Foto: Thinkstock.com
odemčené

Děkuj

Nic z toho, co máme, není samozřejmé. Připomněla mi to náhoda.

Ze seriálu: Můj kousek slona

Před pár dny jsem v práci posílala lidem hromadně informaci esemeskou. Přeběhl den a večer jsem na mobilu objevila jednu nečekanou pozdní reakci. Paní zapomněla napsat písmenko na konci a dorazila mi zpráva ve tvaru: „Dekuj“.

„Děkuj?“ četla jsem překvapeně znovu se zapojením diakritiky. Vtípek náhody – číst doporučující či přikazující, téměř mravokárný, stručný pokyn ve dnech, kdy mne opakovaně pronásledovaly pocity únavy, životní nespokojenosti v některých oblastech a bezmoci. Smát se, nebo brečet?

Sedlo to (jak se říká, jako zadek na hrnec) a bylo to přitom tak až kýčovitě patetické, že ve mně zvítězil osvobozující smích. Pak jsem se zvedla a šla se o obdržené poselství podělit s přítelem. S dodatkem, že když už mě osud nabádá, že mám začít děkovat, tak začnu tím, že děkuji jemu – za to, že existuje.

Uculoval se jako já, taky jej to pobavilo, ale vypadal spokojeně. Taky jsem pohladila kočku a řekla jí totéž, tvářila se blahosklonně a chápavě. Byla právě po jídle a nenastal ještě její čas proměny v divokou řádící šelmu (tři ráno).

Vzpomněla jsem si na více dalších menších i větších, zajímavých i běžných záležitostí, za které životu můžu poděkovat, a na slova kamarádky. Prý jsme velmi nároková společnost, neuvědomujeme si, že nic z toho, co máme, není samozřejmé. Neumíme být vděční.

Uvědomila jsem si znovu, že už dávno vím, že se můžu trápit vším, co nemám a třeba mít nikdy ani nebudu, co nezvládám a třeba ani nikdy nezvládnu. Můžu prohlubovat svoji nespokojenost, že není hotovo tamto a támhleto, přesoustředit se na to a uvrhnout sama sebe do čirého zoufalství.

Nebo se můžu radovat ze všeho, co mám, co funguje, procvičovat si vděčnost a spokojenost. Určitě je děkování prospěšnější než chmury a pomáhá i zvládat zátěž, těžké úkoly a neúspěchy. Takže – zdá se nám někdy, že to s námi jde z kopce? Možná, že jeden ze zakopaných psů je, že málo děkujeme.

Za co jste vděční vy?

Články k poslechu

Nešťastná láska

Nemůžete být spolu ani bez sebe. Vztah vás ničí, jako by z něj ale nešlo …

12 min

Pravá sebeláska

Věřila jsem, že přijde, když si budu opakovat pozitivní větičky. Objevila se úplně jinak.

7 min

Strach z blízkosti

Bolestné zážitky se otiskly hluboko. Skrze ně se díváme na svět a bojíme se ho.

14 min

Názorová propast

Nechcete přerušit veškerý kontakt, názory druhého vás ale ničí. Co můžete dělat?

21 min

Nevěra, která se nestala

Nevím, jak partnera přesvědčit, že žárlí zbytečně. Jde to vůbec?

11 min

29. 5. 2015

V příběhu, který se traduje od dob Buddhy, stojí několik slepců kolem slona a dohadují se, jak vypadá. I když nejsme slepí, vidíme vždycky jen část skutečnosti. Nabízím vám tu moji.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Sebepoznání
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.