Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Boj proti pampeliškám

Umíte se mít rádi a být spokojení, nebo to odkládáte na den, až budete mít vše vyřešeno a hotovo?

Ze seriálu: Můj kousek slona

Učím se rozlišovat věci změnitelné a nezměnitelné, důležité a nedůležité. Často je rozliším ke své škodě špatně a vyplýtvám na málo důležité věci nebo na cizí záležitosti energii, která mi pak nesmírně chybí u věcí důležitých a mých vlastních. Když se mi rozlišení priorit (i následné chování se podle nich) povede, mám radost.

Po poslední návštěvě knihkupectví jsem si odnesla domů zajímavou knížku: Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Hádejte, kdo je jejím autorem? MUDr. Radkin Honzák. Snad právě díky známému jménu z mého oblíbeného webu jsem po knize sáhla a po deseti minutách listování a začtení se vestoje mi bylo jasné, že ji nemohu jen tak odložit zpět do regálu a odejít.

Mám ještě mnoho stránek před sebou. Příběh, který pan doktor našel v knize jiného autora a trefně vložil mezi své řádky, mi ale vyloženě utkvěl v hlavě už nyní a dost mne inspiroval:

Jistý člověk, který si velice zakládal na svém trávníku, jednoho dne zjistil, že se mu na něm rozrostly pampelišky. Použil všechny dostupné metody, aby je vyhubil. Ale ne a ne se jich zbavit. Nakonec tedy napsal na ministerstvo zemědělství. Vyjmenoval všechno, co vyzkoušel, a svůj dopis zakončil otázkou: „Co mám tedy dělat?“ V řádné lhůtě došla odpověď: „Doporučujeme, abyste se naučil mít je rád.“ Anthony de Mello, Ptačí zpěv

Tohle tady nechci!

Docela by mne zajímalo, zda by si u čtení onoho příběhu jeden můj známý vzpomněl, jak se veškerými klasickými i dosti alternativními způsoby pokoušel marně zbavit na zahradě pro změnu neúprosného krtka, který jim z klidné roviny vymodeloval pahorkatinu.

Jeho marných pokusů bylo skutečně mnoho – z dlouhého výčtu si matně vybavuji pouštění nepříjemné hudby do země nebo vyplavování chodbiček vodou. Ani otrava nevyšla. Teprve když to schvácený a finančně zruinovaný (některé způsoby vyžadovaly i vyšší investice) muž vzdal, přestalo to krtka u nich bavit a odešel tiše sám. Asi se nudil a chyběla mu pozornost.

Nemusí to být jen pampelišky nebo krtci, co nás štve. Stejně nás může štvát cokoli, co nechceme v sobě, v lidech okolo nás, v životě, a přesto se s tím stále potýkáme. Znovu a znovu. Podobné nevítané pocity, podobné situace. Co když uděláme k nápravě vše, a ono nic? Ministerstvo zemědělství z prvního příběhu rozpoznalo věci změnitelné a nezměnitelné. A ještě bylo moudré vtipně.

Cítím naléhavost něčeho, co neumím úplně popsat, ale souvisí to s omezeností života a se smrtí. Není to jen naléhání smutku, je to i naléhání života, aby byl skutečně žit.

Ne vždy je pochopitelně vhodné laskavé pasivní přijetí problému či rezignace. Od věci rozhodně není ani přístup pohotové obyvatelky rodinného domu, kterou dlouhodobě vytáčel přístup pejskařů, kteří nechávali na trávníku před jejich brankou exkrementy svých čtyřnohých miláčků.

Jednou, když zahlédla, že zase nějaký pes vykonal velkou potřebu na jejich trávníku před zraky své paničky, a ta nevzrušeně kráčí dál, jako by se nechumelilo, vyběhla se sáčkem. Exkrement do něj uchopila, zabalila, doběhla k ženě a se slovy „něco jste si u nás zapomněla“ jí sáček vrazila do kapsy. Docela dobrý asertivní přístup pro některé situace, nemyslíte? Jen abychom dokázali tak hbitě reagovat.

Co se dá – a co se nedá

Svět mi občas dává najevo, co jsem nestihla, neudělala, co už mělo dávno být. Dávám si to najevo i sama a mívám při tom pocit selhání. Napadá mne, že jiní lidé toho zvládají mnohem více, snáze, rychleji. Jenže ty jsi ty, z nikoho jiného vycházet nemůžeš, určitě by mi řekl někdo moudrý.

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

A tak někdy nechávám obrazně řečeno krtky žít, když u mě chtějí žít, nechávám kytky, ať si kvetou, když u mě chtějí kvést, a občas se lidí místo podpůrného jak vám můžu pomoct? začínám ptát a co s tím teď budete dělat? (No co, přece nebudu odklízet jejich h…vna za ně.)

Poslala bych nás natrhat si jako symbol přijetí všeho, co si klidně existuje dál navzdory našim snahám a bude nejspíš existovat i bez našich snah, pampeliškovou kytku. Vzhledem k ročnímu období si dovolím změnu: navrhuji kytičku z padajícího listí a radost z kaštanů nebo žaludů, podle toho, co ještě venku najdeme.

Málo chválíme a oceňujeme sami sebe. Neumíme to, připadá nám to hloupé. Dělejte to.

Dělávám to, protože chci, a mívám z toho radost. Pozoruji podzimní krásu a cítím nostalgické prolínání barev nejen kolem sebe. Vzpomínám v dušičkové době i na ty, kteří tu už nejsou, a cítím tak nějak víc naléhavost něčeho, co neumím úplně popsat, ale souvisí to s omezeností života a se smrtí. Není to jen naléhání smutku, je to i naléhání života, aby byl skutečně žit, nejen přežíván.

Přidávám návrh, který není z mé hlavy – budu parafrázovat jednoho odborníka, který nehovořil ke mně, ale slyšela jsem, jak to říkal někomu jinému a hluboce mne to zasáhlo. Napíšu to tak, jako by to říkal mně:

Někdy bývám po celém dni tak unavený, že únavou sotva padnu do postele. Už se mi stalo i to, že jsem si nevyčistil zuby, uvědomil jsem si to a neměl sílu vstát. A tak se každé ráno pochválím i jen za to, že vstanu. Poplácám se po rameni a řeknu si „jseš dobrý, vstal jsi.“

Tak málo chválíme a oceňujeme sami sebe. Neumíme to, připadá nám to hloupé. Dělejte to. Taky se poplácejte po rameni a řekněte si „jseš dobrá, vstala jsi.“ A mějte se ráda. Protože Perceive potřebuje, aby ji měla Perceive ráda, pamatujte na to a uvědomte si to.

Při vyslechnutí tohoto malého poselství jsem zůstala sedět a nechtělo se mi vůbec vstávat. Nedostatek lásky k sobě nebo srovnávání se s druhými nás vždy zavede na scestí.

Pokud potřebujeme cokoli vyřešit nebo přijmout, měli bychom začít otázkou: Mám se ráda? Mám se rád? Tady, teď, dnes, hned? Nebo se hodlám začít s láskou přijímat, teprve až budu mít svůj pozemek bez chyb, bez pampelišek, bez krtků, bez psích „dárků“? Třeba tou dobou bude moje zahrada na prodej – a prodávat ji bude už někdo cizí…

Využívejte celý web.

Předplatné

Dny plné lásky k sobě i druhým bez podmínek a důvodů, prostě jen proto, že je to třeba, přeje

Odpouštím-li sobě, přijímám víc svá omezení, zraněnou i zraňující část, dvojroli oběti i viníka: Pozvat odpuštění do svého srdce

Diskuse 0
Můj kousek slona
Seriál

V příběhu, který se traduje od dob Buddhy, stojí několik slepců kolem slona a dohadují se, jak vypadá. I když nejsme slepí, vidíme vždycky jen část skutečnosti. Nabízím vám tu moji.

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Štěstí