Když film otevře třináctou komnatu

„Vybavuji si filmovou scénu, která mě dostala nedávno. Jednalo se o otevřenou sexuální scénu mezi matkou a synem ve filmu Divoká krása. Hlavní hrdinkou je v tomto filmu MATKA.

Krásná, neurotická, sebestředná a manipulativní žena, která rozhodně navenek není žádnou chudinkou. Ve filmu je ztvárněna charizmatickou herečkou Julianne Moore.

Scéna, která mi podráždila nejen útroby, je vyvrcholením jejího patologického, nutkavého a nátlakového vztahu k mužům. Poslední v řadě jejích mužských obětí je její vlastní syn.

Matka milostný vztah se synem přijímá až nebezpečně snadno jako logické řešení jejích „legitimních“ nároků, zatímco syn se ocitá uvnitř mohutného konfliktu mezi pasivní rozkoší a přirozenou touhou se závislosti na matce a na jejím vlivu na svůj život zbavit. Jenže oba zašli již příliš daleko.

Otevřená incestní sexuální scéna, v níž je divákovi nepokrytě nabídnuto všechno to, na co se, byť jen ve skrytu své duše, bojí pomyslet, natož si to otevřeně představit, je plná perverzní přitažlivosti a brutální odpudivosti zároveň.

Citlivým duším tuhne krev v žilách. Vědomí se ocitá nebezpečně blízko TABU, jakým bezpochyby soulož mezi matkou a synem je. Tabu, které rodí tisíce předsudků, a přesto je tak podivně přitažlivé, nejen jako námět pro film. Pohlavní zneužívání dětí je v základu incestem, který je citově definován jako směs silné přitažlivosti a odporu. Ten, kdo zná lidskou duši a osudy lidí, ví, že to není téma jen tak na okraj.

Prožitý incest bolestivě formuje životy mnoha lidí a následně i určuje kvalitu dospělých vztahů. Proto jsem rád, že se čas od času objeví otevřenost, která sice nenabízí řešení, ale provětrá tabuizovaná psychologická témata a vynese na povrch to, co se tak často řeší za zavřenými dveřmi terapeutických třináctých komnat.“