„Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Děti musí být k dospělým hodně shovívavé,“ řekl Antoine de Saint‑Exupéry. Jsem ráda, že zatím jsem vesměs potkala v životě děti, které shovívavé byly a jsou, a proto vám také mohu napsat, co mám na nich ráda.

1. Jsou nadšené z věcí, které považujeme za běžné

„Tu tú, tu tú!“ nadšeně vykřikuje malý oplenkovaný budoucí technik a ručička mu sama vystřelí směrem k obdivovanému objektu. „Ano, Ondrášku, jede tam auto, jede.“

2. Díky nim je svět o něco sladší

Že by to bylo tím, že nikdy nevynechají příležitost vlastnoústně zlikvidovat fidorku, pytlík bonbónů nebo aspoň jahodovou žvýkačku?

3. Pokládají neotřelé otázky

„Teto, proč ženy nemůžou rodit očima,“ zněl regulérní dětský dotaz, na který jsem dodnes nenašla odpověď, a tak zůstal nezodpovězen.

4. Milují zvířátka

Znáte nějaké dítě (když pomineme ty, co z toho ještě nemají rozum), které nechce zvířátko? Možná existují, já ale takové neznám. Zato se zájmem a pobavením sleduji opakující se vzorec: „Maminko, prosím, prosím, já budu dělat všechno, všechno, úplně všechno, i ve škole budu mít samé jedničky, jenom mi pořiď křečka/pískomila/morčátko/králíčka/kočičku/pejska nebo aspoň rybičky.“

Po fázi nepřichází v úvahu následuje většinou  dlouhá fáze možná spojená s fází uvidíme, co Ježíšek a případně počkej, až budeš mít narozeniny. Následuje fáze „jupí, já jsem tak šťastná/ šťastný,“ dlábení a pusinkování nevinných tvorů téměř k udušení (odpadá u rybiček). Někdy tato fáze končí podrápáním, pokousáním a pláčem, jindy naštěstí katastrofa nenastane.

Následně ponechme rodinám čas, týdny, někdy měsíce, a pak je navštivme znovu. Naštvané dospělé ochránkyně rodinného krbu mění stelivo, krmí a chodí venčit. A kde jsou děti? Nejspíš právě sedí u tabletu…

Přesto je na dvojici dítě–zvíře něco, co nás dostává. Patří k sobě. Když někdy slyším japonskou znělku ze seriálu Goro, bílý pes a vidím děvče Reiko, které svého psího přítele hledá a on hledá ji, cítím hluboký dotyk téměř až archetypu zvláštního druhu veliké lásky.

5. Potřebují, aby věci fungovaly správně

Ve vlaku již byla obsazena veškerá sedadla ve směru jízdy. Později přistoupila rodina s malým chlapečkem, žena si s ním sedla k oknu, vlak se rozjel a hošík začal zděšeně volat: „My jedeme opačně, my jedeme opačně! Proč jede ten vlak opačně?“ Chvíli trvalo mu vysvětlit, že nejsou ve špatném vlaku a dokonce jede správným směrem, že jen záleží na tom, kde sedí.

Některé z dětí striktně trvají na dodržování veškerých předpisů, například cesta se musí přecházet vždy zásadně a pouze na přechodu pro chodce, a to i když je daleko, nikde nic nejede a je dobře vidět ze všech stran. Děti jsou citlivé na řád, dodržování pravidel, ať už je samy dodržují nebo porušují. Někdy pláčou, že to, co se stalo, není fér, někdo dostal víc, někdo měl hračku déle. Mají na to koneckonců právo a my se učíme s nimi, kdy napravovat křivdy a kdy je učit, že vždy vše spravedlivé není.

6. Hrají si – a my můžeme s nimi

Nikomu to neprozraďte, ale hra s dětmi je kromě přínosu pro ně, protože se učí a rozvíjejí se při ní, skvělé alibi pro to, abychom nevypadali tak hloupě, když si taky chceme postavit bábovičku, hrad z písku nebo vymodelovat hada z plastelíny, i když jsme dospělí. Své by k tomu mohla říct moje kamarádka, která v rámci dvojnásobné mateřské vášnivě propadla legu.

7. Hovoří bez zábran

Líbí se mi vtip, který má beztak pravdivý základ. Jede holčička v tramvaji a říká: „Maminko, ten pán před námi je plešatý.“ – „Psst, ať tě neslyší.“ – „Copak on to neví?“

8. Dovedou překvapit

Učitelé se dohodli a ke konci školního roku dětem připravili pro radost a za odměnu celodenní školní výlet do vzdálenější ZOO včetně cesty autobusem od školy. Ten den žákům samozřejmě odpadla výuka. Ale ne všichni to ocenili. Jeden už větší hoch doma při plánování cesty zdrceně naříkal: „My se vrátíme až večer, taková ztráta volného času! Taková ztráta!“

9. Obohacují český jazyk

Před pár lety jsem vyslechla popis průběhu zahraničního zájezdu autobusem s malou neteří. Když průvodce do mikrofonu pravil, že právě osazenstvo projíždí kolem významného místního hřbitova, zaznělo autobusem nahlas a se zaujetím její: „Tak tady bydlí ti zamrtvenci!“

10. Jejich pojetí času je jiné než naše

Zamrazilo vás z dětského uvažování někdy nečekaně v zádech? Mě teda jo, třeba když nejmladší neteřinka na oslavě svých třetích narozenin ukázala na vzdálenější kout zahrady a s pohledem kněžny Libuše pronesla: „Tam sem si hlávala, kdys sem byla malá.“

11. Usínají v náruči

Ráda pozoruji páry nebo jednotlivce vracející se z výletu, když nesou v náruči spící vláčné „živé mrtvolky“, které možná před chvílí ještě divoce běhaly a řádily. Hlava jim  při chůzi dospělých trochu bloncá, nohy možná plandají, ale ony se nevzbudí. Spí bezpečně neseni těmi, na které se můžou spolehnout.

12. Nemůžeme je úplně pochopit

Nemůžeme se vrátit v čase zpět. Přesto se o lepší pochopení dětí někteří lidé s většími či menšími úspěchy snaží. Mám moc ráda fejeton „Pochopit“ z knihy Pavla Tomeše Facky z Marsu. Popisuje pár hodin, kdy byl sám doma se svým ročním synem a snažil se dělat přesně totéž, co dělává on. Aby pochopil jeho zážitky, aby se mu ten maličký psychicky nevzdaloval a on mohl být dobrým rodičem, který mu rozumí. Jeho popis, jak zkusil ožužlávat nábytek, mě rozchechtal skoro až k slzám.

13. Jsou citlivé a vnímavé

„Malé hrnky mají velké uši,“ říká se, ale nejde jen o uši. Děti jsou v něčem jako lakmusové papírky,  přesně pocitově odhadnou atmosféru, vycítí přetvářku, vhlédnou do podstaty věcí a vztahů. Možná neumějí vše vysvětlit, ale cítí to. Snad proto je i „duše jejich hlasu“ při zpěvu naprosto nenapodobitelná.

Časem dochází k mutaci, u chlapců je to velmi zřetelné, u dívek někdy téměř neznatelné, ale hlas se nám změní všem. Naštěstí existují technologie, které zachovají čas, kdy děti zpívají jako andělé. Slyšeli jste někdy Tears in Heaven nebo Pie Jesu v podání chlapecké skupiny The Choirboys?

14. Jsou vztahové

Děti vyjadřují vztahy různě, například pomocí obrázků, do kterých dávají hodně ze sebe a svých priorit. Třeba kočička, kterou nakreslila neteř nebo na tank, který nakreslil synovec, jsou prostě fajn.

Když dětem chybí nějaký důležitý vztah, hledají ho jinde, kde se dá a jak umí. Když jsem ještě bydlela doma a měla před maturitou, chodíval si k nám hrávat malý kluk, který měl složitější život. Jednou mě potkal na ulici v roztrhaných papučkách, ušmudlaný a rozcuchaný, a když jsem byla ochotná prohodit s ním pár slov a prozradit, kde bydlím, začal u nás zvonit každý den. Táta se zlobil, nikdy jsem se totiž při něm nenaučila nic do školy, protože mě nenechal, ale učil mě sám sebou úplně jiné věci.

Mezi jeho oblíbené a vyžadované činnosti kromě hry na schovávanou a hry na honičku s lechtanou patřilo psaní na starém psacím stroji s písmenky na dlouhých kovových nožičkách, které se do sebe občas zamotávaly. Moje naivní představy, že bude stačit, když mu dám do stroje papíry a sednu si ve stejné místnosti třeba před písemkou nad chemií a občas se na něj usměju, braly pravidelně za své. „Dívej se, jak píšu!“ klapal do stroje a ksichtil se. „Ano, vidím tě, vidím, že píšeš.“ – „Ale já chci, ať se díváš pořád, nejenom chvilku, no tak se dívej, prosííím!“

15. Vyvíjejí se, proměňují se, rostou

Nezapomenutelný zážitek mi poskytla návštěva u kolegyně, která toho času byla na mateřské dovolené se třetím dítětem. Dívala jsem se, jak se ten nejmenší plazí po zemi, oslintává hračky a vydává různé zajímavé zvuky, zatímco jeho starší sestřička, která už chodila do školky, upravovala své loutkové divadlo s postavami z papíru na špejlích – „maminko, pojď si hrát.“

Nejstarší asi třináctiletý potomek hrál u počítače v té samé místnosti hru. Okatě se tvářil, že nás nevnímá, přesto využil každé příležitosti k oponujícím sarkastickým komentářům k našemu rozhovoru, ze kterých vyznívalo směrem ke kolegyni jasné poselství: „Matko, ty jsi úplně blbá.“ Co k tomu dodat? Vývoj a pokrok nezastavíš, nedá se nic dělat. Však ono to bude za pár let zase lepší…

Co máte na dětech rádi vy? Čím vás rozesmějí nebo dojmou? Co vás učí?

Hezký den přeje čtenářka Perceive

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište na mail redakce@psychologie.cz

Videozáznam přednášky dětského psychiatra a psychoterapeuta MUDr. Petera Pötheho: Jak nás ovlivňují vzpomínky z dětství