Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Film a moje emoce

Není pravda, že při promítání prvního filmu zděšení lidé prchali z biografu, říká Radkin Honzák.

Ze seriálu: Psychorecenze

Radkin Honzák

Radkin Honzák

10. 7. 2012

Ptáme se našich odborníků: Jaká filmová scéna ve vás v životě vzbudila nejsilnější emoce? Proč, jak si to vysvětlujete? Dnes odpovídá psychiatr Radkin Honzák.

„Předesílám, že není pravda, že při prvním promítání filmu bratří Lumiérů se publikum zvedlo ze sedadel a prchalo z biografu v šíleném děsu před přijíždějící lokomotivou. Já jsem tam tenkrát nebyl, protože se na mě nedostal lístek, ale mám to potvrzeno historiky přítomnými na představení.

 

Na první skutečně velký emoční zážitek si pamatuji z kina Olympic ve Spálené ulici, kde jsem při scéně Voskovce a Wericha na rybníce s loďkou ve filmu Peníze nebo život spadl smíchy se sedadla. Bylo mi tehdy osm let a se svou pětiletou sestrou jsme tam alespoň třikrát zhlédli všechny jejich předválečné veselohry. Nechal jsem si je znovu nadělit k minulým Vánocům.

V době rozkvetlé puberty jsem nejméně sedmkrát viděl (tehdy pro mne ještě nepřístupný) film Tančila jedno léto a opakovaně se dojímal nad zmařenou mladou láskou Ully Jacobsonové. Dokonce jsem jí tenkrát začátečnickou angličtinou napsal o fotografii. Možná to nerozluštila, foto mi nikdy neposlala, přesto jsem na ni nezanevřel. Když jsem film viděl po desítkách let, jednak jsem si vybavil všechny dialogy, ale také jsem jej shledal stejným jako kdysi, což se při sentimentálních návratech vždy nestává.

Mám rád humor, rád se směju a v tom směru nekladu ani nijak vysoké požadavky na akademicky uměleckou úroveň.

Celou atmosférou včetně úžasné muziky na mě zapůsobila Becaudova Země odkud přicházím a stejně tak Clairovy Krásky noci, naopak slavnou Robbinsovu West Side Story jsem nikterak neprožil, ba téměř ji proklimbal. Naproti tomu Bergmanovy filmy, zejména Sedmá pečeť, ve mně zanechaly hluboký emoční vtisk, a to v době, kdy jsem o smrti – neuvěřitelně vzdálené a snad ani neexistující – ještě vůbec neuvažoval. Zato o neuchopitelnosti pravdy už ano, a tak Antonioniho Zvětšenina pro mne představovala velký zážitek.

 

Mám rád humor, rád se směju a v tom směru nekladu ani nijak vysoké požadavky na akademicky uměleckou úroveň. Rozveselí mě pitomý klaun, klasická veselohra i dobře spočítané kýče, takže kladné emoce spojuji se všemi, od Vlasty Buriana přes již citované V+W, Kopeckého, Horníčka, Sováka, Menšíka, Landovského, Bohdalovou, Jiráskovou, Janžurovou a mnoho dalších. Mohl bych znovu vidět vše od Martina Friče, Woodyho Allena, Jacquese Tatiho, Passera, Formana, Svěráka se Smoljakem a mnoha a mnoha dalších. Naprosto mě minuly jenom Troškovy komedie, u těch jsem nevydržel déle než pár minut.

Film All That Jazz jsem do omrzení vnucoval medikům. Byl jsem udiven, že je nebere tak jako mne.

K Jasného eposu Všichni dobří rodáci jsem měl niterně osobní vztah, stejně jako k Jirešovu (Kunderovu) Žertu, přestože důsledky třídního boje byly namířeny proti mým blízkým z předchozích generací a mne se dotýkaly jen zprostředkovaně.

Mezi mé zamilované autory patří Michail Bulgakov a televizní přepis jeho románu Mistr a Markétka, ať v polské nebo ruské produkci, považuji je za úžasné vystižení originálu.

Nakonec – patří však výrazně dopředu – musím uvést All That Jazz Boba Fosse. Poprvé jsem jej viděl na konci osmdesátých let a když jsem začal učit na lékařské fakultě, do omrzení jsem jej vnucoval medikům. Byl jsem udiven, že je nebere zdaleka tak, jako mne, zapomínaje na to, že jsou o třicet let mladší.

Proč film, stejně jako divadlo, silně citově působí? Protože, jak řekl již Shakespeare, nastavují světu zrcadlo a herci jsou tresť a stručná kronika doby. Každé doby, kterou žijeme.“

Diskuse 0