Narazili jste při svém studiu nebo ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste rádi upozornili čtenáře Psychologie.cz a s nimi třeba i své mladší kolegy? Něco, čemu jste věřili, co jste přijali, a později jste to přehodnotili? Jak to poznání probíhalo, co původní pohled nahradilo? Dnes na naše otázky odpovídá psychoterapeut Petr Jarolímek.

Slepá ulička bývá místem, ze kterého můžeme mít dojem, že jsme v něm špatně. Často je tento dojem jistě správný. Pokud se chci dostat z místa A na místo B a zvolím svou cestu tak, že mě zavede na místo C, není to požadovaný výsledek. Ale přesto se nemusí jednat o výsledek nežádoucí.

Moje slepá ulička v kariéře mě potkala dvanáct let nazpět. Bylo to období, kdy jsem studoval vysokou školu, stále bydlel s rodiči a cítil, že už nechci být závislý na jejich zdrojích. Chtěl jsem se stát nezávislým mužem. Hledal jsem různé brigády, abych se mohl finančně osamostatnit, a narazil v novinách na slibný inzerát.

Pohovor dopadl dobře a já začal pracovat jako finanční poradce. O financích jsem nic nevěděl, ale po pár základních školeních na různé produkty jsem se začal orientovat. Po dalších motivačních seminářích jsem si začal věřit. Má odbornost samozřejmě za moc nestála, ale nikomu z nadřízených to nevadilo, v praxi se vše mělo doladit.

Obvolával jsem mnoho lidí a asertivně se dožadoval schůzek. Některé proběhly dobře a vedly k obchodům, z nichž jsem měl slušnou provizi. Prvních pár měsíců se mi vedlo slibně. Ale ne dlouho. Postupem krátkého času jsem úspěšný být přestal a své podnikání začal naopak dotovat.

Přišel jsem o volný čas, protože jsem každou chvilku trávil ve škole, na školeních, na schůzkách s klienty a cestách za nimi. Studium jsem zanedbával, a protože jsem neměl peníze, musel jsem si ke všemu najít brigádu – noční v jedné realitce, pro kterou jsem přes noc na různých serverech vyhledával inzeráty nemovitostí.

Prospěch byl mizerný, výdělek byl mizerný, nálada byla mizerná. Nakonec začalo být mizerné zdraví. Po celém těle mi naskákala vyrážka a já se mohl udrbat.

Co nechci, a co ano

Trvalo mnoho měsíců, než jsem pochopil, proč je vše tak, jak je. Nahlas jsem si opakoval, že musím vydržet, protože se vše musí zlomit. Neúspěch na schůzkách jsem házel na nespolehlivé a nevstřícné klienty. Já dělal přece vše, co jsem mohl. To samozřejmě nebyla pravda.

Neúspěch jsem měl, protože jsem tuto práci prostě neměl rád. Nesnášel jsem čtení smluv, překontrolovávání údajů, učení se nazpaměť podmínek kdejaké hypotéky či spoření. Když jsem s někým smlouvu uzavřel, měl jsem především radost, že už jsem se nepříjemností s celým obchodem zbavil. Nezájem o produkty, které jsem nabízel, mi znechucoval každé školení.

Nakonec jsem asi po roce odešel a na měsíc odjel k moři na jazykový kurz. Když jsem se vrátil, věděl jsem, že finančním poradcem určitě nebudu. A teď navážu na konec svého prvního odstavce. Mohl bych se na svou slepou uličku dívat negativně. Ale má slepá ulička byla velmi cenná.

Kvůli ní jsem zanedbal školu, přišel o volný čas, peníze, spoustu energie. A to mě naučilo si sakra vážit všech oblastí, ve kterých jsem cosi ztratil. Taky jsem si uvědomil, jak důležité je dělat v životě to, co mě baví: nechodit do práce s těšením se na konec pracovní doby a s vyrážkou…

O to víc úsilí s potěšením dávám do své profese dnes. Vím, kde jsou hranice toho, co je pro mne v pracovní kariéře smysluplné. Odnesl jsem si vhled do světa obchodu, něco informací o finančních produktech, spoustu důležitých zážitků a poznatků. Nešlo o ztracený čas a energie vynaložená na celou finančně‑poradenskou etapu se přetavila ve smysluplnou zkušenost.

Místo kontroly

Vídávám se často s lidmi, kteří litují, že se v životě rozhodli určitým způsobem a přišli o čas, energii, peníze a nevím co jiného. A stejně tak se potkávám s jinými, kteří prošli srovnatelnými zkušenostmi – a nelitují. Umí přetavit i na první pohled nepříznivé a negativní zkušenosti v cenné poznatky, které jim celý život slouží jako pomůcka pro další rozhodování.

Rozdíl mezi těmito skupinami lidí je ve schopnosti přerámování a vytěžení zkušenosti ze svých zážitků. Také v důvěře v sebe a vlastní schopnost řídit život.

V psychologii rozeznáváme cosi, čemu se říká místo kontroly (locus of control). Ti, co ho mají venku, jsou životem vláčeni, věci se jim dějí, oni sami nevnímají sebe jako hybatele a usměrňovatele vlastních životů. Naproti tomu lidé, kteří mají místo kontroly uvnitř, vědí, že jen oni určují své životadění. Věci se jim nedějí, oni jsou jejich tvůrci, život směřují, nenechávají se jím vláčet.

S tímto umístěním místa kontroly se pojí i schopnost vytěžit životní zkušenosti jakéhokoli rázu.

• Pokud přijmu zodpovědnost za svá rozhodnutí a činy, nesvádím je na nespravedlivý život či vnější vlivy. Musím být tedy bystřejší a schopnější integrovat, čím v životě procházím, protože vše mi může posloužit k tomu, abych se příště rozhodl lépe.
  
• Pokud nevěřím ve svou kontrolu, je snadnější se dívat na slepou uličku jako na negativní jev, kterému nepřisoudím žádnou pozitivní hodnotu. K čemu by mi byla, když příště SE MI VĚCI STANOU zase třeba jinak nebo prostě stejně. Já na tom nic nezměním…
  

Ale nestalo se i vám někdy v životě, že jste zabloudili do slepé uličky a při snaze vymotat se z ní ven jste poznali něco nového, krásného? Možná jste ve slepé uličce neočekávaně nalezli něco či někoho, kdo za to zmýlení stál. A to je podle mého na slepých uličkách pozitivní.