V minulém dílu jsme se zabývali situací, kdy nesprávný postoj k vlastní mysli a postupně sílící strach z neschopnosti přímo ovládnout vstupující obsahy vědomí přerůstá v neurózu. Její mechanismus je velmi dobré znát, protože při kontrole vědomí vlastně činíme přesný opak toho, co jsme si při vstupu do neurózy popsali. Dnes se na tuto nešťastnou snahu přímo řídit vstup obsahů do vědomí podíváme ještě jiným pohledem.

Také mnozí lidé, kteří prošli nevhodnou náboženskou výchovou nebo nedostatečně pochopili principy duchovního života, jsou zvyklí svou sebehodnotu odvozovat na základě „vhodnosti“ nebo „nevhodnosti“ vstupujících vědomých obsahů.

Spiritualita není fobie z nevhodných obsahů vědomí

Podle zvolené spirituální filozofie, ať už z východního či západního okruhu, považují adepti různých škol některé mentální obsahy za „lepší“, svědčící o duchovním pokroku, jiné za „horší“, svědčící o duchovní nevyspělosti. Závist, vztek, lenost, nízké pohnutky – to jistě nejsou emoce a myšlenky, které bychom spojovali s vysokou osobní či duchovní kultivací. Jejich posuzování (a vyvozování praktických důsledků z tohoto posuzování) je ale opět – jako v psychologii skoro vždy – otázkou míry.

Je totiž rozdíl mezi aktuální myšlenkou či emocí (konkrétní nechutí či aktuální závistí), za jejíž vstup do mysli nemáme zodpovědnost, a mezi rozhodnutím tuto myšlenku dále rozvíjet, vstupovat do ní a postupně tak v sobě kultivovat nevhodný návyk nebo stav – v tomto případě nikoli stav pracovitosti, ale stav lenosti.

Více si o tomto důležitém rozlišení mezi stavem a jednotlivým případem řekneme v příštím dílu, pro ten dnešní je podstatné spíše to, na co už jsme narazili dříve: Z hlediska mechaniky vědomí, ale i duchovního života platí, že nejsme zodpovědní za každý vstup nevhodného obsahu do naší mysli. Jsme však zodpovědní za náš výstup, tedy za naše rozhodnutí, co s tímto obsahem budeme dále dělat – zda jej budeme následovat, nebo nikoli. Naše svoboda leží v našem vědomém rozhodnutí: leží v tom, co uděláme mezi vstupem a výstupem.

Snažit se dělat to dobré, nebo neudělat nikdy chybu?

Skutečná spiritualita i psychologie nás učí, že nemůžeme požadovat, aby to, co vstupuje do naší mysli, bylo vzorné. Není to zásadní a (díky podstatě naší mysli, naší biologické podmíněnosti a existenciální situaci) dokonce ani možné. Naši živočišnou, pudovou, emoční, egoistickou podstatu v nás nikdo nedokáže odstranit. Podstatnější než čistota nebo „duchovnost“ vstupujících myšlenek je čistota našich rozhodnutí ohledně těchto myšlenek. Ta zahrnují také podstatné rozhodnutí nevhodné obsahy dále rozvíjet, nebo se jimi nezabývat.