V minulém dílu jsme si ukázali, jak zásadně nás ovlivňuje naše myšlení, že přirozeně dokážeme tento proud myšlení kontrolovat – ale také že ne vždy k tomu máme ochotu, i když víme, že nám konkrétní myšlenková témata nepřinášejí užitek nebo nám vysloveně škodí. Často tuto ochotu nenalézáme proto, že nám naše škodlivé proudy myšlení uspokojují jiné, důležité potřeby.

V dnešním pokračování se zamyslíme nad tím, které potřeby v nás opakování škodlivých a neužitečných myšlenek uspokojuje. Znalost těchto principů nám umožní nahlédnout na tyto nezdravé tendence a naučit se své potřeby uspokojovat jiným, zdravějším způsobem.

1. Sociální kontakt

Komunikace ohledně našich problémů, starostí a frustrací nám – stejně jako jakákoli jiná komunikace – umožňuje zažít sociální kontakt a uspokojit důležité sociální potřeby. Někdo potřebuje sdílení a ubezpečování. Další se cítí dobře, když může druhému poradit. Jiný preferuje, když mu druzí radí a ubezpečují jej, že vše bude dobré. Každý jsme v těchto sociálních potřebách odlišní, ale všichni je samozřejmě máme.

I pokud jsou témata komunikace pro naši duši škodlivá, neznamená to, že kvůli tomu své výše uvedené potřeby neuspokojujeme. Stejně tak i auto pojede chvíli i na nekvalitní benzín. Můžete jíst nezdravou potravu – a to dost dlouho. Uspokojí to vaše potřeby (dostat se někam, pochutnat si), ale dlouhodobě to na váš stav má také a především negativní důsledek. V oblasti sociální komunikace to platí úplně stejně.

Děláme tak něco podobného jako klienti, kteří si přicházejí k psychologovi jen popovídat. Voláme kamarádům a po sté si chceme – jenom povídat. Stěžovat si. Vyslechnout ujištění. Ověřit si, že jsme na tom oba stejně – špatně. Někdy se taková komunikace dokonce stává jakousi rafinovanou realizací závisti naruby, kdy si v hovorech ověřujeme, že druhý je na tom taky špatně (abychom se necítili špatně jenom my), nebo dokonce hůře než my, což nás potěší.

Ujišťování se, povídání o starostech nebo přímo stěžování si je pochopitelné a dokonce užitečné v počátečních stádiích krize. V této fázi nám pomůže dodat naději a pocit bezpečí. Ale po nějaké době, pokud uvedený způsob komunikace a jejích témat fixujeme, se stává naopak brzdou v naší ochotě problém řešit. A jsme u tématu ochoty a jeho důležitosti, o kterém jsem psal v minulém dílu. Protože kdybychom svůj problém nechali být (nebo něco změnili), o čem bychom si pak povídali? Tedy jak bychom uspokojovali své důležité sociální potřeby?

Kvalitní sociální kontakt není jakýkoli sociální kontakt

Nic proti sociálnímu kontaktu, je to obrovsky důležitá věc a naším prvním úkolem v krizi je zajistit si dobrý kontakt a podporu, jak to probíráme na jiných místech tohoto manuálu. Důraz bychom ale měli klást na slovo kvalitní.

Kvalitní sociální kontakt dělají za prvé kvalitní lidé. Je tedy dobré nevybírat si ty, kteří mi dlouhodobě snižují sebevědomí, nabourávají naději – s nimiž se zkrátka po hovoru necítím dobře. Za druhé jej ale dělají také témata, která k hovoru vybíráme, nebo naopak nevybíráme a tlumíme je. Pokud to dokážeme uvnitř (v mysli), dokážeme to i navenek s druhými. A naopak – pokud se to naučíme v komunikaci, často v tom můžeme pokračovat i uvnitř, když jsme sami.

Pokud uspokojujeme potřebu sociálního kontaktu nesprávným způsobem (a rozvíjet myšlenky a emoce, které nám škodí, není pro naši duši nikdy dobrý způsob), riskujeme. Naším jediným cílem je pak sdílet frustraci a „udělat si dobře“, protože jsme se vypovídali, možná to v líčení vlastního stavu trochu přehnali a uvnitř máme radost z tajemství, že ve skutečnosti je naše situace vlastně trochu lepší, než říkáme navenek.

Je to psychologicky pochopitelné a známe to všichni. Ale pokud děláme jenom nebo především toto (a pokud to děláme často a hodně), může se taková forma sociálního kontaktu stát nebezpečným zlozvykem, srovnatelným se závislostí na sociálních sítích nebo alkoholismem, s podobnými důsledky. Riziko zesilování negativních emocí a škodlivých myšlenek předčí zisk v podobě uspokojení důležitých sociálních potřeb (sdílení, podpory, rady). Vstupujeme do zásadní životní frustrace, paniky, úzkosti nebo nevíry.

Vyberme si proto kvalitní benzín a dobrou stravu – vyberme si dobrá témata a užitečné obsahy, o kterých má smysl se bavit. Uspokojme důležité sociální potřeby a zároveň udělejme dobře své duši.

2. Snaha po kontrole

Magické myšlení

Tím, že dokola promýšlíme své obavy, chceme vlastně (na psychologické úrovni) budoucnost kontrolovat. A tato snaha rozhodně není vlastní jenom nám. Historický člověk – jak se postupně seznamoval s vývojově novou schopností přemýšlet o světě – se zprvu falešně domníval, že vnitřní myšlení může zásadně a bezprostředně ovlivnit stav vnějšího světa, podobně jako jej ovlivníme, když na povel vůle pohneme rukou. Byl přesvědčen, že když si bude přát, ať slunce zítra nevyjde, že by skutečně mohlo nevyjít. A obával se toho, aby si to náhodou někdo v nepřátelském kmenu nepřál.

Přesvědčení, že svými myšlenkami přímo ovládáme vnější svět, nazýváme magickým myšlením. Trvalo nám dlouho, než jsme si uvědomili, že vnitřní psychický svět je od toho vnějšího oddělen, a toto magické myšlení jsme potlačili. Dodnes se tato fáze vývoje opakuje i v historii každého z nás – v našem dětství. Děti prožívají vnitřní a vnější svět jako propojený, teprve se učí přesně je oddělit. Ve vnějším světě tak vidí bubáky, vymýšlejí si nepravdivá fakta o událostech – nelžou, pouze nechápou, že fantazie a realita jsou oddělené fenomény. A protože co prožijeme jako děti, v nás do určité míry přetrvává, můžeme si tuto tendenci k ovlivňování reality fantazií a myšlenkami (různí lidé různě) s sebou nést i do dospělých životů.

Mnozí z nás se tak silně, slabě nebo okrajově domnívají, že když budou „nějak“ přemýšlet o budoucnosti, už tento samotný myšlenkový akt zaručí, že budoucnost se tímto způsobem stane nebo nestane. V extrémní podobě to může být začátkem mnoha neuróz: Domníváme se, že myšlenka, že naše maminka „může umřít“, jí přivodí tuto smrt. Cítíme se tak za ni (za její smrt, za naši myšlenku – vždyť je to vlastně totéž, že?) už nyní odpovědní. Prožíváme úzkost. Tato úzkost usnadní příchod podobných myšlenek (tedy myšlenek úzkostných, myšlenek na maminku a na smrt, protože ty nasedají a spojují se s naší původní úzkostí). Opět se ocitáme v začarovaném kruhu…

Předpovídání budoucnosti na základě pocitů a fantazií

Naše snaha po kontrole ale probíhá ještě na jiné úrovni. Protože jako dospělí lidé vnímáme, že nad vnějším světem máme jen omezenou moc, chceme kontrolovat alespoň naše přemýšlení o něm, respektive chceme kontrolovat, jak takové přemýšlení dopadne. Na rozdíl od magického myšlení zde nevěříme tomu, že když si zformujeme nějakou fantazii, že tím ovlivníme svět. Chceme kontrolovat přímo tuto fantazii – a cítit se dobře (útěšně, pokojně), když ji dokážeme dovést do zdárného konce. Ať už to o vnější realitě říká nebo neříká cokoli. Změnou tohoto pocitu chceme kontrolovat svůj vnitřní stav, svou realitu.

Tato snaha může probíhat na čistě myšlenkové úrovni nebo produkcí fantazií, která může být stejně nebezpečná, pokud začíná být nadměrná, nebo dokonce extrémní. Domníváme se, že pokud se dokážeme „vmyslet“ do budoucí situace, vytvořit fantazii o negativní budoucnosti (ztratím práci, onemocním, nebudu mít peníze) a udělat něco, kvůli čemu se přesto v této fantazii budu cítit dobře, bude to indikátor toho, že tato situace vlastně ve skutečnosti, až přijde a jestli přijde, nebude tak hrozná. Vždyť můj pocit mi to napovídá…

Zaměňujeme tak svůj pocit, jak si ho svými myšlenkovými a fantazijními manipulacemi dokážeme nebo nedokážeme vyvolat, za věštění budoucnosti.

To může přinést dvě velké skupiny problémů. Za prvé se nám tento pocit nastolit nepodaří a my se během našich fantazií, „jaké to bude“, pořád cítíme špatně. Tím si ještě více zhoršujeme náladu a vyčerpáváme síly… Máme depresi, že realita prostě dopadne špatně a nic nám nepomůže. Nebo se nám změnit své pocity podaří a my si pak potřebujeme tyto fantazie pouštět stále dokola a propadat jim – protože si na určité rozumnější úrovni svého uvědomění dobře uvědomujeme, že se jedná jen o iluzi. Dobře víme, že pocit, který doprovází mou současnou fantazii, neříká vůbec nic o tom, jaké to bude jednou a tehdy, až budu danou věc skutečně zažívat.

Darujte předplatné

Koupit

Všechny tyto vnitřní procesy (tedy že mohu promyslet myšlenku znovu, že ji mohu zastavit, že si mohu na její závěr „přát“ odlišný výsledek, že si mohu formovat různé fantazie a prožívat je) nám pomůžou nastolit pocit kontroly. Vnější realitu kontrolovat nedokážeme, ale můžeme alespoň kontrolovat výsledek své myšlenky, máme nad ní moc.

Pocit kontroly je pro zvládání krizí samozřejmě důležitý prožitek (jak jsme si vysvětlili dříve), který bychom se měli snažit nastolit. Jako všude i zde je však důležitý nejen princip, ale i prostředek. Nastolit kontrolu za každou cenu a všemi prostředky, které mám k dispozici, je krátkozraké. Snažit se kontrolovat nepříznivou realitu tím, že se budu snažit různě směrovat a ohýbat myšlenky, které se jí týkají – to nám může krátkodobě pomoci (máme pocit kontroly), ale dlouhodobě uškodit (máme úzkost, kterou jsme si vytvořili opakovaným rozvíjením tématu). Je to přesně stejné jako s tím nekvalitním benzínem nebo nekvalitní stravou. Nevylučuje, že si pochutnáme. Vylučuje ale, že budeme dlouhodobě zdraví.

Jedná se samozřejmě také o míru. Výše popsaný mechanismus je zcela normálním projevem zdravé osobnosti. Všichni si představujeme budoucnost a malujeme si, „jaké to bude“. Prožíváme následkem toho pocity, které nás o něčem ujišťují, nebo nás znejisťují. Ba dokonce – kdybychom to nedělali, budeme mít v životě také velký problém. Možná nebudeme cítit tolik úzkosti z budoucnosti, ale vstoupíme do ní nepřipraveni, protože ji nikdy dopředu nepromyslíme ve svých úvahách a fantaziích. Budeme tedy méně ustrašení, ale více naivní a nepřipraveni – a na kvalitu našich životů to bude mít stejně negativní vliv. Jedná se tak o přiměřenost a o zdravou míru: jak moc v takových myšlenkách nebo fantaziích prodléváme nebo zda se dokonce stávají jediným či hlavním prostředkem zvládání našich starostí. Tam začíná problém.

Podobně je jistě v pořádku, když si občas pochutnám na něčem méně zdravém, ale dobrém. Nemusím jíst třikrát denně klíčenou pšenici, a přesto zůstanu zdravý. A navíc budu i spokojený. Všichni víme, že není horší zážitek než potkat otravného fanatika zdravé výživy. Pokud však budu neustále a především vyžadovat potravu se spornou výživovou hodnotou, také nedopadnu dobře.

Svého pocitu kontroly bychom se tedy měli snažit dosáhnout různými způsoby a neopírat se pouze o jeden, byť je sám o sobě – pokud jej používáme přiměřeně – v pořádku. To nám umožní dosáhnout rovnováhy a spokojenosti. Tím se vyhneme nebezpečí, že některý z prostředků, který budeme používat nadměrně, nás ohrozí potenciálními škodlivými důsledky této nadmíry. Mnohé ze způsobů, jak nastolit pocit kontroly, vám tento manuál ukazuje.

3. Snaha myšlenkově vyřešit svůj problém

Dalším přesvědčením, které nás vede k tendenci promýšlet stále dokola své starosti, je domněnka, že u každé objektivní situace dokážeme vnitřně přijít na správné řešení, podobně jako když analyzujeme matematickou úlohu. Jsme zvyklí, že některé problémy mají svá řešení, která můžeme mentální manipulací odhalit (matematická úloha, jaké je jméno mého pradědečka). Zamyslíme se, něco s myslí uděláme a voilá – ona nám přinese správné řešení.

Tuto zkušenost pak chceme aplikovat i na oblasti, které tímto způsobem nefungují. Nemůžeme „vyřešit stavbu domu“ tím, že ji budeme neustále promýšlet. Jistě, na začátku je přemýšlení potřeba, ale nakonec musíme vzít do ruky cihlu a maltu. Kdo místo toho dále přemýšlí, je snílek, lenoch, hlupák nebo neurotik. Ale určitě – z hlediska stavby svého domu – nedělá dobře.

Čekáme finální řešení tam, kde nemůže existovat

Podobnou chybu děláme například v životním rozhodování mezi dvěma velkými volbami, z nichž každá má mnohá pro a proti. „Mám si vzít svou přítelkyni za manželku, nebo ne?“ Domníváme se, že výsledkem našich mentálních procesů bude řešení se stejnou jistotou správnosti, kterou cítím, když si vzpomenu, že můj pradědeček se určitě jmenoval Jan. Máme očekávání jakési velké, konečné a poslední myšlenky, o které doufáme, že nakonec přijde. A která se bude vyznačovat tím, že po ní už žádná další myšlenka, která by ji zpochybnila, nepřijde. A za druhé, bude doprovázena nevývratným pocitem, že je správná.

Ale taková finální myšlenka nepřichází a přijít nemůže, protože problém, před kterým stojím, je jiného typu. Není to mentální úloha „vzpomenout si na jméno pradědečka“. Nemá finální myšlenku, po které už nepřijde další. Nelze nalézt mentální řešení s podobnou jistotou, jako že můj pradědeček byl skutečně Jan a o tom nepochybuji. K takové finální myšlence nelze dospět prostě proto, jak je problém mého životního rozhodování už na začátku definován – že každá volba (oženit se i neoženit se) má pro a proti, a ty se neztratí tím, že je svým myšlením nějak magicky zakleji nebo popřu.

A protože si to neuvědomuji, ve svém přemýšlení pokračuji a očekávám toto „finální řešení“. Neustále tak opakuji své váhání (mentálně procházím oběma možnostmi svých životních voleb, všemi pro a proti, se všemi souvisejícími emocemi stále dokola). Ale pro a proti nepřestávají existovat. Naopak, má mysl mi jako skvělý kreativní nástroj přináší další pro a další proti, některá oslabuje, jiné komplikuje.

Pokud jsem citlivý, dokázal bych vysledovat, k čemu se mysl spíše přiklání. To je mi ale málo. Já chci absolutní jistotu – já chci finální myšlenkové řešení. Ale mé přemýšlení nebude mít nikdy žádnou konečnou stanici, protože můj problém nemá povahu úlohy s pouze jedním správným mentálním řešením (po vzoru matematické úlohy), ale má mít povahu mého rozhodnutí o tom, co udělám dále, což jsou dvě zcela odlišné věci. A tento rozdíl si neuvědomuji. Své rozhodnutí nemusím podmiňovat svou absolutní jistotou ve správnost řešení, tedy že jím přijde magická velká finální myšlenka, velké řešení s nevývratným pocitem správnosti. Bohužel přesně to během rozhodování ve svých komplikovaných situacích mnozí lidé očekávají. Nesou si do nich nebezpečnou představu o své mysli: že jim totiž přinese stav, ve kterém vše bude jasné a kde už nebudou žádná pro a proti.

Neurotický kruh promýšlení

Ukažme si to ještě na jiném příkladu, typickém pro dnešní dny. Lidé se obávají, že mohou ztratit práci. To jim přinese úzkost. A mnozí z nich se nyní pouštějí (po tisící) do přemýšlení, zda skutečně práci ztratí, nebo ne. Pokud je důvodem ztráty práce současná koronavirová krize (nikoli třeba jejich předchozí chyba), pak prostě nyní nemohou nic vědět o tom, jaká bude budoucnost, jaký stav ekonomiky, jaká kondice firmy a jaká nálada šéfa. Nevědí to ani největší ekonomické hlavy tohoto světa. Nemáme jak, abyste to věděli vy nebo já. Nemáme podstatné informace, a proto nemůžeme nikdy „vyřešit“ toto téma myšlenkovou úvahou. Přesto se o to pokoušíme pořád dokola.

Mysl pochopitelně „správné“ řešení (na způsob matematické úlohy) nepřináší – protože není podobně naivní jako my a dává nám signál, že tuto úlohu vyřešit nedokáže. Že nemá dostatek informací. Že chceme vypočíst, kolik je A + B, ale neznáme ani A ani B. Místo abychom tuto moudrost své duše vzali s díky na vědomí a zabývání se tímto problémem (touto cestou, tedy cestou promýšlení a mentálního hledání „řešení“) opustili, pokračujeme v myšlení dále, drtíme myšlenky stále dokola. Pocit jistoty s řešením (tedy našimi nápady) stále nepřichází – přicházejí další myšlenky, které je nabourávají, další pro a proti.

Pokračujeme v přemýšlení dále, vyčerpáváme své mentální kapacity, a protože jednou z úloh těchto kapacit je tlumit úzkost (jedná se o takzvanou inhibiční funkci na emoční centra mozku), naše úzkost roste. Pokud kapacity našich mozkových struktur vyčerpáme na nekonečné přemýšlení – budou chybět na tlumení emocí. Tento vzrůst úzkosti přináší v našem začarovaném kruhu pochopitelně další myšlenky spojené s tímto tématem (úzkosti nad ztrátou práce), říkáme si: vidíš, jak je důležité tento problém vyřešit. Je opravdu podstatný – což nevnímáš, jak velkou úzkost mi nyní přináší? A tím jen pokračujeme v naší spirále stále dokola a sestupujeme k větší úzkosti (obavám, rozmrzelosti) a dalším neplodným myšlenkám.

Končíme v paralýze a jdeme si zapnout televizi, která nám alespoň na chvíli myšlenky odvede jinam. To jsme ale měli udělat už dávno (ne nutně s televizí, ale s odvedením myšlenek jinam, hodnotnějším směrem). Hned na začátku. Protože celá spirála úzkosti s jejím dlouhodobým efektem by se vůbec nerozjela a neškodila nám.

4. Předvídatelnost a bezpečí

Nejen kontrola, ale také předvídatelnost a bezpečí je naší důležitou potřebou, kterou při průchodu krizí musíme uspokojit, jak jsme si ukazovali dříve. Bohužel, opět se chápeme této potřeby ne úplně šťastně.

Co je totiž předvídatelnější než tok našich obav, které nám říkají stále totéž a které nám přinášejí negativní pocity? A tak jsme opět u nekvalitního benzínu a škodlivé stravy, která nás potěší. Škodlivé myšlenky jsou předvídatelné, přinášejí nám – svým způsobem – pocit bezpečí a obeznámenosti.

Ano, tento terén už znám. Není to nic, čím bych se chtěl chlubit nebo co by bylo příjemné. Ale přece jen, jsem tady doma. Trochu to tady zapáchá a nevypadá to zde úplně dobře – ale svým předchozím pobýváním zde jsem si ověřil, že to nějak dokážu zvládnout. A to je alespoň trochu dobrá zpráva… Proto zde zůstávám. Co když totiž…

5. Nepřijde něco horšího?

V opuštění známého teritoria, byť se jedná o teritorium starostí a obav, může bránit ještě jiný strach: Co když pak přijde něco horšího? Co když si kvůli tomu, že opustím své neřešitelné obavy o budoucnost v práci, uvolním prostor a mentální kapacity přemýšlet nad něčím, co může být prožitkově ještě obtížnější? Co když si díky tomu všimnu, že rodina je v krizi, že nedělám něco správně, že se nechovám hezky? Co když přijdou vzpomínky a vrátí se traumata, třeba navázaná na současné krizové emoce úzkosti nebo nevíry, se kterými se opravdu nechci potkat? To se raději budu obávat o ztrátu práce, což je přece jen poměrně bezpečná myšlenka, protože se taky nemusí v realitě naplnit.

Tyto obavy jsou oprávněné. Často se skutečně zabýváme banalitami proto, abychom naplnili mysl a nemuseli se zabývat důležitými, ale také náročnějšími a bolestivějšími věcmi. A totéž může platit o našich obavách o budoucnost. Ty se mohou stát dobrým nástrojem, jak si neuvědomovat obtížnou přítomnost nebo minulost.

První krok, jak se s touto situací vyrovnat, je uvědomit si, jak moc si jí škodíme. Tím, že budeme mentálně násobit své obavy, totiž přítomnost (ani minulost) rozhodně nezlepšíme. Způsob, jak zlepšit přítomnost, je mít ochotu se této přítomnosti věnovat (jinak než jen přemýšlením o tom, co pro ni můžu udělat někdy v budoucnosti). Klíčem je v této přítomnosti pobývat, něco napravit, něco dělat odlišně, chovat se jinak a postupně ji skládat do nové přítomnosti.

Způsob, jak změnit traumatické nebo nepříjemné vzpomínky na minulost, je opět – nepromýšlet si tyto příběhy v trýznivém mentálním kině neustále dokola, ale snažit se je spatřit v novém světle: tedy zaujmout k nim jiný postoj, pochopit je jinak, odpustit, nalézt v jejich poselství novou perspektivu.

Druhý krok je samozřejmě tuto nepříjemnou přítomnost nebo minulost akceptovat. Je potřeba ji přijmout, jak jsme se to učili v prvním dílu tohoto manuálu. A třetím krokem je – opravdu s nimi udělat něco jiného. Hledat řešení – ale ne falešnou nadějí, že na takové řešení myšlenkově „přijdeme“, když budeme vše mentálně probírat stále dokola. Řešení se hledá tak, že něco zkusíme a podíváme se, zda to bylo dobré, nebo ne. Pokud to bylo dobré, opakujeme. Pokud ne, zkusíme něco jiného. Třeba tak, jak si líčíme v předchozím odstavci. Tak jako stavíme dům.

A za čtvrté – je velmi dobré a úlevné uvědomit si, že i všechna další nepříjemná témata, která se mohou objevit poté, co odložíme své nyní neřešitelné obavy o budoucnost, můžeme podobným způsobem – opět odložit. Můžeme kontrolovat vše, co nám mysl přinese. Pokud zjistíme, že přinesla další neužitečnou obavu, můžeme ji opět v klidu umístit stranou. A tak stále dokola, dokud nám vědomí nepřinese něco, co můžeme hodnotněji využít. A takové obsahy – máme‑li ochotu regulovat to, co nám škodí – nám přinese brzy.