušetřit.
  

To vám nejen přinese zlepšení aktuální situace (vnitřní i vnější) a pomůže vám procházet přítomností krize. Ale také vás to nejlépe připraví na řešení problémů, až budou řešitelné. Pokud totiž budete zvyšovat svou spokojenost v přítomnosti, budete za měsíc, až bude jasnější situace s vaší prací a bude mít smysl se nad ní zamýšlet, pro takovou situaci opět mentálně daleko lépe vybaveni.