Taky si myslíte, že dát dítě na sport je bez debat správné? Že je to dobrá příprava na život? Vyrůstal jsem mezi ambiciózními dětmi a otci. Už jako kluk jsem vnímal, že víc než o sport jde u dětí i rodičů o moc a vliv. Kdo měl šikovného synátora, měl respekt, kdo ne, s tím se nikdo nebavil.

Srovnávání, ten základní stavební kámen celoživotních mindráků, je ve sportu všudypřítomné. Uznání ze strany trenérů, rodičů i kamarádů je důsledně podmiňováno výkonem.

Rodiče to myslí dobře:

• Děcka se naučí, že úspěch není zadarmo. Že kdo chce vyhrávat, musí makat.
• Naučí se i prohrávat. Dostat nakládačku, znovu vstát a bojovat.
• Získají zdravou průbojnost, budou se v životě umět prosadit.
• Osvojí si užitečné návyky: pravidelnost, důslednost, schopnost překonat se.
• Poznají smysl týmové spolupráce. Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Ve skutečnosti se po psychologické stránce s dětmi děje i něco jiného:

• Ti nadaní se učí, že věci jdou dobře, že se jim daří. Zvykají si na roli hvězdy, na úlevy ve škole, na chválu a obdiv. A taky na to, že po vítězství musí přijít další úspěch. Když nepřijde, svět se jim hroutí (obvykle spolu s tatínkem).
• Ti méně úspěšní se už takto v dětství vžívají do role outsiderů. Jejich úspěch se nepředpokládá. Aby se vyhnuli zklamání, naučí se nemířit výš, než jim přísluší. I v kolektivu přenechávají prostor a vliv těm, co vyhrávají.
• Prohra není příležitost, výzva ani motivace k větší píli. Pro dítě je prohra – prostě prohra. Ostuda a průšvih, pokud vás porazil někdo, kdo vás porazit neměl, nebo potvrzení vašeho podřadného postavení, když jste prohráli s někým, na koho nemáte.
• Pevný režim a pokřivení vztahu k volnému času (Zase nejsi užitečný? Zase se flákáš? Zase mrháš časem!) posiluje vědomí, že o tom, co chci já, se nedebatuje. Já prostě musím. Každodenní plnění povinností programuje podřízenost autoritám a systému. Učí děti ignorovat vlastní přání a potřeby. Ztrácí schopnost je vnímat, natož prosazovat.

Vím, jak to teď vypadá, ale tak to nemyslím. Moje děti sportují. Nediskutujeme dvakrát týdně, jestli se zrovna dneska urozenému pánovi na trénink chce, nebo nechce. S jakýmkoli drilem dětí jsou ale spojena i některá rizika pro jejich další vývoj. Ať už jde o sport, hudbu, vzdělání nebo třeba slušné vychování. Rodiče by o nich měli vědět a přemýšlet.

Uvědomovat si při tom své vlastní ambice a motivace, být vnímaví a nebýt zarputilí. Sport může být zdravý a užitečný, ale umí dětem poplést hlavu. Šampiónům pak navrhuji ukazovat další dovednosti, ve kterých takovými šampióny nejsou, a méně úspěšným pomoci objevovat přístupy a oblasti, ve kterých budou nacházet svoji lidskou hodnotu.

P.S.: Hodně jsem zvažoval, jestli napsat také o tom, jak se v životě daří mým kamarádům z dětství. Jak hvězdám, po kterých správce úslužně zametal kurt, a jak těm, kteří třeba ani neměli vlastní skříňku v šatně. Právě jejich osudy a moje vlastní klopýtavá snaha porozumět svému životu byly důvodem, proč jsem tenhle článek napsal. A tak nebudu doslovný, co nevíte, domyslíte.

K dalšímu promýšlení tématu: Jak nás ovlivňují vzpomínky z dětství