K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Revenant: pohřbít a zapomenout

Tolik toho chceme pohřbít, tolik toho chceme zapomenout. A ono se to vrací.

Tomáš Rektor

Tomáš Rektor

5. 2. 2016

Ze seriálu: Psychorecenze

Žijeme v kastrované době. Muži neumí být muži, ženy ženami. (Cituji sebe.) Filmy jsou plné silných žen a citlivých mužů. Netvrdím, že je to špatně. Jen ta druhá polovina příběhu začíná chybět. Hovořím-li o ženství, koktám cosi o kojení, menstruaci a přirozené kráse. A mužství? Člověka napadají stereotypy o pití piva, sledování fotbalu a hulvátském chování k ženám. O mužnosti Revenanta není pochyb. A nemluvím jen o postavách.

Recenze – o čem přemýšlí psychoterapeut Tomáš Rektor po zhlédnutí filmu Revenant:

Revenant je vlastně obráceným Avatarem. Dva průzkumníci cizích světů. První se snaží přežít. Bez příkras, bez filosofických hloubek. Prostě přežít. A druhý? Revenant v Cameronově podání by se stal ochráncem nebohých wapiti a indiány by se snažil přesvědčit, že není bílý (o Avatarovi psal jakožto o analytikově noční můře).

K tématu mužství se při práci často dostávám, když mluvíme o otcovství. A příběh Hugha Glasse (Leonardo DiCaprio) je příběhem otce. Klíčový je rozhovor při závěrečném souboji. Motivy jeho nepřítele Johna Fitzgeralda nejsou podstatné. Zabil Glassovi syna. A proto musí zemřít. Podobná scéna je ve filmu ještě jedna. Opakovaně se Glasse ptají, jestli zabil amerického důstojníka. Odpověď je prostá. Zabil muže, který chtěl zabít jeho syna. Je jedno, kdo to byl.

Smrt je velmi komplexní téma. Bojíme se smrti bližních. A jiným ji přejeme. Skrytě, v temných koutech duše.

Občas se při práci setkávám s obětmi násilí. Zvláště sexuálního. A snad nikdy jsem nezažil, že by se rodiče zachovali, jak měli. Bez výčitek a zjišťování, co si oběť zavinila sama. Že by se prostě bezvýhradně postavili za své dítě.

Často přemýšlím, proč tomu tak je. Snad strach z rozpadu vlastního obrazu světa. Snad strach z vlastní zloby. Protože kdyby si rodič připustil, co se jeho dítěti stalo, musel by nenávidět. A snad i zabít.

A to je přesně to, čeho se filmový Glass nebojí. Nebojí se zemřít. A nebojí se zabít. Pomsta je hlavním, ne-li jediným motivem, který ho žene vpřed.

Hugh Glass je vzorem muže. Takoví bychom chtěli být. A takové otce si přejeme. Ale jsme takoví?

Klíčem je název filmu. Revenant rozhodně neznamená zmrtvýchvstání. Revenant rozhodně není Ježíš Kristus. Film nekončí smířením, končí smrtí. Revenant je zlý duch, oživlá mrtvola, která trýzní živé.

Strach z mrtvých máme od pradávna a naši předkové věnovali nemalou péči, aby se pohřbená těla mezi ně nevracela.

Proč vlastně? Smrt je velmi komplexní téma. Bojíme se smrti bližních. A jiným ji přejeme. Skrytě, v temných koutech duše. Co když se přijdou mstít za naše skrytá přání?

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Pojďme se blíže podívat na Johna Fitzgeralda (Tom Hardy). Není to klasický padouch. Musím připustit, že se zachoval mnohem lépe, než bych se na jeho místě zachoval já.

Chápu, že neviděl nic záslužného na tom nechat se zabít, sežrat či zmrznout kvůli kamarádovi, který podle něj neměl šanci přežít. Riskovat život kvůli pár stovkám dolarů, to už smysl mělo. Vždyť to byla běžná náplň jeho života.

Podle teorie her máme tendence zrazovat, když si myslíme, že bližního už nikdy neuvidíme.

I pak se vlastně choval lépe než ostatní. Byl to on, kdo mu kopal hrob. Jenže smrt nepřicházela, na rozdíl od zimy. Už se nedalo čekat. Chtěl, aby Glass odešel ze světa dobrovolně, aby svůj život obětoval a tím zachránil životy další. Až pak se uchýlil k vraždě. Mohl se jí vyhnout?

Chtěl obětoval život umírajícího muže, ale zachránil tři jiné.

Snad každý z nás někdy stál před podobným dilematem. Pomoci bližnímu, nebo si zachránit vlastní krk? Vždyť i Svatý Petr třikráte zapřel…

Využívejte celý web.

Předplatné

Podle teorie her máme tendence zrazovat, když si myslíme, že bližního už nikdy neuvidíme. Jenže pak žijeme v hrůze z oněch navrátilců, revenantů.

Psychoanalýza však hledá spíše v realitě psychické než fyzické. Tolik se toho snažíme ve vlastní psychice pohřbít. Tak dávno se ty události staly, tak dávno, že musí být zapomenuty. Přesto se vrací. V neočekávaných chvílích, v nočních můrách. Divoké bytosti, které přežijí v pustině a nezničí je ani útok medvěda. Vstávají z hrobů a živí se syrovým masem.

Naše vlastní vzpomínky. Naše vlastní svědomí.

Diskuse 0