Dříve jsme si popsali, jak kontrola mysli probíhá, jak ji můžeme technicky popsat, jaké jsou její důsledky a jaké jsou důsledky její absence. Nyní se na problém kontroly mysli podívejme jinak: ukážeme si čtyři praktické oblasti, kterými můžeme tuto kontrolu úspěšně realizovat.

O většině z nich jsme se v tomto seriálu již zmínili. Přesto je dobré shrnout si je na jedno místo. Chcete‑li, můžete je vnímat jako čtyři cesty, které vás naučí nezhoršovat si svůj stav v jakékoli krizi. Jsou taky čtyřmi předpoklady, díky kterým můžeme nalézt spokojenost v životě i mimo krizi. Nejlepší je zahrnout všechny čtyři najednou.

1. Nemyslete na budoucnost, o které nemůžete nic vědět.
   
2. Neřešte věci, které nejdou řešit.
   
3. Buďte v přítomnosti a učte se, jak to udělat.
   
4. Zaměřte se mimo sebe.
   

1. Nemyslete na budoucnost, o které nemůžete nic vědět

Tento bod jsme podrobně probrali v minulých dílech a zde jej pouze rekapitulujeme. Dejte si však při dodržování této zásady pozor na to, ať tuto rozumnou tendenci nezaměníte s úzkostným vyhýbáním se nějakému důležitému tématu, které bychom naopak projednat měli a o kterém toho naopak víme hodně (a proto nám přináší úzkost). Obě situace rozlišuje fakt, zda se tématu vyhýbáme na základě racionální úvahy, že se jedná o užitečný, nebo neužitečný obsah – nebo jen základě nepříjemnosti naší emoce, která jej doprovází.

V prvním případě kontroly mysli uvažujeme nad každým stavem (starostí, myšlenkou) až poté, co jej dokážeme přijmout. Rozhodujeme se, zda nám (ne)prospívá, zda je pro něj nyní nejvhodnější prostor a zda je důležitý – pokud ne, následně v klidu a laskavě odkloníme svou pozornost jinam.

V druhém případě útěku před nepříjemnou emocí nekontrolujeme svou mysl, ale naše mysl kontroluje nás (kontroluje nás emoce, která nás donutí utéct před ní). V tomto případě odkláníme svou pozornost pouze kvůli naší emoci, nepříjemnosti prožitku a diskomfortu, abychom je nemuseli zažívat. A to může být chyba.

Je tedy vždy podstatné promýšlet, jak je či není dané téma důležité (a také jistě to, kolik nyní máme sil, zda je nejvhodnější okamžik a tak dále). Pokud si některé téma potřebujeme promyslet či prodiskutovat (a zároveň je nepříjemné, úzkostné), opět si musíme na začátku pomoci akceptací a přijetím této úzkosti. Přijetí úzkosti v naprosté většině případů má za následek, že se strach zmenší. To nám může dodat odvahu vstoupit do oblastí, které nejsou příjemné, ale jsou důležité.

Rovněž vám doporučuji připravit si ve stavu krize krizové scénáře a některé z nich už nyní a dlouhodobě realizovat. Budeme tomu věnovat samostatnou kapitolu, včetně toho, jak se liší krizový scénář od neustálého, nekonečného a neplodného zabývání se budoucností.

2. Neřešte věci, které nejdou řešit. Nedělejte zásadní změny v životě

Krizi si můžeme definovat nejen jako stav, kdy se starý způsob fungování zhroutí, ale také jako stav, nad kterým nemáme kontrolu. Na různých místech tohoto manuálu se učíme, jak tuto kontrolu znovu vytvořit tak, aby byla užitečná (struktura, rutiny, kontrola mysli, vyhnutí se zlozvykům, krizové scénáře). Přesto si ale musíme uvědomit, že nad velkou oblastí života objektivně kontrolu nemáme a mít nemůžeme. Kdybychom ji měli, nebyli bychom v prvé řadě vůbec v krizi už z výše popsané definice.

Fakt ztráty kontroly musíme umět také přijmout a důsledkem tohoto přijetí se nechovat pošetile – není dobré hrát si na kouzelníka, který chybějící kontrolu nad vnějším světem dokáže magickým způsobem nastolit. Jsme‑li v současné koronavirové krizi, nikdo konkrétně a detailně nyní neví, co bude s ekonomikou, se světem práce, jak se změní poptávka po konkrétních oborech nebo zaměstnanost v určitých profesích. Časem to bude jasnější. Nyní to jasné není.

A proto si musíme počkat na čas, kdy věci budou jasnější a bude možné o nich užitečně přemýšlet. Důsledkem je tedy zásada:

1. Neřešte významné věci, které nyní zodpovědně řešit nejdou.
   
2. A důsledkem této zásady je také související pravidlo: Nedělejte zásadní změny, které nejsou absolutně nutné.
   

Nedělejte je proto, že nyní nedokážete předpovědět mnoho věcí v blízké i vzdálenější budoucnosti. Četl jsem v tyto dny radu nějakého kouče: Využijte krizi k přemýšlení nad budoucností, nastavte svůj život nově. To je rada zásadně špatná a nebezpečná. Období krize není obdobím pro restart života. Období krize je obdobím pro poctivou a důkladnou snahu přečkat tuto krizi s co nejmenšími škodami. Restart může nastat až poté.

Váš život je nyní méně předvídatelný, staré jistoty přestaly platit – nezapomínejte, toto je definice krize. A protože nedokážeme předpovídat budoucnost, nedokážeme předvídat ani svou (psychologickou) budoucnost. Nemůžeme vědět, co pro nás bude užitečné a co nás bude těšit, co nám půjde a co bude realizovatelné. Protože to všechno jsou předpoklady (odhady) naší budoucnosti.

Druhým důvodem, proč nedoporučuji v krizi provádět zásadní změny, je fakt, že každá změna nás vyčerpává a potřebuje soustředěné mentální kapacity. A ty nyní musíme využít – na schopnost poradit si s krizí.

Třetím důvodem je fakt, že naše přemýšlení (o životě, o sobě) je nyní jiné. Nevíme ale, jestli se jedná o stálý posun vyprovokovaný krizí, nebo jen o krátkodobou reakci na tuto krizi. Naše hodnoty se nyní třeba zásadně proměňují. Přicházejí odlišné emoce nebo stavy. To ale neznamená, že tyto hodnoty a stavy nutně zůstanou permanentní.

Nepředpokládejme falešnou trvalost tam, kde se může jednat jen o náš způsob, jak se vyrovnávat s krizí. Pokud takovou chybu uděláme (odejdeme z práce, spálíme za sebou mosty, odstěhujeme se, rozejdeme se…) a za měsíc po skončení krize se naše psychika vrátí do původního stavu a my zjistíme, že vše, co jsme opustili, nám nyní palčivě chybí, nebudeme příliš šťastní.

Krize tedy není čas na životní revoluce nebo zásadní obraty. Krize je čas pro umění dostat se z krize. Poté (až se situace uklidní, až získám lepší náhled na současnost, až opadnou obtížné emoce, až uvidím, které mé vnitřní změny jsou trvalé, a které ne) je čas na to zamyslet se, zda se životem udělat, či neudělat větší obrat.

Pro každého z nás to budou jiná témata a jiné situace, kterými máme tendenci se zabývat, ale teď to není plodné. Takový seznam rad může zahrnovat třeba:

• Neplánujte dovolenou (prostě nikdo na světě neví, jaká bude situace za tři měsíce).
  
• Nekupujte byt (protože nevíte, kde budete potřebovat finance nebo jak se změní vaše situace).
  
• Neodcházejte nyní ze svého zaměstnání, není‑li to nezbytně nutné.
  
• Nerozvádějte se v důsledku současné krize, počkejte. (Jiná situace je, pokud jste už rozvod měli dříve domluvený. I tak bych ale – pokud je to jen trochu možné – počkal až do skončení krize nebo volil obecně tu cestu, která je nejvíce bezpečná a nejméně stresující).
  
• Nestěhujte se (pokud to není nutné z finančních nebo jiných rozumných důvodů).
  

Nedělejte žádné zásadní změny ve svém životě, které nejsou ABSOLUTNĚ nutné. Odložte projednávání těchto záležitostí v sobě, v rodině, s kolegy nebo partnery. Dejte si „moratorium“ (zákaz) tyto záležitosti společně řešit v tuto chvíli a bavit se o nich, než se situace vyjasní a vy budete mít více informací a možností odhadnout, co bude a nebude možné.

3. Buďte v přítomnosti a vytvářejte si hodnotnou přítomnost

V kontrole vlastní pozornosti směrem k tomu, co nám spíše prospívá, než škodí, nám může zásadně pomoci obecná orientace na přítomnost a její dobré prožívání a dobré plánování.

Mějte plán

Ano, první velkou pomůckou, abychom mentálně neprodlévali tam, kde to není dobré, je vědět, kde chceme prodlévat a kde to bude lepší. A nejenom vědět, ale mít to dopředu stanoveno tak, abychom to dokázali a aby toho bylo ze všech oblastí dostatek, ve vyrovnanosti a přiměřenosti, kterou potřebujeme. Hovoříme tedy opět o struktuře, plánu, rozvrhu a rutinách, kterým jsme se věnovali v druhém dílu.

Tím, že svůj den obsadíme prací, relaxací, koníčky, pohybem a všemi dalšími aktivitami, o kterých pojednáváme na různém místě tohoto manuálu (a že do těchto rutin a plánů neobsadíme to, co nám škodí), už tím vytváříme zásadní podmínky pro to, abychom i vnitřně, v našich myšlenkách, pobývali spíše tam, kde je to pro nás dobré, než naopak.

Mít dobrou vnější strukturu je zásadní bod pro budování dobré struktury vnitřní. Kdo chce ovládnout své vědomí a přemýšlení, nemůže vnějším světem plout od situace k situaci, od činnosti k činnosti, nemůže v něm dělat jen to, na co má právě chuť. Tím bychom posilovali svou závislost na každém dalším impulzu a každém dalším pocitu chce‑nechce. A toto otroctví je něco, co se snažíme kontrolou mysli odstranit.

Využijte přítomnost vjemového světa

Druhou velkou oblastí, která nám pomůže v bytí v přítomnosti, je svět vjemů. Naše myšlenky, vzpomínky a fantazie se obvykle vztahují k minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Z přítomnosti nás tak lehce stáhnou k problematickému jednou nebo zítra… Ale pokud přesunete pozornost k vjemům a smyslovému vnímání, jste vždy a snadno v přítomnosti. Pokud jste v přítomnosti, zásadně klesá úzkost (protože úzkost se obvykle týká našeho zabývání se budoucností) i smutek (protože ten se obvykle týká našeho srovnávání přítomnosti s minulostí).

Častější bytí v přítomnosti tedy můžeme zajistit častějším pobýváním s našimi smysly. V dílu o pohybu jsme si ukazovali příklady rutinního pohybu, manuálních činností a regenerujících senzorických situací. Všechny se nám zde opět hodí, protože jsou mohutnou zbraní, která nám pomůže být v přítomnosti.

Jestli se nám to povede, o tom opět rozhoduje naše ochota přenést svou pozornost od myšlenek směrem k plnému vnímání toho, co nyní dělám a co nyní vjemově prožívám:

• Pletu svetr a soustředím se na pohyby rukou a pocit v dlaních, nepřemýšlím nad tím, co přinese budoucnost.
  
• Dávám si koupel, jdu lesem, vychutnávám si sklenici vína, listuji obrázkovou knihou – a nepřemýšlím, ale jsem s vjemy, které mi tyto situace přinášejí
  
• Nekomentuji si tyto vjemy, protože to už je přemýšlení. Pouze sleduji, pouze vnímám. A když přijde myšlenka, vzpomínka, komentář nebo fantazie – v klidu si to uvědomím a pozornost vrátím zpět k vjemům.
  

Zpočátku se to může zdát nudné, hlavně pro toho, kdo silnou zkušenost s vjemovým světem nemá a kdo je zvyklý především pobývat ve světě myšlení, tedy vnitřní řeči, fantazií a komentování. Ale schopnost zůstat pouze se svými vjemy je zásadně obohacující. Kdo ji neovládá, nikdy neprožije plnost života a toho, co nám nabízí. Nikdy se nedotkne jeho hloubky, protože hloubka je zážitek, nikoli myšlenka.

Čím déle ve světě vjemů dokážeme pobýt, tím hlouběji směřujeme – naše vnímání roste, poznáváme hlubší kvality svého prožívání, všímáme si nových detailů. Tento svět nás postupně začíná fascinovat, vjemy získávají nové detaily, všímáme si něčeho, čeho jsme si na nich dříve nevšimli, jsme najednou fascinováni jejich bohatostí a plností. To strhne naši pozornost. A to je, oč se nám jedná. Jsme v přítomnosti.

Možná jste někdy viděli dědečka sedět na zápraží domku a jen koukat na zahrádku. Nebo na poušti míjeli nomáda, který na bobku hleděl – na poušť. Říkali jste si: „Na co asi tak myslí ten nomád? O čem asi ten děda přemýšlí? Nebo už je jen senilní?“

Je dost pravděpodobné, že nebyl senilní ani hloupý. Že byl naopak velmi chytrý, protože nepřemýšlel. Věděl, že přemýšlení není jediný mód našeho duševního života. Že je užitečným sluhou, ale špatným pánem. Protože věděl, že jsme daleko bohatší, než že bychom měli sami sebe a svět okolo jen komentovat. A této bohatosti se uměl dotknout, protože uměl být s tím, co (okolo něj a v něm) je. Tím, že to plně a hluboce vnímá.

Naučte se to, milí čtenáři, a naleznete nástroj, který vám nejen zásadním způsobem pomůže v každé krizi, ale který vám transformuje život. (V tomto umění – stejně jako v celé kontrole mysli – nám také může velmi pomoci cvičení meditace, kterou si stručně představíme v závěru tohoto manuálu.)

4. Zaměřte se mimo sebe

Čtvrtá oblast, kterou můžeme pro kontrolu našeho myšlení velmi dobře využít, je zaměření pozornosti mimo sebe. Pokud přemýšlíme o starostech, přemýšlíme o svých starostech. Jakmile dokážeme svou pozornost odklonit od sebe, tyto starosti pochopitelně mizí. A v tomto odklonění nám může velmi pomoci činnost, která se netýká nás.

Kromě smyslového světa nebo rytmické a jednoduché manuální činnosti, kterých jsme si všimli výše, může být tato činnost obecně ze tří kategorií (které se nevylučují, ale vzájemně sebou pronikají). Jedná se o aktivity, které:

• vás dokážou silně strhnout, výrazně vás baví, a tím samy odkloní pozornost od vás a vašich starostí. Může se jednat o koníčky, umění, záliby, témata, která vás prostě berou, pracovní činnosti, díky kterým vstupujete do flow (do stavu plynutí).
  
• jsou obtížné a náročné. Protože nejsou snadné, nezbývají vám kapacity promýšlet u nich ještě své problémy. I proto všem doporučuji plánovat a hledat si i během krize dostatek přiměřeně (ani málo, ani moc) obtížných činností – obvykle se jedná o pracovní aktivity, přiměřeně náročné studium a podobně (tedy nikoli listování internetem, čtení zajímavých článků a namlouvání si, že studuji). Co je obtížné, náročné a užitečné, pozná se tak, že se mi do toho příliš nechce, že se musím překonávat, že musím vyvinout úsilí – ale nakonec, když činnost skončí, mám z ní dobrý pocit.
• se zaměřují na druhé lidi, na pomoc nebo přímý či nepřímý užitek pro jiné. Je to často to, co je náplní naší práce (pracujeme‑li ve službách, komunikujeme‑li se zákazníkem, píšeme pro něj článek nebo knihu). Pokud takovou práci nemáme, velmi doporučuji nalézt si takovou činnost (například dobrovolnickou aktivitu nebo vlastní projekt), kdy někomu mimo okruh nejbližších přátel a úzké rodiny pomáhám nebo pro něj vytvářím nějaký konkrétní užitek. Nic snad není účinnějšího v zapomnění na vlastní starosti než zaměření se na druhého člověka… a jeho starosti a jeho potřeby.