Hudba nám přináší příběhy, ke kterým bychom se jinak nedostali, ponaučení nebo pousmání, která by nás jinak minula. Za‑srdce‑chycení, která by se nás jinak nedotkla. Co bylo, je nebo bude naší notovou osnovou? Jaké šaty by měla švadlenka Hudba utkat vám, abyste z nich měli radost?
Hledají se vám také někdy hůř slova? Hledáte občas marně tvar, způsob, jak vyjádřit, co máte v sobě, co chcete sdělit? Přesně na to jsem si vzpomněla při čtení článku Andrey Platznerové Slova na míru. Chtělo se mi sednout a napsat k němu krátký komentář. Ale slova nepřicházela, nebyla, nevyjadřovala to, co jsem chtěla a potřebovala říct. Někde v sobě jsem zachycovala beze slov, co chci napsat, ale chyběl způsob vyjádření.
Shodou okolností jsem ale právě ten den poslouchala přednášku Temple Grandinové, zajímavé a inteligentní ženy s diagnostikovaným autismem, a díky ní si mohla lépe představit, že existuje více druhů či způsobů myšlení. Například pro lidi s autismem je podle ní blízké myšlení v obrazech a představa zcela konkrétních, neabstraktních věcí a situací.
K článku Andrey Platznerové mne však stále nenapadal žádný rozumný ani nerozumný výstižný komentář, pouze asociace na písničku Nina od Tomáše Kluse. Nezbývalo než si ji pustit, najít si i přepis textu a říct si „ano, to je přesně ono“. Ptáte se, co? No přece:
<em>
…Nemáš slov, patrně všechna patří jiným,
prosím, proměň je s nimi ve sny, v gesta i v činy
a já tu zůstanu, ztracené malířské plátno,
třeba se vrátíš a já zas nechám se napnout,
prosím, maluj mě, tvoř k obrazu svému,
nech mě shořet, už nikdy o nás nemluv…
Vzdáleni od pouhých slov někdy hledáme způsoby, jak zachycovat, předávat, ztvárňovat, tančit onen obsah a význam, případně i ničit zachycené a ztvárněné. Někdy se zadaří, jindy ne. Způsobů zachycení je více. Chodíme za nimi mimo domov i ony za námi domů. Hledáme šaty na míru – (do)slova na míru… Napadlo mne: A co naše hudba na míru?
Jé, to bylo tenkrát…
Naše míra se proměňuje stavem a časem, takže švadlenka Hudba kolikrát ani nemůže stíhat dostát všem našim nevysloveným požadavkům. Pilně okolo nás kmitá a denně se v různých okamžicích snaží pro nás vytvořit oděv, který by nám padl.
Znáte situaci, že si chcete pustit nějakou hudbu a zkoušíte, zkoušíte, zkoušíte a pořád to není ono, až to málem vzdáte – a najednou vydechnete úlevou?
Dnes jsem tuhle úlevu mohla pocítit, když jsem se po mnoha hudebních pokusech a omylech dopracovala k poslechu a znovuprožití písně Nothing Else Matters od skupiny Metallica:
So close no matter how far
Couldn't be much more from the heart
Forever trusting who we are
And nothing else matters
Hudba nás provází od narození do konce života, doprovází naše významné i běžné okamžiky. Hudba v nás a kolem nás propojuje něco, co by jinak zůstalo rozpojeno. Schválně zavzpomínejte – vybaví se vám taky konkrétní okamžiky spjaté s nějakou melodií, písničkou, skladbou? Nebo lidé?
Jaká hudba vás poprvé zaujala? Pamatujete si, co jste zpívali ve škole? A jestli někdo u vás zpíval doma? A co dospívání, dospělost, co frčelo a frčí ve skupině přátel, poslal vám někdy někdo zamilovaný song? Co si zpíváte ve sprše a při úklidu? A vůbec: co posloucháte právě teď?
Skříň paní Hudby
Možná se toho na vás vyvalí ze skříně paní Hudby hodně, uvidíte. Úryvky melodií, vzpomínky na praskající gramofony, uchrchlané tranzistoráky, supermoderní věže, televizní a internetová porovnávání největších hitů, koncerty s kamarády, nejnovější výběry, sny o tom, že byste rádi měli nějaké album nebo sami někde někomu zazpívali, kvalitní mobil plný kvalitní hudby s těmi nejlepšími vymodlenými sluchátky, zaprášený klavír bez klapky, zpěvníky s akordy pro kytaru, tamburína ve sklepě, lístky na letní festival…
- Fakt mi nevadí, že nos jak bambulku máš, ani já nejsem žádnej ideál, hlavně co uvnitř nosíš a co ukrýváš, to je pouto, co vede nás dál, zpívali jsme po vzoru bratří Nedvědů už velmi dávno kamarádce a kamarádovi na jejich svatbě…
- Měl jsem rád stín stromů, říční proud, štíty hor, co nejdou překlenout. Krásnější svět vůbec nehledám, to řeknu vám tam u nebeských bran, zazpíval pro změnu Michal Tučný naposledy v krematoriu jednomu osmnáctiletému fajn klukovi…
Před pár dny mne překvapila neznámá holčička. Čekala s maminkou na tramvaj, začala si zpívat a já jsem málem poskočila silou aha‑zážitku. „Jejda, to jsme přece kdysi zpívali taky, že by v mateřské školce?“ Znáte onu písničku? Dohledala jsem si na internetu text i zpěv. Není úžasná?
Vítr fouká do komína,
všemi okny lomcuje.
Vysmívá se meluzína,
proč ten vrabec běduje.
Fijú, fijú, fí, fijú, fijú, fí,
vysmívá se meluzína,
proč ten vrabec běduje.
Jen se nesměj, meluzíno,
taky by tě přešel smích,
kdybys měla uklizíno,
do bytu ti padal sníh.
Fijú, fijú, fí, fijú, fijú, fí,
kdybys měla uklizíno,
do bytu ti padal sníh.
Hudba srdce a života je podle mě něco jako švadlenka, která si v klidu šije, a pak objeví motorku. A hlavně se mě neptejte, jak to myslím, ani neříkejte, že to je pěkná blbost.
Využívejte celý web.
PředplatnéProtože v tuto chvíli nemyslím, jenom ji vidím, jak k nám jede a veze nám kus něčeho, co bychom bez ní nikdy nepoznali. A zpívá si u toho něco o tom, že je čas šít a je čas žít. Ušije nám šaty ze sebe – z Hudby.
Co vy a hudba?
