Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Foto: Česká televize, seriál Most!

To není vtipné!

Existují věci, o kterých se prostě nežertuje? Kdo o nich rozhoduje?

Ze seriálu: Můj kousek slona

Ze snahy někomu neublížit, nepoškodit, ponechat něco nedotknutelným se může stát fraška anebo pokrytectví. Dobrá myšlenka se může stát nakonec i karikaturou sebe sama.

Před pár dny, když jsme se chystali přišroubovat komodu ke zdi, si náš malý syn, který se sotva naučil sám se zvednout, odstrčil křeslo před ni „pro jistotu“ postavené, vytáhl nadoraz třetí šuplík odspodu a zavěsil se na něj. Komoda se na něj začala řítit. V poslední chvíli jsem ji zachytila, a tak to odnesl jen lehkým škrábnutím. Další den, sotva jsem se na vteřinu otočila, se na posteli bleskurychle překulil a delfíním skokem letěl hlavou a zády na zem. Brečeli jsme pak znovu šokem oba.

Večer, když usnul, jsem kontrolovala, jestli dýchá. Manžel, který procházel kolem, pronesl: „Tak co – spí, nebo už jsi ho oddělala?“ Brutální vtípek protnul moji úzkostnou strnulost a pološílený pocit, že se to dítě snad nedožije ani roku, že ho vůbec ničeho nejsem schopna uchránit teď ani do budoucna, a musela jsem se začít smát.

Za hranou

Když jsem o tom napsala dobré kamarádce, místo odezvy, že se taky zasmála, jsem dostala odpověď, že na ni je takový humor moc černý a až rouhavý. Trochu jsem se zarazila a pokusila se jí vysvětlit kontext, ve kterém mi to přišlo trefné a osvobozující. Donutilo mě to ale i se zamyslet. Nad tím, že občas vidím, že lidé, které znám, taky sdílejí nebo vyprávějí něco, co už připadá za hranou zase mně.

25. – 29. září 2019

Můj osobní prostor (seminář)

Psychologie.cz

Přiznám se, že některé druhy humoru ve mně vzbuzují spíš pocit trapnosti, studu, snad až ochranitelství vůči těm, proti kterým jsou mířeny. Usykávám a zdráhám se tu i uvádět konkrétní příklady vtipů na účet Romů či migrantů; někdy je mi až líto i vrcholných politických představitelů.

Říkám si, že různé rádobyhumory podporují stereotypní myšlení natolik, že je těžké z něj pak vystoupit. Blondýna je hloupá, cikán smrdí, politik krade… jsou to už taková zajetá myšlenková propojení jako kdysi v čítance Ema mele maso. Tyhle vtípky můžou být nebezpečné. Karikaturou a vtipem lze odlidštit, zbavit důstojnosti, neřešit zranitelnost těch, které to skutečně může zranit.

Na druhou stranu: měli bychom být vždy korektní a důsledně řešit, ať se náhodou někoho nedotkneme? Nedávno mě zaujal rozhovor s Petrem Kolečkem, spolutvůrcem seriálu MOST!, který mluvil mimo jiné o tom, že chce svým humorem bojovat proti přílišné korektnosti. Proti tomu, že už existuje i autocenzura a lidi se bojí vůbec něco říct. I jeho pohled měl pro mě logiku a musela jsem mu dát za pravdu.

Nesmějeme se sami

O tom, že náš syn způsobil pád komody, jsem si s odstupem času psala i s jinou kamarádkou. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy sama skončila s tržnou rankou u oka a monoklem nad ním, žertem jsem dodala, že jsem zvažovala zažalovat synka za domácí násilí. Odepsala: Zažaluj a víš co, dej ho do kojeňáku! :-) Vzhledem k tomu, že ji znám a vím, že sama kojeneckým ústavem prošla, jsem pochopila nadsázku i určitou černočerně humornou trefnost.

Ano, kdo jiný by si takový vtípek mohl s klidným srdcem dovolit. Podobně jako jiná kamarádka, jejíž partner pochází z Afriky, občas pronese, že k porodu s sebou měla sbalenou jen igelitku a černocha. To už mi lehce zatrne, ale pořád ještě ji znám a vím, že je to způsob nekorektnosti, který si vzhledem ke svému partnerství i rodičovství může dovolit – a že hranici, kdy, kde a před kým ano a ne, zná nebo spíš cítí jen ona sama.

Kdy vlastně něco je a není možné zesměšnit, karikovat, významově posunout? Existuje něco, co by mělo zůstat nedotknutelné? I v běžném životě vidíme, že u čeho se jeden baví, to je pro druhého nevtipné nebo za hranicí vkusu.

Vezměme si třeba takovou ironii, sarkasmus a černý humor. Je vlastně vrcholné umění sociální inteligence použít je vhodně a také je na druhé straně správně pochopit. Pověstný ironický, sarkastický a cynický humor některých kantorů a jiných pomáhajících profesí je někdy spíš než pokusem o vtip příznakem syndromu vyhoření, obranou v bezmoci.

Obranou vůči bezmoci je podle mne humor nakonec vždy, ale zase jsou tu drobné nuance, kdy je to ještě obrana ozdravná, a kdy už to je obrana destruktivní a sebedestruktivní. Bruslíme kolikrát na tenkém ledě. A někdy se pod námi propadá.

Možná se vhodné míře, vkusu a kontextu používání humoru učíme celý život. A to se všemi přešlapy. Když se smějeme, a druzí ne nebo se druzí smějí, a my ne, je to příležitost zastavit se, uvědomit si, proč se to děje. Kým jsme, jak se vyvíjíme, jaké máme ventily. O druhých totéž. A jestli je to poctivý a ozdravný smích, spíše laskavý a usmiřující s životem, nebo pod ním spíš je schovaná agrese nebo hluboká nešťastnost, smutek. Humor je okénkem do našich duší.

Jak to máte s humorem vy? A jaké jsou vaše příběhy „přes čáru“, se kterými jste narazii na nepochopení?

Perceive, čtenářka Psychologie.cz

Chcete i vy sdílet své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Můj kousek slona
Seriál

V příběhu, který se traduje od dob Buddhy, stojí několik slepců kolem slona a dohadují se, jak vypadá. I když nejsme slepí, vidíme vždycky jen část skutečnosti. Nabízím vám tu moji.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Štěstí