„Ježíš, nejkrásnější ze všech jmen, Ježíš slyší hlas můj každý den, Ježíš hodně pro mě znamená, Ježíš krásné jméno má.“ Táborák hořel a něco jako velká touha, svatá vášeň hořelo ve mně taky. Culíkatá holka po čtvrté třídě zamilovaná platonicky do osmáka na táboře. A do Ježíše.
„Víš, křesťané mi přijdou v něčem strašně sentimentální – ne že bych to odsuzoval, ale prostě mi to tak přijde…“ zapřemýšlel už o dost let později jeden kamarád. Pochodeň vášnivé víry romantismu hodné Máchova Máje ve mně sílila, slábla a znovu sílila hodně dlouho. Možná kdyby se nestalo pár věcí, bezelstné, naivní hosana bych zpívala dodnes.
Ale věci se dějí, natvrdo dějí a dva životní sešupy naráz mi řekly: Tak co teda? A najednou se ten dokonalý Ježíš ztratil. Moji perníkovou chaloupku víry malovanou dětskými pastelkami, tu neochvějnou kotvu mojí duše, život smetl. Nebyla pevná. Byla jako domek, co bláznivý muž z bible postavil na písku. A to si myslel, že odolá všemu.
Spálené mosty
„A co vaše víra?“ zeptala se mě na konci výšky psycholožka, na kterou jsem se obrátila. Asi ne úplnou náhodou měla existenciální zaměření. „Nevím, nějak to teď neřeším. Nemodlím se, bibli nečtu, nikam nechodím.“ „Hm, zdá se mi, že jste s vaničkou vylila i dítě,“ podotkla a naštvala mě.
Odchod z církve, který jsem tehdy měla už za sebou, byl pro mě jako rozvod s milovaným člověkem, který zradil a se kterým nejde dál být. Čiré zoufalství, hledání řešení a nalezení aspoň nějakého. Odejít, spálit mosty, začít jinde, jinak, s kusem spálené duše. Co ta ženská ví, říkala jsem si. Možná věděla, možná ne.
Některé věci chtějí mnoho času a ten, když zahojí spáleniště, teprve ukáže kudy. Noční poslechy křesťanských písniček, slzy, slzy a slzy. Slova o Ježíši, slzy, slzy a slzy. Pokusy o modlitbu a pocit trapnosti, protože jsem v modlitbu nevěřila. Jestli byla víra dar, pak už mi byl odebrán, říkala jsem si. Ale bylo to složitější.
Najednou jsem se rozdělila na tu původní, zapálenou věřící culíkatou holku ze čtvrté třídy u táboráku a na strašlivě skeptickou mladou ženu zdeptanou poznáváním života takového, jaký je – složitý, nespravedlivý, tvrdý, konečný a bez dobrých řešení. Cynické jádro se smutně vysmívalo někdejšímu nadšení a naivitě. Ztracená víra hrozny z vinic neposbírá, řekli by Nedvědi.
Čas, čas a zase čas, opět a znovu. Některé věci, ty bolavé obzvlášť, ho potřebují hodně, něco musí pomalu odeznít, odplout. „Pro věřící jsem až moc nevěřící a pro nevěřící zase až moc věřící,“ snažila jsem se vystihnout občas svým dobrým kamarádkám vnitřní ztracenost, ne úplně nepodobnou trápení malého kluka, kterého jsem znala.
Měl romského tátu a bílou mámu. Pro bílé byl cikán, pro cikány bílý, a tak nezapadal tam ani tam. Babička mu říkala polovičák. Polovičákem se člověk vnitřně může stát i všelijak jinak a pak se cítí dost osaměle, dvakrát nepochopený.
To čisté a dobré
Po letech jsem tak jednou potkala člověka, který mě zrovna v tomto úplně pochopil. Paradoxně to byl silně věřící upřímný křesťan, ale cítila jsem z něj velmi silnou lidskou vnímavost pro veškeré nuance světa.
Ke křehkému klukovi, který možná byl ještě mladší než já a ani jsem ho moc neznala, jsem pocítila tak silnou důvěru, že jsem mu na sebe práskla ta nejvnitřnější dilemata. Cítila jsem, že mě vnímá. Seděli jsme nad tím před mnoha lety rozlitým mlíkem zasaženi intenzitou upřímnosti a něco ve mně začalo zase žít.
Možná odrazem mojí vlastní bolesti v očích jiného člověka, který si vůbec na nic nehrál a jen tam byl. Možná jsem v něm viděla něco, co mě vždycky fascinovalo na Ježíši – jo, takový nějaký by byl Ježíš. Bezbranně lidský, soucitný a hodný kluk blížící se Kristovým létům. Mohlo se ve mně zase spojit to rozpojené.
Ahoj, Ježíši, mohla jsem znovu pozdravit ten svůj niterný archetyp, který se mi ztratil a po kterém jsem v sobě měla takové prázdno. Vítej, řekl mi nebo jsem si řekla sama a uvědomila si, jak mi chyběl.
Ne pro romantickou víru bez rozumu, ne pro zpěv písniček. Ne proto, abych se bránila bolesti a tvrdé realitě světa, hledala falešné naděje. Ale chyběl mi ten ideál. Ta láska bez podmínek, upřímnost až na dřeň, a přitom vstřícná a podpůrná.
Chyběl mi ten kontakt s něčím čistým a dobrým, co nás přesahuje i prohlubuje uvnitř a co není snadné uchopit, jen to prostě je třeba: jako voda, vzduch, jako život sám. Už tady s tebou budu. Našla sis mě znovu a jinak, usmál se. Já vím a dík, usmála jsem se taky.
Archetypy jsou fajn. Dávají vodu našim kořenům a sílu našim větvím. Můžeme se nadechnout a věřit, že pravda a láska pořád ještě mají vůči lži a nenávisti velkou šanci. I kdyby na chleba nebylo a roušky došly.
Perceive, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
