Když se o sobě nepěkně vyjádříme, dochází k uvolnění napětí. Pojďme se zamyslet, jak v takové chvíli naše slova ovlivňují naše pocity a co to dlouhodobě dělá s naším sebevědomím.
Když je nám špatně, chceme se okamžitě cítit lépe. Pochopitelně. Rychlé řešení ale nemusí být vždy to nejlepší. Když se nám něco nepovede, ulevíme si nadávkou na sebe, na ostatní. Myslíme se, že jsme tak nepohodlný pocit hodili do koše. Otázkou je, kam se umístí.
Pokud došlo k ventilaci napětí a nikdo nepřišel k újmě, je vše v pořádku. Problém nastává, když negativním pojmenováním systematicky shazujeme sami sebe nebo někoho v našem okolí.
Když se o sobě nepěkně vyjádříme, dochází k uvolnění napětí. Chceme u okolí vzbudit příznivý dojem, napravit si často domněle poškozenou reputaci. Sami sebe shodíme a ubereme si dobrovolně část vlastní sebehodnoty. Co nás k tomu vede? A kam to vede?
V našem jednání přece nebyl úmysl něco pokazit. Nikdo po nás nežádá, abychom se okamžitě potrestali nadávkou. Chyby dělá každý. Pokud by to někdo na nás vyžadoval, byl by to člověk, který potřebuje druhého ponižovat a není s ním něco v pořádku. Když v takovém vztahu zůstáváme a takovému požadavku z nejrůznějších důvodu vyhovíme, pak také s námi není něco v pořádku.
Síla slov
Zaměřme se nyní na případy, kdy si takto „pěkně“ říkáme sami. Negativním oslovováním sebe sama tak živíme komplexy, které mohou být překážkou našeho zdravého vědomí sebe sama. V naší řeči již zdomácnělý pojem komplexu pochází od Carla Gustava Junga. Otázce sebevědomí a mechanismům komplexů ovlivňujících naše sebevědomí, především komplexu méněcennosti, se věnoval Alfred Adler.
Slova mají sílu. Řečí pojmenováváme skutečnost kolem sebe i to, co se děje v nás. Tomu věříme a podle toho pak také jednáme. Nesprávným nebo nepřesným pojmenováním nás či toho, co se děje, si vytváříme jakousi pochybnou přidanou hodnotu, metarovinu našich projekcí. Je to jako kdybychom si z obchodu přinesli spoustu věcí, které nechceme a které jsou prošlé či přímo zkažené.
My sami jsme budovatelé svého sebepojetí. Negativním oslovením fixujeme sebe jako bytost, která nestojí za nic. Podle toho, jaký obraz o sobě máme, se také cítíme. Dáváme‑li si často nepěkná jména, vytváříme si tak sami sebeobraz, ke kterému se vědomě či nevědomě neustále vztahujeme.
Někdy v zápalu sypání popela na hlavu rozšíříme svůj záběr (někdo tuto fázi rovnou přeskočíme) a přeneseme negace ven. Vytváříme si tak svět, ve kterém žijeme a nechápeme, že to ostatní nevidí! To nás může přivádět k postojům odrážejícím zmatek a pocity nepochopení okolím až po vztek či zoufalství.
Jak se očistit
Cesta není v ironii ani v násilném pozitivním přístupu. Ten by vyzněl nepřirozeně. Když se nám něco nepovede, dojde k situaci, která by běžně skončila pojmenováním z oblasti zvířecí říše nebo diferenciální diagnózou při vrozené nízké inteligenci, nyní označované jako mentální retardace. Zkusme zůstat chvíli u sebe, u svého pocitu. Neutíkat, nezbavovat se ho, prožít si ho naplno.
Jedna z možností, jak s emocemi nakládat, je buddhistický koncept nezúčastněného pozorovatele. Znamená to nechat emoci proplynout kolem sebe a pozorovat ji. Účinnost tohoto postupu může potvrdit jen praxe.
Využívejte celý web.
PředplatnéEmoce je jako vlna: jakmile se objeví, narůstá, až dosáhne svého vrcholu, a pak postupně opadá. Prožijeme si tak vyhození z našeho středu a postupný návrat do něj. Když emoce odplyne, zbude po ní paměťová stopa. V našem prožívání už není, máme pocit, jako by se ani nestala. Zdržíme‑li se jednání pod vlivem negativní emoce, neublížili jsme sobě ani ostatním.
Nevyčítejme si, co se nepovedlo. Zkusme to prostě příště udělat jinak. Díky této metodě můžeme přežít nástrahy všedního dne, respektive zpracovat naši emoční reakci na ně, aniž bychom ji nezpracovanou poslali kamsi do podvědomí, kde se může přidat k dalším „kamarádům“ – emocím nahromaděným z dřívějška. To spolehlivě poslouží leda k fixaci komplexů, které nám překážejí žít naplno, využívat svoje schopnosti a talenty.
Jak si tedy poradit s emocemi? Prožít, pochopit a přijmout. Umět přijmout sebe i ve chvíli, kdy se něco nepodaří.
