Má‑li být tento manuál pro zvládání krize užitečný, pak v jeho závěru musíme opustit dávání rad. Podíváme se – v jakési metaúrovni – na osobnost příjemce těchto rad, tedy na vás, na čtenáře. Protože to, jací jste a co očekáváte (od sebe i od tohoto manuálu), zásadně ovlivní užitek, který pro vás jeho metody budou nebo nebudou mít.
Rád bych upozornil na pár bodů, které mohou ztížit průchod každou krizí. Nikoli kvůli její podstatě nebo špatným radám, ale kvůli problematickému očekávání toho, kdo takové rady přijímá a kdo je má následovat.
Nemám… chuť, sílu, náladu. Nejprve mi poraďte s tímto, doktore
„Jsou to hezké rady, ale když já na to nemám sílu. Chybí mi chuť a nálada. Jsem totiž v krizi, chápete? Co mám tedy dělat? Jak si mohu pomoci já, který není do takových opatření, jak je zde líčíte, motivovaný? Kde najít chuť projít krizí?“
To je otázka, kterou léta slýchám od klientů, čtenářů i novinářů. Přichází nejen v období krize, ale i během psychologické práce, ve které se klienti snaží uskutečnit nějakou obtížnou životní změnu. „Dobře, rady jste mi dal, díky, ale poraďte mi teď, co mám dělat, když tyto rady nedokážu realizovat. Dejte mi návod, jak užívat návod. Nejde mi to, protože…“
První otázkou samozřejmě je, co se skrývá za takovým „nejde to“. U jednoho to může být lenost, druhý se dobře nevyspal, u třetího jde o důsledek zásadní psychické krize a u čtvrtého třeba o silnější duševní poruchu. Tento manuál není určen pro lidi s psychickou poruchou nebo se zásadní – duševní zdraví ohrožující – psychickou krizí, případně je pro ně určen pouze s opatrností. Těmito závažnými důvody se zde proto zabývat nebudeme, ale u ostatních případů se nyní zastavíme.
Za problémem „nedaří se mi“ nebo „já to nedokážu“ často leží prostě postoj k tomu, co by ti, kterým se nedaří, chtěli nebo nechtěli dělat. Co považují za skutečně důležité a co za pěkně znějící, ale pro ně – a jejich individuální situaci – až druhotné.
Bohužel se – často falešně – cítíme jako rozhodčí, který může libovolně určit, co pro něj bude a co nebude účinné. Samozřejmě, nikomu neradím následovat něčí doporučení nekriticky. Vše, co chceme přijmout do svého života, musíme racionálně uvážit. Ale nejlepší strategií, jak něco kriticky zhodnotit, je nabízené ideje nejprve vyzkoušet a poté se podívat, jestli fungují, nebo ne. Samozřejmě nejsou‑li zjevně nebezpečné, hloupé nebo nesmyslné. Účinek neurčíme tak, že si sedneme do křesla a stanovíme si (podle momentální nálady a chuti), co jej bude mít a co je pro mě naopak neúčinné (protože do toho nemám chuť, že?).
Často bohužel nebereme svou životní krizi ani sami sebe v ní příliš vážně, jakkoli v komunikaci s druhými deklarujeme opak. Protože kdybychom ji skutečně vážně brali, jistě bychom dokázali dělat něco, do čeho se nám nechce. Ještě častěji nebereme vážně psychologické rady, které nás už nudí, protože se stále opakují.
Za psychologem jako do divadla: Chceme originalitu, která přinese dobrý pocit
Ať nás psychologové přestanou obtěžovat padesátkrát omílanými klišé o pohybu a dostatku spánku. Ať pro nás vymyslí něco nového, zajímavého, nový produkt pro naši duši, nový objev, vynález! Něco, co jsme ještě neslyšeli, co bude naším uším lépe znít, tedy co nás bude motivovat svůj život změnit!
„To je všechno pěkné, o čem píšete, ale to už jsem všechno slyšel. Zase tak originální to nebylo. Už jsem to mnohokrát četl. Nic nového pod sluncem.“ Vskutku, někteří čtenáři, a dokonce i klienti očekávají především to, že dostanou originální radu. Hodnotí mě podle toho, jak neotřele jim taková rada zní. Zaměňují svou situaci s rolí diváka v divadle, který chce také vidět něco nového, na čem ještě nebyl. Není ale v případě psychologické pomoci lepší žádat metodu, která funguje a je osvědčená, protože fungovala na tisíci jiných lidech?
Proč tak často chtějí lidé slyšet toto „netradiční, nové, originální“ řešení pro jejich situaci? Protože tak zažijí naději. Starou radu o pohybu už stokrát vyzkoušeli a nedokázali ji aplikovat. Pocítili zklamání. Ale zde, vidíš, to jsem ještě nezkusil. To je nové. To „dobře zní“. To by mohlo pomoci. A už se díky tomu lépe cítíme. Tento nový pocit považujeme za indikátor toho, že nám daná rada pomůže nebo že se podle ní budeme skutečně chovat. Nic není dál od pravdy. Váš momentální pocit nerozhoduje skoro o ničem. Snad jen o tom, že se na tomto proudu originálních a vždy nových rad stanete závislí. Protože nebudete mít lepší návyk, jak si v případě krize pomoci, než tuto povrchní změnu pocitu. Ale k tomu se ještě vrátíme. Nyní zůstaňme u požadavku originality.
To jsou rady pro všechny, ale já jsem já
„To už jsem slyšel. To je taková obecná rada pro všechny. Já ale nejsem všichni. Potřebuji něco pro sebe, něco extra, co nezní tak jednoduše.“ Je to pochopitelný pocit a pochopitelný postoj. Správně vnímáme, že naše životy jsou jedinečné, že jsou něčím extra, minimálně tím, že jedině tento svůj život žijeme a jiné žít nedokážeme.
Jsme odlišní a jsme jedineční. To ale neznamená, že kvůli těmto individuálním životním úkolům, rysům a preferencím nemají naše duše také podobnou základnu, tedy společné potřeby a biologickou podstatu. A o těch v tomto manuálu především mluvíme, protože setkání s nimi se nikdo nevyhneme. Budou nás ovlivňovat, ať jsme dělník ve slévárně, nebo její ředitel.
Právě k této pro všechny podobné duševní základně (a jejím jednodušším, základním potřebám) začneme sestupovat v případě, že se dostaneme do krize. Protože ta ohrožuje to základní (tedy to společné) v nás i našem okolí – naše každodenní zvyky, role, očekávání. Nutnost umět s těmito úrovněmi lidské duše pracovat je tak v období krize větší, nikoli menší.
Je samozřejmě důležité nalézt si v životě čas i na hledání individuální životní cesty a tázání se po vyjádření své jedinečnosti. Tento prostor je ale dobré vytvořit si spíše mimo krizi nebo poté, co ji vyřešíme. V krizi je čas především na to projít krizí. Tedy zajistit, co duše nejvíce potřebuje, aby se s náhlou změnou vyrovnala. A to je společné všem duším. Pokud to zvládnete, můžete jistě pokračovat dále: měnit své povolání, hledat svůj osobní smysl, který pro mě krize má, upravit individuálně životní styl, najít specifické vztahy, které potřebuji zrovna já… Ale o tom už není tento manuál.
Ať chce slévač dobře slévat, nebo ředitel dobře ředitelovat, tedy ať našli svou individuální roli kdekoli, pokud ji chtějí vykonávat úspěšně a žít v ní dobrý život, nevyhnou se tomu, že nesmí drtit v hlavě neužitečné starosti, musí být vyspaní, mít dostatek pohybu a plán, co kvalitního chtějí dnes a zítra dělat.
Konzumenti psychologických rad
Žijeme ve spotřebitelské kultuře nabídky, poptávky a stále nových produktů. Tento vzorec jsme se naučili očekávat i sami u sebe, u vědy o duši a jejích expertů. Setkávám se s tím, že se někteří čtenáři psychologických rad cítí jako zákazníci, kterým my psychologové prodáváme své ideje, a chovají se prostě tržně: Tento chléb mi nechutná, nabídněte mi jiný, od lepšího pekaře. Toto je škaredý letáček, půjdu nakoupit tam, kde své zboží pěkněji vychválili.
Ale psychologové si nemohou své metody jakkoli vymýšlet, jen ať jsou pro zákazníka přitažlivé. A těšit se, že nám za tyto zajímavé rady zaplatí, co budeme chtít, a vyléčí se nebo se změní tak, jak potřebuje. Jako odborníci musíme reflektovat to, co duše je a co potřebuje. Každý z nás tak činí pro jednu oblast citlivěji a jinde má klapky na očích. Někdo to umí popsat techničtěji, jiný vtipněji a jiný třeba vůbec ne, ale během terapeutického dialogu s ním zjistíte, že se měníte… I my psychologové jsme různí.
Ale nikdy nesmíme ztratit ze zřetele fundament – tedy jak naše psychika funguje a co reálně pro změnu potřebuje. Pokud neodlišíme, co je jen líbivé povídání, a začneme nabízet ideje, které jsou dobře prodejné, uchu lahodící a originální – pak už nejsme psychologové, ale spisovatelé, motivátoři, koučové nebo vaše osobní roztleskávačky. Každá taková role (pokud ji zrovna potřebujete) je jistě užitečná. Avšak už to není psychologie – věda a vědecky podložený zájem o naši duši, o mechanismy jejího fungování a zlepšování.
Musíme respektovat svůj operační systém
Duše nefunguje jako počítač, do kterého mohu nahrát jakýkoli program, a když s některým nejsem spokojen, koupím si jiný. Většina našich duševních programů je dlouhodobě dána, a i když obsahují mnoho chyb, nemůžeme je vypnout a přestat používat. Musíme se naučit s těmito slabostmi (těla, biologie, náruživostí, charakteru) pracovat, poznávat je, obcházet je, předejít jim. Slovy počítačové terminologie – své programy musíme celoživotně „záplatovat“.
A co více, musíme respektovat operační systém, na kterém tyto programy běží. Právě tento operační systém – to je náš duševní základ, část psychického světa, která je u všech víceméně podobná.
Proto budou vždy a pro všechny platit stejné základní rady životního stylu a žádný expert nepřijde na nic podstatně jiného nebo lepšího. Protože základ naší duše, tento výchozí operační systém – je u všech stejný a potřebuje stále totéž. Pokud byste si koupili sto let starou dobrou příručku o praktické psychologii, obsahovala by podobné rady jako tento manuál. Na nic podstatně nového ohledně životního stylu a psychohygieny psychologové v mezidobí nepřišli, protože ani jako lidé jsme se ve své podstatě nezměnili.
Nemáme‑li pevné základy, nemůžeme stavět
Jistě, mění se doba. Díky ní lze některé potřeby uspokojovat snáze a u jiných je to obtížnější. Kdybych psal před sto lety příručku pro sedláky, pomlčel bych o důležitosti pohybu. Těmto lidem, zedřeným manuální prací, bych zdůraznil, ať si denně dobře odpočinou a něco si přečtou. To neznamená, že potřebu hýbat se neměli. Jen ji dostatečně – možná až ve škodlivé míře – přirozeně uspokojovali. Téma pohybu by tedy nebylo nutné otevírat. Ale musíme jej o to více připomínat současnému člověku, který naopak pořád něco čte, je na sociální síti, brouzdá na webu, ale pole nepoorá.
Naše duše se v základu nemění. Potřebuje pohyb, spánek, psychohygienu, mít plán a strukturu, odpočinout si, umět hlubokou tělesnou relaxaci, pěstovat kvalitní vztahy, kontrolovat mysl… Je to pořád dokola, já vím. Ale i my lidé jsme pořád dokola – a v této podstatě – stejní. To je základ, na kterém teprve dokážeme vybudovat jedinečnou stavbu našeho života. A proto musí být pevný, aby nám tento dům nespadl.
Omlouvám se tedy, ale nemám v zásobě žádné lepší rady pro případ, že „nic z toho nefunguje“ nebo „nemám chuť něco s tím udělat“. Mám pro vás stovky originálních postupů, co dělat dále, kam směřovat potom, co vše dělat, až toto dobře zvládnete. Pomůžu vám budovat váš individuální dům, ale nejprve mu musíte postavit základy. Tedy ovládnout život na úrovni zdravého psychologického stylu a mentální hygieny. Poradit si s krizí a dostat se do stavu dostatečné životní stability, která jedině zaručuje, že zvládnete také budoucí problémy (a někdy další, značné krize) spojené s nesnadnými úkoly během vlastní seberealizace.
Ano, bez základů a jejich pečlivého udržování je totiž individuální stavba domu našeho života obtížná, ne‑li nemožná.
