Novinka v Učebně: Přednáška Dalibora Špoka
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Oslava přátelství

Nenecháváte si utéct nějakou příležitost, jak být s lidmi, na kterých vám záleží?

Ze seriálu: Můj kousek slona

Téma přátelství mi připadá jako taková psychologická popelka. Snadno se ztratí mezi články o rozvoji osobnosti, jak navázat a udržet partnerství, jak přežít rodičovství nebo se nezbláznit ze single života. Jako by přátelství byla jen nadstavba nějakého užšího vlastního života nebo běžná samozřejmost.

Psychiatr a kněz Max Kašparů ve svém hezkém povídání o šestistěnu, který potřebujeme budovat, aby náš život fungoval, přátelství umisťuje na jednu ze šesti stěn našeho života, které nutně potřebujeme.

Nedávno jsem se pokusila o něco jako mediaci k lepšímu vzájemnému pochopení mezi dvěma fajn lidmi u jednoho přátelství, které z jedné strany skončilo. Nepodařilo se, ale byl to pro mě impuls znovu nad přátelstvím přemýšlet.

Čím to, že s někým se cítíme dobře i po letech a mnoha životních změnách, někdo se nám ze života nenápadně vytratí, někdo přibude, za někým přibouchneme vrata a pak nás to mrzí (nebo naopak nemrzí)? Čím to, že u někoho nám stačí jen to, že je a že je „náš“, plyneme v míru a otevřeně, bez nároků, a na někoho vnitřně máme takové nároky, až začne couvat nebo se naopak něčím nárokům potřebujeme až bránit? Co vlastně přátelství je, co obnáší?

Zkuste popřemýšlet, jaká slovesa se vám pojí se slovem přítel ve smyslu opravdu dobrý kamarád či kamarádka. Mně se vybavují taková ustálená spojení jako pravý přítel nezradí, pomůže, naslouchá…

Nejsi v tom sama

V životě čím dál víc zjišťuji, jak moc přátele potřebuji, jak velkou oporou i inspirací mi v průběhu let v nejrůznějších situacích byli. Už je to hodně let, bez varování se se mnou tehdy rozešel přítel. Zoufalá a v slzách jsem se opila s kamarádkami a pamatuju si ten pocit podpory a opory z jejich strany dodnes.

Banální? Možná, ale co třeba dělá někdo, kdo žádné přátele nemá, v takových chvílích, kdy se něco důležitého hroutí? Dnes, v roli matky malého dítěte, kdy na mě číhají prohry a beznaděj za každým rohem, oceňuju všechna dobrá přátelství o to víc. Zvlášť otevřená přiznání žen, že to taky nezvládaly, nezvládají, že v tom nejsem sama. Zjišťuju, kolik je v nich empatie, a dozvídám se o nich věci, které jsem netušila.

Jedna kamarádka mi v rámci podpory jednou napsala: „Víš, co jsem jednou v zoufalství udělala? Syn řval a visel mi na kabátě, já neučesaná, opatlaná dětskými ručičkami. Obrátila jsem oči v sloup a odevzdaně prohlásila: Díky, Bože, že jsi mi dal ty nejlepší učitele mé trpělivosti. Řekla jsem to venku před domem, slzy v očích. Kolem šla sousedka a objala mě, to bylo moc hojivé.“

Uvažuju nad mnoha lidmi, kteří přátelsky prošli a procházejí mým životem. Nad laskavými gesty typu dárkového poukazu na nastřelení náušnic, nejrůznějšími drobnými pozornostmi, nad oblečením a hračkami pro syna, hrnky na kafe, svíčkami, společnými chvílemi, které si někteří musí hledat i dost složitě. Nad laskavými slovy v písemné podobě, povzbuzením, zamyšlením, společným humorem.

Před pár dny jsem byla na krásném setkání se svými třemi dlouholetými kamarádkami u jedné z nich. Pozvala nás, připravila výborný oběd a zapojila ještě i rodinu (se slovy „já jim pomáhám pořád, tak tentokrát udělají zase něco oni pro mě“), aby pro nás měla výborné domácí pohoštění, opravdu pečlivě vše připravila tak, aby nám tam bylo dobře. To vše i při své náročné práci s dojížděním, mnoha povinnostech na polích u domu, brzy po velké rodinné oslavě.

Setkání u ní byla pro mě taková oslava přátelství. Že mají smysl. Že nás drží stále nad vodou. Že sdílet radost, obavy i opatrně vykukující budoucnost nebo zašmodrchanosti přítomnosti je krásné. A že stejně jako potřebujeme dobré partnerství a dobré rodinné vztahy, když přijde na ples Popelka Přátelství, (Malý) princ v našem srdci je okouzlen a chce tančit právě s ní.

Chci moc poděkovat věrným přátelům a kamarádům i přátelským známým svého života, ženám i mužům, za všechny drobné i velké věci, za společné zážitky, sdílení, obohacení, za všechna „vydrž, bude to lepší“ i všechna „ser na to“. Těm, co zůstali, i těm, se kterými jsme se odcizili, nepohodli, ztratili.

Ne všechno je vždy růžové a zalité sluncem, i přátelství mívají své stíny a temná období nebo svůj vymezený čas a prostor. Přesto: něco tak dobrého bychom si neměli nechávat ujít. Bez přátelství by byl svět plošší, smutnější, byli bychom mnohem více nešťastní, nestabilní a neukotvení.

Někdy stačí ke štěstí i přátelské gesto cizích lidí. Pousmání, nečekaná pomoc. Zrovna předevčírem úplně cizí muž s kufrem, který sám chtěl jet na vlakovém nádraží výtahem, a výtah byl mimo provoz, řekl „já vám pomůžu“, nechal svůj kufr pod schody, vzal mi kočárek a vyběhl nahoru. Pak se vrátil pro svůj kufr, vyběhl zadýchaný do celkem prudkých schodů znovu a na mé uznalé poděkování za dobrý skutek se jen usmál: „To je přece úplně normální a samozřejmé.“

Možná by to chtělo nějakou tečku na závěr, ale zkusme se spíš zamyslet každý za sebe: Věnujeme našim přátelstvím tolik energie, kolik můžeme? Vážíme si jich dostatečně? Nenecháváme si utíkat příležitosti pro hezké chvíle spolu? A umíme i přátelská gesta k cizím lidem? Takže ruku na srdce a přemýšlejme. Taky mám černé puntíky…

Perceive, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Můj kousek slona
Seriál

V příběhu, který se traduje od dob Buddhy, stojí několik slepců kolem slona a dohadují se, jak vypadá. I když nejsme slepí, vidíme vždycky jen část skutečnosti. Nabízím vám tu moji.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Štěstí