„Každý si ve skrytu duše přeje konec světa,“ zazní ve filmu Sázka na nejistotu jako možné vysvětlení obří ekonomické krize, jež zachvátila svět v roce 2008 a jejíž jedno ohnisko bylo na newyorské Wall Street. Tam s opcemi, dluhopisy i swapy čachrují i hrdinové nové tragikomedie, kteří možná jako jediní tušili, že bublina hypoték splaskne a pošle miliony lidí na ulici či v lepším případě na pracák. Výjimečně dynamický snímek je strhující ekonomií v kostce, co se nebojí ukázat na zločince, kteří v reálu nikdy nepykali. Sázka na jistotu (i co se týče Oscarů) vstupil do českých kin 7. ledna.

Děj podle skutečných událostí začíná někdy kolem roku 2005 a zaměřuje se na několik více či méně rozhněvaných mužů v americkém finančním sektoru. Christian Bale hraje manažera hedgeového fondu, který odhalil, že neotřesitelný trh s nemovitostmi je jen chiméra, že se jedná spíš o papiňák, co strašlivým způsobem vybuchne a uvrhne Ameriku do největší krize od 30. let. Rozhodne se tedy „sázet“ proti trhu s nemovitostmi a vsadí proti němu miliardu dolarů.

Jeho zdánlivě šílené chování zaujme partičku vlků z Wall Street (Ryan Gosling či Steve Carell), kteří se celou podivnou situaci rozhodnou proklepnout a zjistí, že všechno je pravda. Naprosto strašlivá pravda. Nekryté, nesplácené hypotéky jsou uměle označovány nejvyššími ratingy a prodávány investorům jako zlatý důl. A nikomu, od makléřů až po nejvyšší bankovní hlavouny, to nepřijde divné…

Klíčové postavy filmu těží z toho, že lidé nechtějí myslet na nepříjemné věci, nechtějí se jimi zabývat a už vůbec ne je řešit.

Když tohle všechno postavy v Sázce na nejistotu zjistí, málem to s nimi sekne. Naštěstí se ale rozhodnou na tom všem vydělat. Šok a znechucení chce každopádně vyvolat i režisér Adam McKay, jehož oscarová vábnička rozhodně neskrývá frustraci z nedávné katastrofy, která udělala z milionu lidí bezdomovce a další miliony připravila o práci. Viníkem jsou podle něj banky, ratingové agentury a vlastně i trochu celý systém.

Film se ale nechová jako hospodský rozumbrada, co je naštvaný na všechno a na všechny a zároveň ví všechno nejlíp. Sázka na nejistotu je hlavně sžíravou satirou nultých let a pálivou komedií, která vládne dialogy prodchnutými osvobozujícím cynismem. Čekání na apokalypsu zkrátka ještě nikdy nebylo tak poťouchle zábavné, a to ani v katastrofických filmech Rolanda Emmericha.

Neviditelná bublina

Našim hrdinům totiž samozřejmě nikdo nevěří, stejně jako oni nevěří tomu, že je všechno až tak velký průser. Skoro nejsilnější je film v momentě, kdy Carell a jeho kumpáni vyrazí na Floridu, kde najdou město duchů plné domů, v nichž nikdo nebydlí a zároveň za ně nikdo neplatí. Potkají i dvojici realitních agentů, co jim sdělí, že domy prodávají úplně všem, i lidem bez prokazatelných příjmů. „Proč nám to říkají, proč to přiznávají?“ ptá se v jeden moment Carell. „Oni nic nepřiznávají, oni se chlubí,“ odpoví mu kolega.

Ve filmu Sázka na nejistotu bublinu nikdo nevidí, ale právě proto je to bublina. Nikdo pořádně nedokáže rozeznat rozdíl mezi čirou blbostí a nelegálností. A hned několik klíčových postav ve filmu těží z toho, že lidé nechtějí myslet na nepříjemné věci, nechtějí se jimi zabývat a už vůbec ne je řešit. Film vás tak především ujistí v tom, že velké katastrofy nejsou výsledkem nějakých propracovaných plánů konkrétních padouchů, ale spíše jakousi kolektivní lobotomií, kdy mají prostě všichni odspoda až nahoru klapky na očích a nevidí ani neslyší.

„Pravda je jako poezie. A poezii většina lidí nesnáší,“ zazní ve filmu. Banky, finančníci i makléři z nezodpovědnosti těží. Plus jsou tedy nekonečně chamtiví a páchají nestoudné zločiny, samozřejmě. Na závěr se McKay zabývá i tím, zda vlastně mohou být šťastni muži, tedy naši hrdinové, kteří vydělali na tom, že všichni ostatní prodělali. Těžko, Carell ani Gosling ale peníze na charitu nepošlou.

Sázka na jistotu je frenetická, nervózní a takřka infarktová.

Stejně nekompromisní jako sdělení díla je i jeho formální stránka. Film se totiž často zastaví, aby mohly postavy promlouvat do kamery a vysvětlit, co všechny ty finanční pojmy znamenají a o čem se vlastně mluví. K tomu McKay využívá třeba herečku Margot Robbie (Vlk z Wall Street), která z bublinkové koupele vysvětlí problém s hypotékami, nebo zpěvačku Selenu Gomez, která osvětlí syntetické zajištění dluhové obligace.

Jindy se na diváky obrátí i hlavní postavy s informací, že události zobrazované na plátně proběhly v reálu trochu jinak, či nás naopak ujistí, že všechny ty šílenosti se se skutečně staly. Zírat tedy budete z trochu jiných důvodů než z neporozumění celé finančnické hatmatilce.

I přesto ale počítejte s tím, že na vás Sázka na nejistotu bude klást nečekaně velké nároky. Před projekcí doporučuji kafe, protože ve filmu se začne mluvit v první minutě a pusu nikdo nezavře do minuty poslední. Trochu koksu nezapře ani střihač, co hekticky proplétá několik příběhových linek s hudebně našlapanými montážemi, nebo neklidný, těkavý kameraman s nečekanou zálibou v rychlém ostření na detaily. Sázka na jistotu je frenetická, nervózní a takřka infarktová ještě mnohem víc než nedávno recenzovaný Steve Jobs. Možná i proto, že v ní jde o mnohem víc.

Sázka na nejistotu vám nedá žádné velké poučení, radu či jakýkoliv zázračný „návod na život“. Naopak. Je osvěžující v tom, že říká, že se můžete rozčilovat, ale některé věci, včetně velkých průserů, prostě neovlivníte. Sázce na nejistotu se smějete, až vám najednou úsměv zmrzne, protože zjistíte, že se krize může klidně opakovat a že se smějete vlastně sami sobě. Ale znovu – nic lepšího ostatně udělat nemůžete, protože Adam McKay svojí mrazivou komedií naznačuje, že chyby jsme odsouzeni opakovat.

P. S. Jedno poučení mi film přesto dal. Ten kontokorent si znovu už vážně neprodloužím.