Ptáme se našich odborníků: Jaká filmová scéna ve vás v životě vzbudila nejsilnější emoce? Proč? Jak si to jako odborník na lidskou duši vysvětlujete? Dnes odpovídá psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor.

„To je mi ale podlá anketa. Podobná otázka patří do klasických projektivních technik. Scéna, která ve mně vzbuzuje nejsilnější emoce, logicky rezonuje s mými hlubokými nevědomými konflikty a to, jak budu danou scénu interpretovat, nádherně ukáže, jak  s oním konfliktem pracuji.

Vzhledem k tomu, že před klienty máme mít nějaká ta tajemství, na otázku Psychologie.cz odpovím také podle – použiji scénu, na které jsme nedávno pracovali s jedním klientem. Bude se tedy jednat o cizí materiál, který o mě nic nevypovídá. (ehm ehm). Příště prosím něco méně osobního.

Formanův Valmont. Tolik půvabných rovin obsahuje, vyberu si ale jen jednu – klasický transgenerační střet mezi vážností a nespoutaností. Tentokrát však odehraný opačně, než je obvyklé. Pro nás, co jsme vyrostli na Beverly Hills a scénách „Ach Brendo, viděla jsem u tebe kondom, opravdu jsi na to zralá? Ještě ti ani nebylo čtyřicet…“ „Ach ano, matko, já pošetilá, odpusť…“, je tento přístup osvěžující. A rozhodně ne méně pravdivý.

K dospívání patří prohry. Ranní probuzení s morální kocovinou, kterou nezažene ani ten nejsilnější vývar.

K mládí přeci patří idealismus, naivita a touha po čistotě. Mimo jiné (a možná především) sexuální. A k dospívání patří i mírně znechucený pohled na pošetilé rodiče či jiné příslušníky starší generace, kteří tyto ideály zradili. K dospívání patří i střet s realitou. Ztráta iluzí. O světě, ale i o sobě samém.

S hlubokou úctou ke všem, kdo zůstali se svou první a jedinou láskou a jinam ani koutkem oka nepohlédli (ač se domnívám, že bez jisté dávky popření to zpravidla nejde), a jistou úctou i k těm, pro koho je sex prostě formou zábavy, kterou není radno si komplikovat nějakými city, považuji za nesmírně užitečný právě onen střet mezi ideály a touhou.

Ano, láska a touha nás zbavuje nevinnosti. A nejen v sexuálním smyslu. K dospívání patří prohry. A třeba i to, že někomu naletíme. A způsoby, jak se s tím smířit. A – a to je snad ještě důležitější – prohry se sebou samotným. Rezignace na ideály, protože samota a celibát už prostě nejdou unést. Ranní probuzení s morální kocovinou, kterou nezažene ani ten nejsilnější vývar a kterou snad lze chvíli maskovat notnou dávkou cynismu. Boj se sebeklamem, kdy touhu maskujeme láskou, protože jen z čiré sexuální vyprahlosti by přeci člověk nedělal toto všechno. Někdo snad, ale já přeci ne.

Mohlo by vás zajímat

Intimita ve vztahu

Jak žít hluboce důvěrný vztah, ve kterém zároveň neztratíme sebe sama?

Přečíst článek

Na jedné straně potkávám klienty, kteří roky a roky zůstávají v mrtvém a prázdném vztahu, na druhé ty, pro které je cit jen nepříjemnou komplikací sexu.

Na celý příběh lze tedy pohlížet nejen jako na dva příběhy svedení, ale i dvě cesty, jak zacházet se svým sebeobrazem a touhou. Se svými ideály. Vlastně tři: i Valmont je sveden. Stejně jako madamme de Trouvel, která lpí na své ctnosti a prohraje, prohrává Valmont svůj boj o zachování cynického nezájmu.

Na příběh lze pohlížet i jako na metaforu boje intrapsychického. Mezi touhou, a cudností. Mezi nespoutanou vášní a ideály. Na jedné straně číhá vyprahlost sexuální, na druhé emocionální. Na jedné straně potkávám klienty, kteří roky a roky zůstávají v mrtvém a prázdném vztahu, na druhé ty, pro které je cit jen nepříjemnou komplikací sexu, které se dá naštěstí snadno zbavit. A pod tím hluboký smutek…

Svět mezi oněmi extrémy si snad lze domyslet. Správná poloha není, je to o rovnováze mezi oběma extrémy, často krvavě nabyté. Ale jen tam je život. Jak známo, chceme nevěstky i světice. Chybí‑li jedno či druhé, není to ono.

Ví, že udělala chybu. Ví, že naletěla. Tak moc si přeje ještě chvíli zůstat ve snu. Ještě chvíli věřit, že se oddala tomu pravému…

Tak ještě ta konkrétní scéna. Krátký dialog. Svedená a opuštěná, zoufalá Madamme de Trouvel přichází za Valmontem.

• „Vy mě nemilujete?“
• „Chcete, abych vám lhal?“
• „Ano…“

První nevěra je trochu jako ztráta panenství. Někdy i víc, jak je hezky vykresleno ve filmu Valmont. Člověk je dospělejší a má na to jasnější názor. Madamme de Trouvel ví, že udělala chybu. Ví, že naletěla. Tak moc si přeje ještě chvíli zůstat ve snu. Ještě chvíli věřit, že se oddala tomu pravému…

A možná prosí o milosrdnou lež sama sebe. Cudná dívka, nudný manžel, co tráví víc času se spisy než v loži manželském. A Valmont, nespoutaný, vášnivý, hravý.

Skutečně věřila, že se Valmont změní, že z toho bude láska? Nebo prostě jen tak strašně toužila po životě a potřebovala touhu obléknout do lásky, protože jinak by přeci ona nemohla? Kdo ví.“