Online přednáška: Dalibor Špok
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

9. Kontrola mysli v praxi

Jakmile si čtyři kroky kontroly mysli osvojíte, stanou se přirozenou součástí vašeho života.

21:22
Dalibor Špok

Dalibor Špok

11. 4. 2020

Z audiobooku: Manuál pro naši mysl

V několika minulých dílech jsme si ukázali rafinované slabiny naší mysli, kterými nás vtahuje do emocionálních kolotočů neřešitelných starostí. Taková analýza je však potřebná právě proto, abychom si uvědomili zásadní užitečnost umění kontroly mysli na zvládání krize a i našich životů. Pojďme tedy nyní konečně přejít k popisu toho, jak mysl konkrétně kontrolovat.

Vylíčím nyní velmi podrobně a technicky to, co u člověka, který si uvedený návyk trochu zautomatizuje, probíhá samozřejmě a ve zlomku sekundy. Mnoho lidí tuto kontrolu používá intuitivně, od dětství. Je to přesně to, co (jistě ne pořád, ale občas) s vlastní myslí dělají. My ostatní se to můžeme naučit a využít, když je potřeba.

Ve své psychologické praxi jsem se setkal s tím, že je potřeba tuto techniku vysvětlovat různými způsoby – první pochopí hned, druhý chce detaily. Třetí potřebuje hodně podrobný popis každého kroku, který má s myslí dělat. Tak podrobný, že čtvrtého, který je spíše intuitivní a technických návodů se bojí, by to vystrašilo...

A protože nemohu vědět, jaký přesný typ bude můj jednotlivý čtenář, snažím se nabídnout popisy této metody z různých perspektiv. Pokud vám tedy nějaká část těchto popisů nebude jasná, přeskočte ji a vraťte se k ní později – možná ji pochopíte snadněji poté, co si přečtete její popisy na jiných místech. Nenechte se také prosím odradit příliš detailním líčením a nemyslete si kvůli tomu, že kontrola mysli je (technicky) něco komplikovaného. Naopak, je to zcela přirozený tah naší mysli. Podrobně to vysvětluji proto, že tyto podrobnosti někteří čtenáři prostě potřebují pro plné pochopení toho, co mají dělat...

Základní fáze kontroly mysli jsou:

  1. uvědomění (toho, co se ve mně děje, na co myslím, co prožívám)
  2. akceptace (čehokoli, co se v mém vědomí děje a jak se to děje)
  3. rozhodnutí (zda si tento obsah ve vědomí ponechám a vstoupím do něj, či odkloním pozornost k něčemu jinému)
  4. provedení tohoto rozhodnutí (tedy faktický odklon pozornosti)

1. Uvědomění

Na začátku si uvědomuji, že mi do mysli vstoupila nějaká myšlenka, impulz nebo vzpomínka. Nebo že už půl hodiny přemýšlím nad něčím, co nemá řešení. Nebo že si užívám radosti z jarního sluníčka. Nebo že se opět zabývám starostí, která mi škodí. Pokud si neuvědomím, že se to v mé mysli děje, nemohu s tím nic udělat. Teprve uvědomění toho, co se děje, mi právě v okamžik, kdy si to uvědomím, dává možnost kontroly.

2. Akceptace

Abych měl jistotu, že tento obsah nechci jen úzkostně vytěsnit nebo ze strachu zaplašit, vždy musím plně přijmout celý tento stav nebo myšlenku, které si uvědomím. Přijímám tedy daný mentální obsah (emoci, impulz, tělesný pocit, nápad, vzpomínku), související pocity i své další asociace, které mě hned napadají. Přijímám také doprovodné myšlenky, že už jsem s myšlenkou půl hodiny, i když bylo lepší ji opustit hned na začátku. Že jsem opět selhal. Že jsem fakt hrozný. Přijímám vše, co mi přijde na mysl. Zde odkážu na první díl tohoto manuálu, kde jsme se schopnost akceptace učili.

Akceptace vytváří rozdíl mezi škodlivým vytěsněním a zdravou kontrolou mysli. Proto je naprosto zásadní ji v tomto okamžiku zařadit. Pokud vše přijmu, nemohu vytěsňovat, protože vytěsnění je nástrojem zaplašení vlastní úzkosti z toho, že se mi v mém vědomí objevuje ohrožující obsah. Pokud ale své obsahy přijmu, tuto úzkost redukuji. Nemohu se totiž nějakého obsahu (myšlenky, emoce) ve své mysli bát a zároveň jej přijímat. Pokud něco přijímám, nebojím se toho. Pokud se toho bojím, nepřijímám to.

Dobrovolná odbočka pro zájemce: Co je a co není akceptace

Poslední dvě krátké věty si často vyžadují vysvětlení, protože mohou být zdrojem nepochopení toho, co je a co není akceptace. (Opět ovšem platí, že pokud se vám následující líčení bude jevit jako nepochopitelná filozofie a celý postup je vám jasný, prostě tuto pasáž vynechejte. Je určena čtenáři, který chce znát opravdové detaily.)

Nutnost přijmout, akceptovat vlastní myšlenku samozřejmě neznamená, že se nemohu (či nesmím) bát toho, k čemu myšlenka odkazuje. Mohu se například bát, že onemocním, to je v pořádku. Kdybych chtěl tento strach (který ve skutečnosti a reálně ve mně existuje) popřít, popíral bych svou vnitřní realitu. A akceptace není popření reality, ale naopak její plné připuštění.

Pokud ale správně svůj mentální obsah akceptuji, pak se nesmím bát této své myšlenky, která k tomu, čeho se samozřejmě (z hlediska akceptace) bát můžu a čeho se bojím, odkazuje. Nesmím se bát vstupu, objevení, existence myšlenky na to, že se bojím nemoci. Akceptace mě učí odložení tohoto strachu ze svých obsahů a stavů. To neznamená, že přijetím a připuštěním myšlenky, že se bojím nemoci, se přestanu bát této nemoci. Přestanu se ale bát (vstupu, existence) této myšlenky v mém vědomí. To je malý, ale klíčový rozdíl.

Akceptace neznamená přesvědčovat se, že to, co prožívám (a k čemu odkazují mé myšlenky), je nutně dobré nebo prospěšné. To by bylo absurdní, to by bylo zkreslování reality. Vždyť tolik věcí v nás i kolem nás je reálně špatných a neprospěšných. Stejně tak se akceptace nemůže stát (falešným) tvrzením, že konkrétní myšlenka neprodukuje emoci, i když ji ve skutečnosti produkuje. To by mohlo u někoho nesprávně probíhat například takto: "Bojím se nemoci, uvědomím si tuto myšlenku, ale hned začnu tvrdit, že to není pravda, že se ve skutečnosti nebojím, změním vnitřní manipulací tento myšlenkový obsah a výsledek tohoto popření nazývám akceptací." To by nebylo přijetí, tedy potvrzení reality neboli pravdy mého duševního prostoru. To by byl její pravý opak – byla by to lež.

Mohu ale vždy přijímat svou myšlenku, že mohu onemocnět. Tedy přijímat, že tato myšlenka ve mně holt existuje, že nastala, že se vrací, že přijde a přichází. Následkem promýšlení této myšlenky se možná začnu bát. Tento pocit si opět uvědomím a následně musím přijmout tuto emoci. Mohu (ba dokonce musím, chci-li ovládnout svou mysl) přijmout sama sebe v tomto stavu: Nyní jsem ve stavu, kdy se bojím nemoci, toto se právě děje, a proto to musím přijmout: proto tento stav přijímám. Přijímám tedy svůj stav. Netvrdím tím, že to, k čemu odkazuje, je fajn, bezpečné, smysluplné nebo že se to dokonce tím, že tuto myšlenku přijmu, magicky stane. Pokud budu přemýšlet magicky (viz předchozí díly), nikdy se mi nepodaří akceptovat negativní myšlenky, protože se budu bát, že jejich akceptací bych magicky "způsobil" jejich vznik v realitě. Tím, že bych akceptoval, že se ve mně objevila myšlenka obav z nemoci, bych se domníval, že jsem tím způsobil, že skutečně onemocním.

Nic z toho se ale neděje. Pouze přijímám to, že právě teď se to, co se ve mně děje, děje. A tím, že tyto myšlenky přijmu, ruším svůj strach z existence těchto myšlenek (nikoli strach z toho, k čemu odkazují).

Přijímání tedy není souhlas s něčím vnějším (že bych snad souhlasil s tím, že mám onemocnět), odkazuje vždy pouze k mé vnitřní myšlence nebo pocitu o tomto vnějším. Nemusím přijímat (ve smyslu souhlasu) fakt, že svět je nespravedlivý. Ale pokud to nepřijmu (ve smyslu „připustím si, že toto je realita“), nemohu s tím nikdy nic udělat – protože pak se budu tomuto faktu pouze vyhýbat. A totéž činíme s našimi myšlenkami, které - pokud se jim vyhýbáme a bojíme se jich – paradoxně rostou na síle, protože se k nim připojuje tato naše úzkost a další naše emoce. A co je emočně nabité, vstoupí do vědomí vždy snáze než to, co emočně nabité není. Jak rozbiji tuto emoční nabitost? Opět pouze akceptací...

Chci-li bojovat s nespravedlností, starostí nebo osobním těžkým problémem, musím umět přijmout svou myšlenku (ve smyslu přijetí skutečnosti a smíření se s tím, že nastala, že přišla) o tom, že svět je nespravedlivý, že je zde starost, že je zde problém.

Pokud vám toto líčení, milí čtenáři, přijde komplikované, běžte dále. Některé duševní stavy se obtížně slovně popisují a často je daleko snazší si je zkoušet a obě nuance pochopit až z vlastní zkušenosti. Zkoušejte kontrolu mysli a časem se k této pasáži vraťte. Ujistěte se, že akceptací skutečně přijímáte to, co se ve vás děje, a že se tak přijetí týká všech vašich vnitřních obsahů, impulzů, emocí, vzpomínek, tak jak vám do mysli vstupují. Všechny se dají přijímat, i když samozřejmě a přirozeně to, k čemu odkazují (jejich obsahy) jsou různě užitečné, nekvalitní, nebo dokonce škodlivé či děsivé.

3. Rozhodnutí

Nyní tedy – poté, co jsem si uvědomil, co se ve mně děje, a vše, co se ve mně děje, jsem přijal (tedy ujistil jsem se, že tento vstup obsahu emočně neodmítám), se rozhodnu, zda je tento obsah nyní užitečný, nebo nikoli. Tedy zda v něm chci pokračovat, či ne.

Pokud zjišťuji, že se jedná o dobrý a kvalitní mentální obsah a taky vhodnou chvíli, kdy se jím je dobré zabývat, zůstanu u něj a svým vědomím se do něj vnořím. Pokud se rozhodnu, že jej nyní raději opustím (protože není dobrý nebo protože na něj nyní není nejlepší čas a já bych se měl zabývat něčím úplně jiným), v klidu a laskavě svou pozornost uchopím a bez tlaku a dalších emocí přesměruji k jinému podnětu: k jiné myšlence, k tomu, čemu se chci nyní věnovat, k vjemu (zrakovému či sluchovému podnětu), k vnějšímu objektu, k jinému pocitu, k vlastnímu tělu.

Pokud nevím, k čemu mám nasměrovat pozornost, vždy je tady jako poslední instance a vděčný pomocník k dispozici můj dech: vždy se mohu soustředit na pár nádechů a výdechů – a hle, neposedná a kreativní mysl mi za chvíli jistě zase nabídne nějaký nový obsah nebo myšlenku. Nevíte-li tedy, pro jaký jiný obsah se rozhodnout a kam odklonit svou pozornost, vraťte se prostě k dechu či jinému jednoduchému tělesnému pocitu nebo vnějšímu objektu a ten chvíli sledujte.

A po chvíli se podívejte, co mysl dále přinesla. Pokud je to tatáž myšlenka, kterou jsem se před chvíli rozhodl opustit, pokračuji v cyklu kontroly mysli od začátku – už jsem si ji uvědomil, nyní opět tuto myšlenku (i celou mentální událost, tedy že se mi vrací stále tato myšlenka zpět, že se mi ji nedaří kontrolovat, že opět obtěžuje) v klidu přijmu a poté, co se mi toto přijetí podaří, opět se rozhodnu, kam svou pozornost nasměruji, a tam ji také v klidu nasměruji.

4. Přiklonění pozornosti

Pokud je myšlenka obtěžující, je lepší si k tomuto odklonu vybrat spíše podnět (zrakový, sluchový, dech), manuální činnost, pohyb. Pokud totiž chceme myslet hned "na něco jiného" a přiklonit tak pozornost k jiným mentálním procesům (emocím, nápadům, vzpomínkám), často se stane, že nám tato nová myšlenka rychle asociací přinese myšlenku starou, kterou jsme chtěli opustit. Nechci myslet na to, jak mě kolega naštval, obrátím svou pozornost k promýšlení, co bych nyní měl udělat ve své práci, ale tato myšlenka mi rychle vrátí vzpomínku, že jsem tuto práci dělal nedávno taky se svým kolegou – jo a ten mě tedy naštval. Znáte to...

V tuto chvíli je dobré pomoci si odkloněním pozornosti spíše mimo myšlení, fantazie a vzpomínky. Pokud použijeme chvilkové soustředění na vjem, na dech nebo na tělo, dáme tím mysli prostor na lepší utlumení původní myšlenky. Když budete sledovat hrníček na vašem stole, těžko vám asociací připomene, že vás kolega naštval. Pokud o něm budete přemýšlet (kdo vám ho dal na stůl, proč není umytý...), jistě si brzy vzpomenete – hádejte na co? Přikloním tedy pozornost k dechu, pohybu, sleduji vnější objekt... Chvíli v tomto uvědomění setrvám a za chvíli se mysl znovu postupně rozjede a přinese další obsahy, myšlenky a vjemy. Mezi těmi najdu postupně takový, který je bezpečný nebo dobrý – a postupně se od něj odrazím k soustředění se na to, na co se soustředit opravdu chci.

Co nejdříve a stále dokola

Popsal jsem výše uvedené čtyři fáze velmi podrobně, ale nebojte se – u trochu cvičené mysli se jedná o automatickou reakci, kdy všechny čtyři fáze mohou trvat jednu nebo dvě vteřiny nebo dokonce zlomek sekundy.

To vše ovšem musím provést co nejdříve. Nesmím si říci: "Jen minutu budu tento svůj trýznivý problém promýšlet, co když přijdu na řešení, jen chvilku tomu dám a pak pozornost odkloním." Pak už se mi to ale nepovede, protože myšlenka získá takovou energii (emoci), že se mi celý proces uvažování rozjede se silou, kterou je mnohem obtížnější ovládnout. Obelhal jsem se podobně, jako když si alkoholik řekne "dám si jen tři piva a pak půjdu domů". Nikdy nepůjde. Jediným řešením je vyhnout se hospodě už ve chvíli, kdy vidí její vývěsní štít, a nejlépe ještě předtím.

Jedno odklonění mysli samozřejmě nic neznamená. Naše starost nebo škodlivá myšlenka přijde za chvíli znova. Pokud ale odkloním mysl opakovaně – desetkrát, stokrát – a to nejlépe vždy na začátku, pak tato má starost nebo téma začne přicházet méně často. Známe to koneckonců všichni – když obtěžujícího prodejce po telefonu odmítnu jednou, možná mi zavolá znovu hned zítra. Když jej ale odmítnu desetkrát nebo stokrát, pravidelně, opakovaně, hned – je dost velká pravděpodobnost, že mi dá pokoj. Anebo bude alespoň volat daleko méně často...

Buďte k sobě laskaví a zkoušejte to přirozeně

Snahou o kontrolu mysli si samozřejmě nesmíme do svého života přinášet další tenzi a frustraci. Přistupte k ní laskavě. Pokud se nedaří, je to v pořádku. Akceptujte to. Přikloňte pozornost k něčemu. Uvědomte si, co se děje. I zde můžete prostě následovat všechny čtyři body kontroly mysli, jak jsme si je popsali výše.

Snažte se kontrolu učit přirozeně, nenásilně. Vždy si můžete zkusit přijmout stav, ve kterém jste: že se vám mysl kontrolovat nechce (přijměte tento pocit), že po vás autor chce něco, čeho význam nechápete (přijměte tuto myšlenku). A tak dále. Nezabývejte se rozhodně sáhodlouhou analýzou, co ve své mysli následovat, a co ne, hodiny denně. Buďte rozumní a přistupte k této metodě selským rozumem, postupně, trochu intuitivně.

Každodenní zkušenost a trocha pozornosti k sobě vám snadno přinesou varování, že už se pár minut "koupete" v něčem, co je škodlivé, že už byste měli tuto myšlenku opustit. A v tuto chvíli máte návod. Realizujte jej, neočekávejte, že zabere po pěti pokusech. Opakujte jej s laskavostí a přijetím toho, co se daří i co se nedaří. Tím dosáhnete postoje, ve kterém svou mysl dokážeme kontrolovat nejlépe.

Kontrola mysli neznamená odřezávat své myšlenky

Jako v celém tomto manuálu i v kontrole vlastních myšlenek samozřejmě nabádám: buďte přiměření. Z kontroly myšlení se nesmí stát nástroj vlastní neurotizace (výčitek, vzteku). Naše vědomí nikdy nedokážeme plně ovládat. Pokud bychom to dokázali, nepřežili bychom. Byla by to ta nejhorší forma mentální poruchy, totální psychopatie nebo psychóza. Směr vědomí bychom si určovali pouze sami: okolí (druzí lidé, vnější svět) by nad ním vůbec nemělo moc.

A opět se nám hodí metafora s výchovou: Někdy je naše vědomí jako menší dítě (které nás ještě relativně poslechne, ale částečně si vždy prostě bude dělat, co chce, a realizovat své nerozumné nápady), někdy spíše jako teenager, nad nímž už nemáme moc skoro žádnou. Je to tak ale také někdy potřeba. Pokud by nás teenager ve všem na slovo poslouchal, nebyl by asi nejvhodněji vybaven pro dospělý a samostatný život, že?

Podobně vědomí dokážeme (a musíme) jen napůl kontrolovat a určovat tak, kam bude směřovat. Napůl ho musíme nechat být – nechat je fungovat, jak ono samo umí. Musíme věřit tomu, že právě tak bude nejlépe vybaveno pro samostatný duševní život, který zahrnuje samozřejmě daleko více než jen příkazy našeho ega (rodiče), kam se má zrovna ubírat. Nejsme nejmoudřejší instancí naší duše. Ta nám přináší mnohé další podněty a uvědomění, které nás třeba zprvu překvapí, ale poté se ukážou jako zásadní. A v neposlední řadě, vědomí musí taky reagovat na stav našeho prostředí – vnitřního i vnějšího – a svými obsahy nás upozorňovat na to, co se v něm děje.

Vědomí tedy nelze zotročit. Ale ani my nemusíme být jeho otroky a následovat jej tam, kam ono chce. Můžeme se naučit stát někde uprostřed. V užitečné rovnováze.

Totéž platí nejen obecně, ale i pro některé specifické obsahy. Selským rozumem dokážeme rozlišit, které obsahy jsou užitečné, a které ne; které myšlenky jsou řešitelné, a které nikoli.

Dokážeme dále rozlišit, že některá témata našeho myšlení jsou užitečná, ale že všeho moc škodí – je dobré se jimi zabývat přiměřeně, nikoli v extrému. Je skvělé si naplánovat, co budu dnes jíst, ale pokud nad tím budu přemýšlet hodiny, můj život dost ztratí na kvalitě. Totéž platí i pro závažnější životní oblasti, než je jídlo.

I různým tématům tedy dávám různou přiměřenost. A když vidím, že zabývání se daným problémem už pro dnešek stačilo, použiju umění kontroly mysli a v tuto chvíli myšlenky postupně odkláním k něčemu užitečnějšímu. Vždy se můžu ke svému problému vrátit zítra nebo za hodinu. Určitě tam na mě počká a nikam nezmizí.

A potom rozliším témata, která jsou zjevně neužitečná a na které myslet (v danou chvíli nebo obecně) nemá vůbec cenu. Příkladem jsou výše uvedené situace: Co nám přinese budoucnost, o které nic nevíme a nyní nemůžeme vědět? Ztratím práci? Jak bude vypadat svět za půl roku? Pokud vidím, že mi takové myšlenky nepřinášejí užitek, ale naopak mi škodí, nepromýšlím je od začátku. Vyhnu se jim hned, jakmile se objeví.

Je to podobné jako s alkoholem, o kterém jsme se bavili dříve – někteří lidé si mohou dovolit skleničku večer, jiní omezí pití úplně. S myšlenkami je to stejné: některým tématům mohu povolit trochu času, jiným se vyhnu zcela.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Přehřátý vztah

Láska potřebuje dýchat. Jak nezadusit nový vztah a provzdušnit ten mnohaletý?

8 min

Nebezpečně dobrá nálada

Neustálá aktivita a přehnaná veselost bývá zoufalým únikem před emoční zátěží.

9 min

Rozpůlený svět

Vztahy fungují, když se umíme setkat v jinakosti. Jako jednotlivci, národy či rasy.

9 min

Nový vztah, staré rány

Jakmile se trochu otevřete, přijde studená sprcha. Co se to děje?

9 min

Odevzdat se spánku

Dopřejme spánku jednoduchost, radí expert. Podcast s psychiatrem Peterem Šóšem.

29 min

Otevřít audio sekci
COVID - manuál pro naši mysl
Seriál

Co dělat, abychom svůj psychický stav během krize nejen nezhoršovali, ale v ideálním případě dokonce zlepšovali? Psycholog Dalibor Špok pro vás připravil průvodce pro tuto nesnadnou cestu.

Dalibor Špok

  • None