Ilustrace: J Louis, www.jlouis.co

Telegram od čápa

Dvě čárky dají do pohybu věci a pocity, o kterých jste doteď neměli potuchy.

Ze seriálu: Můj kousek slona

Do útulně zařízené čekárny dětské kardiologie se z ordinace vrátila žena s asi jedenáctiletým synem. Obouvali si boty a z ženina lamentování mi došlo, že syn ji byl asi jen doprovodit: „Ach jo, to není možné, já tomu nevěřím, sestřičko, opravdu je to kluk?“ „Panu doktorovi to tak na ultrazvuku připadalo.“ „Ale vždyť mi předtím můj doktor řekl, že to bude holka, já už mám nakoupené věci pro holku, mám jméno pro holku, celé rodině jsem to už nahlásila, jak já jim to teď řeknu? A jak to mám říct tomu mému?“

Sestřička, klidná padesátnice, se místo odpovědi povzbudivě usmála stylem no tak, snad nebude tak zle a kluk si dopnul bundu se slovy: „Musíš říct, mami, že už ti dva chlapi stačí.“ „Ne, já tomu nevěřím, já se na to ještě znovu zeptám svého doktora, jak to teda je.“ Rozhozeně a trochu bojovně vyšla ze dveří čekárny a neřekla ani na shledanou. Zřejmě to bylo stejné preventivní prenatální vyšetření, na které jsem také čekala, kde se zjišťuje, jestli má miminko zdravé srdce a jestli se mu správně vyvíjí krevní oběh.

Ještě jsem nebyla na řadě a pomyslela jsem si něco o lidské malichernosti. Může být ráda, že čeká dítě a že je zdravé, a ženská si ještě vymýšlí a ofrňuje se nad svým darem. Nevděčnice jedna. Chudák miminko, běželo mi hlavou. Postupem minut jsem k ní ale začala být vnitřně smířlivější. Přece jen: když člověk něco čeká, považuje to za jisté, připravuje se na to a dává to vědět druhým, těší se a najednou se dozví, že to bude ne špatně, ale jinak, zaskočí ho to. První moment zaskočení může vypadat právě takto – z vnějšího pohledu nevděčně.

24. března 2018

Moderní rodičovství

Lenka Šulová

Žena už si mohla doma při žehlení povídat s malou dcerou, představovat si, jak jí bude česat vlásky, třeba jí koupila růžové botičky… a najednou zjistí, že bytost, kterou si vysnila a ve kterou věří, zřejmě neexistuje. Že v ní pravděpodobně žije někdo jiný, koho vůbec nezná, o kom netušila, s kým si nepovídala. Potřebuje se s tím srovnat, zvyknout si, najít nový vztah k jinému miminku. Možná se časem při vzpomínce na ten den a na ten šok zasměje, kdoví.

Kulišárny života

I já jsem se před časem musela zasmát. Začali jsme s partnerem kout pikle, že se vezmeme. Vymysleli jsme termín, místo a měli v plánu to ještě víc doladit a oznámit rodině. Oddala jsem se příjemnému přemítání, jak to všechno bude. Krásné jarní počasí, princeznovské šaty, my dva šťastně plující mezi gratulujícími hosty. Jen pár dnů nato však přišel telegram.

Byl od čápa. Stálo v něm, že se k nám chystá přiletět, a to v termínu naší plánované svatby. Že se na nás těší a abychom s ním určitě počítali. Je tedy pravda, že telegram je vzletná zjednodušující zkratka pro to, co stálo v příbalovém letáku i druhé krabičky testu: že „diagnózu těhotenství může stanovit pouze lékař“. (Ano, opravdu, „diagnózu těhotenství“. Bude existovat i „diagnóza radost“?) Taky tam psali, že dvě čárky se mohou ukázat i v případě závažných onemocnění typu rakoviny jater. Lépe asi příbalové letáky moc nečíst a nepřemýšlet pak večer, která z těch dvou možností to asi bude…

Když lékař-gynekolog diagnózu těhotenství stanoví, může nahlas sám sobě spokojeně při psaní do počítače diktovat: „Uvnitř dělohy je jeden plod.“ Při takové formulaci člověk lehce znejistí. Mělo by jich tam snad být víc? Dva, tři, čtyři? Jenom jeden? Zní to totiž trochu, jako když někdo řekne, že na stole v misce na ovoce leželo pouhé jedno jablko nebo jedna hruška. Ale pak si uvědomíte, že o ovoce nejde, takže je tato informace zcela v pořádku.

Příroda moudře vymyslela, že těhotenství trvá devět měsíců. Tělo by to možná zvládlo i rychleji, ale delší čas potřebuje lidská hlava.

Doktor dodá „gratuluji“, sestřička tempem zrychlené magnetofonové pásky (kolikrát to už asi říkala?) zadrmolí naučené informace, ze kterých si zapamatujete sotva půlku, obdaří vás informačními sešitky a dalším termínem návštěvy a už jste venku. Na chvíli. Jste totiž zachyceni ve spárech zdravotnictví a krev, moč ani dalších plno vyšetření vás výhledově nemine.

Ještě lehké rozechvění z doznívajícího dojmu pohledu na ultrazvukovou obrazovku: pulzující zárodek nového srdce, šišatá hlava, malé nožičky a hýbající se ručičky. Všechno je stejné a všechno je jinak. Zvláštní pocit. Nabízí se s trochou nadsázky Katapult – je to poprvé, já nesnídám sám.

Všude samé děti

Za dva tři dny cestou v tramvaji holce přede mnou zazvoní mobil a chtě nechtě si ji prostě vyslechneme všichni. „Víš, mně je té Adély líto, tolik se těšila, byla z toho úplně nadšená, že je těhotná, a pak ve druhém měsíci potratila. Vůbec teď nekomunikuje, úplně se uzavřela. Je na tom asi psychicky dost špatně. Zkusila jsem se jí párkrát ozvat, někam ji vytáhnout, a nic…“

Neposlouchej, neboj, to není o tobě, říkala jsem si, ale stejně mě zamrazilo víc než jindy při podobných příbězích. Že se to vůbec může stát. Že někomu čáp pošle radostný telegram a pak ještě jeden dodatkový, který nejspíš nikdo dostat nechce: že svoji plánovanou návštěvu ruší. „Na takové věci vůbec nemysli, všechno bude dobré, uvidíš, teď mysli jen na samé hezké věci,“ rázně prohlásí kamarádka, která dřív pracovala na novorozeneckém oddělení.

Čáp má, zdá se, štědré období a posílá radostné telegramy dalším a dalším lidem v okolí. Větší bříška, menší bříška, průběhy bezproblémové i s problémy, kterým lze tak akorát držet palce, ale všechny naštěstí dopadají dobře, radosti a těšení se, dvě tři gratulace k už narozeným miminkům.

A i když nám čáp poněkud škodolibě překazil svatební plány, nedali jsme se a prostě jsme se vzali dřív – úplně v malém, ale přece. No a co, že foukal vítr a že ze stromů už spadlo i poslední barevné listí. Kdo by to řešil, radovat se dá celoročně. „Nemusíš tomu rozumět, stačí to přijmout,“ zněla v tom větru nově stará věta kamarádky.

Budu mít miminko!

Radost se prolíná se smutkem z vědomí blížícího se odchodu z dobré práce, od bezvadného kolektivu. Velká neznámá, co a jak bude. Oznamování lidem, nesystematicky, intuitivně. Každým oznámením se ta zpráva stává skutečnější. Vztek a vymezování se, když někdo předbíhal mé tempo. Když někdo někomu klidně řekl o mém těhotenství, nenechal mě, abych to řekla já, až to budu cítit, nezeptal se, jestli může.

Audio kniha ke stažení

Proč se ženy mění v muže

Měsíčník Psychologie.cz k poslechu. Nejzajímavější články z předchozího měsíce čtou Zuzana Rejchová a Martin Minha.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Proč se ženy mění v muže

Měsíčník Psychologie.cz k poslechu. Nejzajímavější články z předchozího měsíce čtou Zuzana Rejchová a Martin Minha. Zadejte svůj e-mail, pošleme vám link na audioknížku ke stažení zdarma.

Ostrá hádka s dobrou kamarádkou: „Já tě nechápu, co ti na tom tak vadí, že jsem to řekla, já když jsem byla těhotná, byla jsem tak šťastná, že jsem to chtěla vykřičet naráz do celého světa, vždyť je to tak krásná zpráva!“ „Jenže takhle jsi to měla ty, uvědom si, že lidi to mají různě, já nejsem ty a potřebuju s tím být i sama, postupně se na každé to oznámení někomu psychicky připravit, vědět, že to ustojím. Tohle není fér, to je podpásovka!“

Pocity, že po lidech asi něco už opravdu hodím, když mi někdo ve třetím měsíci v dobré víře předával rady, čím si mám mazat břicho po porodu, jaká je dobrá sedací koupel a co na dětské prdíky. Nebo když lidi od první chvíle nabízeli nebo dokonce přinášeli věci pro miminko a nezeptali se, jestli už nějaké chci, potřebuji a jestli je vůbec mám kam dát. Na větu „Počkej, až bude mimčo v noci plakat, až mu porostou zoubky,“ jsem málem opustila čajovnu. Nakonec jsem jen řekla, že tohle nechci teď ještě slyšet.

Čas na pocity

Příroda naštěstí moudře vymyslela, že těhotenství trvá devět měsíců. Tělo by to možná zvládlo i rychleji jako u zvířat, ale delší čas potřebuje lidská hlava. Projít svým tempem k tomu, co už tělo dávno ví, postupně přijmout přirozené, ale výrazné proměny všeho, nové výzvy a najít své nové místo pod sluncem.

Poslední dobou mi nabídky miminkovských věcí vadí mnohem méně, dovedu odmítnout a na některé jsem předběžně kývla a pomalu uvažuju, co půjde z bytu pryč, aby je bylo kam dát. A když někdo začne vzpomínat na porod nebo růst zoubků, zůstávám daleko klidnější.

Všechno je vlastně jen o čase – o tom, že správná chvíle na vše, i na připravenost slyšet, vyplyne. Jako v tom krásném gestalt úsloví netlač řeku, teče sama. Dokonce i pohyby, na které se všichni ptali, že už by měly být cítit a nebyly, nakonec přišly. Doloudaly se svým pozvolným, nedpředběhnutelným tempem. Občasné šplouchání a cukání v břiše je legrační a je příjemné si představovat, že malý tvor má už teď svoji vlastní vůli k životu, k pohybu různými směry v různé časy a není jen pasivní loutkou vláčenou osudem.

Někdo řeší přibývající miminkovskou váhu, délku. Nejdřív jsem to řešila taky a pak jsem přestala. Vždyť k čemu čísla? Proč se dívat do tabulek, jestli je dítě o týden popředu nebo pozadu? Vždyť žena kdysi počala, dál pracovala na poli a žila jako předtím, jen se snad ke konci trochu víc šetřila a pak porodila. Samozřejmě díky za dnešní lékařské vymoženosti, které zachytí vážná rizika a potíže, ale když je vše v pořádku, může být té kontroly a péče až příliš. Proč do toho nevnést aspoň trochu svobodné laxnosti a důvěry v přirozený proces?

Vpád chrastítek a plín

Když se ohlásí s dobrými zprávami čáp, je to dar. Takový typ daru, který lidé nemohou ovlivnit pouhým přáním, psaním Ježíškovi, vůlí a úsilím. To jsem si znovu uvědomila u dojemného článku Aleše Boreckého Vzdorovat osudu? V tom, dostane-li člověk tento dar, nebo ne, opravdu nejde hledat nějakou logiku a spravedlnost.

Skvělá ženská, která si prošla lety neúspěšného čekání a zkoušení, psychicky náročným umělým oplodněním a neméně náročným těhotenstvím se zdravotními komplikacemi, mi jednou řekla: „Víš, někdy mi to přišlo tak nefér, když jsem viděla, že jiné ženy, které si toho ani neváží a pořádně se pak ani nepostarají, rodí jedno dítě za druhým jak na běžícím pásu, a já pořád nic.“

Co na to jde říct? Vlastně jen přitakat, povzdechnout a třeba si uvědomit, že platí i to nadějné, co v článku Aleš Borecký píše. Že duše ke svému naplnění nepotřebuje doslovnost a až zpětně se dá říct, co byla něčí cesta. Napadá mě ale i to, že vpadne-li do našeho života právě ta doslovnost v podobě blížící se nové disciplíny „chrastítka a plíny“, řekněme s plnou pokorou k tomu všemu hurá a užijme si všechno, co to obnáší.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nemusíme spěchat, nemusíme předbíhat to, co je. Můžeme žít tak, jak vše leží a běží, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, ve svých proměňujících se pocitech, myšlenkách, potřebách. Dál se přece všechno uvidí. Píšu to z pozice ženy, ale věřím, že muži si paralelu najdou.

Co vy? Krouží kolem lidí ve vašem okolí čáp? Nebo jste sami dostali telegram? Že už u vás čáp byl, třeba i dávněji a opakovaně? Jaké to bylo, jaké to je? Nebo ten potvora pořád lítá jen k sousedům a ignoruje veškeré žáby a ryby, které mu tak pečlivě chystáte na práh, aby se stavil? Nebo tleskáte rukama a vyháníte ho „kšá, kšá“? Kdo máte chuť, podělte se s námi o pestrost života.

Pěkný den přeje Perceive

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář:

Můj kousek slona
Seriál

V příběhu, který se traduje od dob Buddhy, stojí několik slepců kolem slona a dohadují se, jak vypadá. I když nejsme slepí, vidíme vždycky jen část skutečnosti. Nabízím vám tu moji.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Štěstí