Pojďme nyní probrat druhý důležitý okruh dotazů a připomínek k dobře míněným psychologickým radám: Problém „nechce se mi“, „nemám chuť“, „mám špatnou náladu“, „jsem ve špatné situaci“.

Zde se na chvíli vrátíme k tématu kontroly mysli. Ukážeme si, jaký význam má (nebo spíše nemá) momentální pocit pro celý mechanismus této kontroly. Protože tak nejlépe pochopíme, zda je důležité, že se nám do něčeho „chce“ nebo „nechce“. To samé totiž platí pro všechny další oblasti, které popisujeme v tomto manuálu – třeba pro odpor k myšlence vytvořit si rozvrh nebo že se nám opravdu nechce abstinovat. 

Pokud pro vás toto téma není zásadním problémem, prozradím vám to hned a můžete jít na další kapitolu:

Pocit na začátku podstatný není, protože co přinesou všechny tyto metody, je následná změna tohoto negativního pocitu. A o tu se nám jedná. Není důležité, jak (špatně) se cítíte teď a jaké myšlenkové důsledky z toho vyvozujete. Jedná se o to, jak se můžete cítit – už za chvíli.

A jestli k tomu, co tuto změnu může přinést (k činu, k mentální aktivitě, ke kontrole myšlenky) máte ochotu, vůli. Mít ochotu nutně neznamená zažívat ji jako dobrý pocit.

V kontrole mysli máme svobodu

Otázka, na co se budeme ve svém vědomí, ve svém chování a ve svém dni zaměřovat, je do značné míry otázkou vůle a našeho rozhodnutí. Nejsme bezmocnými jedinci, předurčenými pouze výchovou, dětskými zkušenostmi, životními traumaty a genetickou predispozicí. Jsme svobodnými bytostmi, které si v každý okamžik mohou vybrat, co budou žít. Tím, že si vybereme, čemu budeme či nebudeme věnovat svou pozornost, uvědomění a prožívání. Ve svém vědomí si svůj (vnitřní) život můžeme alespoň do určité míry vybrat vždy, i když ten vnější je drasticky omezen nebo s ním nedokážeme udělat nic.

A jistě také platí, že to není snadné. Pokud by to snadné bylo, uměli bychom to všichni. Nejdelší část tohoto seriálu, která pojednává o kontrole mysli, bych pak shrnul do jednoho odstavce. Psychology bychom mohli rovnou zrušit.

Lehké to není, ale to neznamená, že to nejde. Naše psychická předurčenost, daná zkušeností, výchovou, vlastními návyky a zlozvyky, okolím, potřebami a pudy, nás nezotročuje. Nepřikazuje nám, co musíme nebo nesmíme dělat. Ovlivňuje pouze to, co se nám dělá snadno nebo nesnadno: Co nám přichází na mysl spíše a častěji, a co nás napadne málokdy. Ovlivňuje, jaké pocity budeme mít.

Ovlivňuje tedy, co se nám chce, a co se nám nechce, nikoli co nakonec uděláme, nebo neuděláme. To, co nakonec uděláme, už je naše svobodná volba. Volba, která (má‑li být dobrá) nemusí být vždy doprovázena pocitem lehkosti, příjemnosti nebo snadnosti.

Není‑li v zásadní duševní poruše, má i největší pesimista světa svobodu zvolit si myšlenku, na kterou není zvyklý, kterou nechce mít a ohledně které se cítí špatně. Má svobodu zvolit si myšlenku, která je v rozporu s jeho identitou pesimisty: myšlenku optimistickou. Může ji promyslet, zpočátku s doprovodnou nechutí nebo odporem. Ale když ji promyslí po sté, z nechuti se může stát odstup, z odstupu váhání, z váhání přijetí za své. A z přijetí se postupně vytvoří odlišný životní pohled, nová životní nálada nebo osobnostní rys.

Když ono to nejde…

„Nejde mi volit jiné obsahy, byť vím, že by teoreticky byly užitečnější. To víte… já už jsem takový… mám obtížné rodinné zázemí… stalo se mi něco špatného“.

Nechci bagatelizovat tíhu (a často hrůzu) osobních traumat, dětských zážitků a dalších zkušeností, které v člověku vytvářejí bezmoc. Ale my už nejsme děti a traumatické situace jsou dávno za námi, a přesto je používáme jako zdůvodnění, proč v dlouhodobém horizontu nemáme ochotu měnit se. Vytváříme si z nich ulehčující a pochopitelnou výmluvu, proč ve svém vědomí nechceme dělat to, co je prostě nesnadné. A co je (z určitého pohledu) obtížnější, než je znovuprožívání traumatu, špatných vzpomínek, nepříjemných a neplodných myšlenek na to, co bylo.

Ano, zopakuji to ještě jednou, protože to obvykle neočekáváme: Všechny tyto – byť obtěžující – obsahy jsou na určité úrovni našeho prožívání snadnější. Proto jim paradoxně, ale vlastně logicky, raději dáme přednost. Nenesou totiž riziko novosti a chyby, jsou osahaným, a tedy bezpečným územím, byť samozřejmě nesou i prvek prožitkové nepříjemnosti.

To už musí být razantní úzkost nebo hluboká panika, abychom se rozhodli, že s nimi není dobré zůstat. Že bude lepší odklonit pozornost, a pokud to nejde, vyhledat profesionální pomoc. Do té doby si své úzkosti tak často hýčkáme, koupeme se v nich, rozvíjíme je. Není to příjemné. Ale je to snazší než nebýt s nimi, protože nebýt s něčím, co se neustále vrací do našeho vědomí, je prostě těžké.

Umět být se svým trápením…

Zde je potřeba důkladně rozlišovat: Mnozí lidé to prostě mají v životě těžké. Někteří dokonce velmi těžké. Lehkovážně jim říkat „No tak, prostě na to nemysli a přenastav se“ je někdy necitlivé, jindy hloupé, ale vždy trapné. Jak jsme si ukazovali v předchozích kapitolách, kontrola mysli se nemá stát uměním sebepopření. Nesmíme ji používat jako pohodlný skalpel, kterým ze své duše odřežeme vše, co je nepříjemné a co bolí.

Platí jistě, že pokud jsem zažil mnoho špatných zkušeností, pak se musím věnovat jejich zpracování. Možná se pokusím o jiný pohled, nalézt v nich smysl a naději. Možná bych měl někomu odpustit… To si vyžaduje ochotu zůstat s těmito nepříjemnými zážitky a myšlenkami, nikoli je svévolně opouštět. To chápeme asi všichni, kdo máme jen trochu hlubší životní zkušenost. Naše pojetí psychologie opravdu nesmí ustrnout jen na metafoře počítače, která nám umožní hovořit vesele (ale stejně tak i hloupě) o restartu.

Darujte předplatné

Koupit

Špatná zpráva je: život nejde restartovat. Jediný start, který jsme měli k dispozici, už máme za sebou. Ale dobrá zpráva je, že v životě lze jít vždy dále a dělat věci jinak, máme‑li k tomu ochotu. (Opět se nám zde objevuje to zvláštní slovo ochota, ke kterému se ještě vrátíme). Ano, naši svobodu opravovat chyby programu nám předchozí chyby programu nikdy nevezmou. Pokud si ji ovšem nechceme vzít my sami.

Kontrola mysli je schopnost rozhodnout se pro to, co mi prospívá, a volit to proti tomu, co mi škodí. Příliš rychlé opuštění něčeho, co není příjemné, ale je potřebné, mi může později velmi uškodit. V takové životní situaci by mi právě kontrola mysli měla umožnit zůstat s tím, co je obtížné, a vracet se k tomu. Díky ní dokážu zpracovávat trauma a zabývat se vnitřními problémy. Díky ní dokážu přiklonit pozornost třeba i k tomu, co bolí. Nikoli „proti své vůli“, ale proti pocitu nechtění. Chápat kontrolu mysli zjednodušeně jako útěk (či jen umění odklonu pozornosti od něčeho) je nebezpečné a polovičaté. Je stejně tak uměním zůstat a vydržet jako umění příklonu k tomu, co nemusí být snadné

. … a umět své trápení opustit

Na jiných místech tohoto manuálu si ukazujeme, že v životě musíme vytvořit dostatek prostoru na pohyb a zároveň na tělesný odpočinek po něm. A stejně tak musí být v životě vnitřním čas na přiměřené zpracování traumat a obtížných emocí, po kterých ale nastává doba, kdy nepříjemné myšlenky a osobní nehody – prostě opustíme. Nemusí se jednat o velký konec typu a dost už navěky, ale daleko spíše o každodenní rozhodnutí: pro dnešek už stačilo.

Pokud chci „umět život“, pak musím mít schopnost říci si: 

Dost. Teď se budu věnovat jiné stránce svého světa. Teď budu (ohledně svých obtíží) odpočívat. Protože vím, že takový odpočinek je pro mou kapacitu řešit tyto problémy podstatný, stejně jako je důležitý odpočinek pro následný závod vrcholového sportovce. Proto své předchozí tázání a pobývání v bolesti nyní odložím a budu si jist, že na mě bude čekat, až se rozhodnu k nim opět vrátit.

Vytěsňovat vzpomínky a utíkat před nepříjemnými (a důležitými) pocity je tedy psychologický risk. Ale nemenší risk je dělat opak. Chtít být ve svém prožitku neustále zanořený, vše v životě nahlížet pouze pohledem a příchutí jednoho tématu: Protože mi bylo ublíženo, protože se právě nějak cítím, protože nemám práci, protože zrovna na něco myslím.

Nejde mi to. A kolik jste toho zkoušeli?

Často trápím klienty otázkou: A co všechno jste zkoušeli? Přicházejí v bezradnosti, že v některé oblasti svého života nemohou najít řešení a nevidí směr. Nekladu jim tento dotaz proto, abych je ztrapňoval. Zkoumáme jej, aby si uvědomili, že první rychlá odpověď velmi mnoho není často úplně pravdivá.

Je to přitom přirozené. Cítíme obtížnou emoci (nemám řešení, nevidím směr) a ta nás zaplaví a změní příchuť ve vnímání všech ostatních myšlenek. Zapojujeme vůz před koně. Pocit nevidím směr se stává důkazem toho, že jsme asi i všechny možnosti zkoušení už vyčerpali. Ale to jsme v sobě rozehráli jen jeden z takzvaných kognitivních omylů – svou momentální emocí vnímáme i všechny ostatní situace – vnější i vnitřní.

Obvykle to není tak, že jsme vše vyčerpali, ale že my jsme se vyčerpali. Omílali jsme v hlavě jednu myšlenku až do vysílení. Zkoušeli jsme do úmoru pouze jednu alternativu, experimentovali jsme pouze s jednou rolí, zato pořád dokola. Tázali jsme se pouze v jedné oblasti, která neposkytovala odpovědi – a stovek dalších možných oblastí, rolí, alternativ jsme se nedotkli. Neměli jsme na to čas, že? Měli jsme přece hodně práce s prozkoumáváním jedné myšlenky…

Ano, proto klientům tuto otázku kladu. Uvědomění, že je toho spoustu, co jsem vůbec nezkusil, nemá vést k ponížení, ale naopak k naději, kolik možností ve skutečnosti ještě čeká, a k otevření horizontů. Ale také k reálnému vnímání současné situace – že je totiž přirozené, že nemám řešení, když jsem toho vyzkoušel tak málo: sice důkladně, ale v tak úzkých mantinelech.

Vzal jsem do ruky housle a nezahrál koncert. Máte na toto radu?

Totéž platí nejen pro rozhodování nebo hledání životní cesty, ale i pro problém nejde mi to. Bylo by asi absurdní vzít do rukou potřetí v životě housle, a protože hned nezahrajeme koncert, říci psychologovi: „Nejde mi to, podívejte! Poraďte mi, co dále? Co jiného mám dělat?“ Radu dobře znáte i vy, že? Zkuste cvičit.

Čteme knihy o životním stylu a praktické psychologii. Procházíme stovkami rad, příběhů a přístupů. Unaveni z četby knihu nakonec odložíme, nadšeni pro některou z metod ji vyzkoušíme. A naše duše, zcela nepřekvapivě, kvílí jako ty housle, potřetí držené v rukou. Nejde nám to. Co s tím, poraďte! A už činíme závěr, lámeme nad sebou hůl, googlujeme, píšeme na sociální sítě nebo dotazy odborníkům. A čteme další knihy. Prostě jdeme zpět tou snadnější, dobře vyšlapanou cestou, která nám zaručeněji přinese alespoň trochu útěchy a dobrých pocitů.

První otázka v takové situaci by měla být – a kolik jste toho skutečně, dlouhodobě zkoušeli? Kolik stovek hodin jste soustředěně cvičili na housle? Kolik desítek hodin jste meditovali? Kolik desítek hodin jste zkoušeli relaxovat, cvičit jógu, běhat… po kolik týdnů jste si – každý den ráno, soustředěně – sestavili plán dne, který jste se snažili naplnit, a druhý den si vzít poučení z toho, co nefungovalo… než jste řekli to mýtické „nejde mi to… meditaci nechápu, na relaxaci nemám talent, plánování není pro mě“.

Samozřejmě, pokud jste zkoušeli dosti, poctivě cvičili týdny a měsíce… a metoda vám stále nepřináší slibovaný užitek, pak je určitě důležité si klást otázky: Co dělám špatně? Je chyba v metodě, v jejím nesprávném provádění nebo v mém postoji? Nebo problém leží třeba v mé osobnosti či životní konstelaci, která potřebuje něco úplně jiného? Ano, pak se mohu užitečně ptát. Do té doby se ale nemám na co ptát, protože jsem neučinil ani základní zkušenost s tím, co má být předmět mých dotazů.

Všímáte si mimochodem, jak často své výmluvy, proč nám něco nejde, vytváříme rafinovaným popisem problému, který by daná metoda měla vyřešit? Ale nevyřeší, protože ji nepoužijeme. A proto nám „nejde“.

• Nehraji na housle, protože když jsem je vzal prvně do ruky, nezněl výsledek tak, jak jsem si představoval. Nevzal jste je do ruky právě proto, aby – někdy mnohem později – zněly lépe?
  
• Nedaří se mi meditovat, protože mám roztěkanou mysl. Není to naopak? Nemáte roztěkanou mysl, protože pravidelně nemeditujete?
  
• Nedaří se mi relaxovat, protože jsem pořád ve spěchu, takže nemám čas. A když už si lehnu – je mé tělo ve velkém napětí. Nejste v napětí a spěchu naopak proto, že nerelaxujete?
  
• Plánování není pro mě. Nejde mi to, hned ten plán poruším. Vůbec nevím, jak na to… Není to proto, že jste to nikdy – soustředěně po dobu několika týdnů – nezkoušeli denně trochu jinak, denně malinko upravit?
  

Nejvíce se lidská inteligence projevuje v omlouvání vlastní lenosti. V takové chvíli se i z podprůměrného záškoláka stává génius. Nechci tímto tvrzením nikoho ponižovat a v žádném případě rozdělovat svět na vy, kteří máte problémy, a já, který se jim směji. Zažívám u sebe samozřejmě vše, co popisuji v těchto kapitolách, denně a ve vrchovaté míře.

Lenost je totiž součástí naší přirozenosti a má z tohoto pohledu vlastně i důležitou, ochrannou funkci. Tendence být příliš pohodlný (a omlouvat to) se proto nezbavíme. Pokud ale chceme, nemusíme se zbavit ani své svobody bojovat s její nadmírou.

Chcete žít v nesnadné svobodě, nebo snadné totalitě?

Máme svobodu vydat se i jinými myšlenkovými proudy než těmi, které ve vědomí zrovna dominují. Tato svoboda není snadná, stejně jako není snadná žádná svoboda. Proto mnozí z nás volí raději totalitu a uleví si tím, když se své svobody zbaví. Předají ji jednoduché ideologii, charismatickému vůdci nebo panu doktorovi u psychoanalytického kanape. V mentálním prostoru našich životů činíme často totéž. Svou obtížnou svobodu (žít různě, různě si vybírat, obtížně se snažit o rovnováhu) odevzdáme jednoduché totalitě vedoucí ideje: Jsem oběť traumatu a touto myšlenkou budu nahlížet svůj život. Jsem pesimista. Jsem introvert. Jsem chudý. Jsem hloupý. Jsem rozvedený. Nemám náladu. Dosaďte si sami, milí čtenáři.

Je bohužel snadnější prožívat to, co je ve mně zautomatizované a co mi v této rozbujelé podobě (už) škodí, než se nesnadno snažit hledat rovnováhu mezi tímto i něčím jiným. Rovnováha je totiž vratká kvalita – není něco, co trvá. Každý den musí být jiná, protože i já a můj svět jsou každý den jiné. Budu ji tak neustále ztrácet a budu nucen znovu ji hledat. Kdo by se na to těšil, že?

Z určitého pohledu je tedy snadnější prožívat své známé démony a osahané zlozvyky než odklánět svou pozornost někam, kde to pro mě bude možná jednou užitečné. Záruku ale ještě nemám. A už vůbec ne dobrý pocit z toho, že se mi to podaří. Protože nejsem věštec a nedokážu předvídat budoucnost. Dnes tedy ještě raději zůstanu v pohodlí známých, byť nepříjemných myšlenek a pocitů nechce se mi.