Natálce bylo 9 let a seděla v první lavici. Učitelkám při pohledu na tu snaživou porcelánovou panenku s líbezným úsměvem ukapávaly mateřské hormony. Podstrojovaly jí výživné jedničky s hvězdičkami a na třídních schůzkách slastně vzdychaly nad jejími úhledným a krasopisným charakterem. Po nocích pak vyčerpaně snily o pokojném vyučování ve třídě plné hodných Natálek.
Spolužáci ji měli taky rádi. Nosila krásné oblečky, bez výhrad je nechávala opisovat a vychovaně se s nimi dělila o čokoládové tyčinky a bonbóny.
Tahle okouzlující premiantka stíhala vedle učení každé odpoledne talentovaně vrzat na housle a být miláčkem vedoucí kurzu „hravé angličtiny“. Místo odmlouvání šrotila slovíčka a v mezičase usměvavě projevovala nadšení nad tou nudnou dřinou.
Když Natálku jednoho jarního dne odvezli do nemocnice kvůli neustávající bolesti břicha, učitelce ukápla ustaraná slza a místo prvouky sesmolila s dětmi srdíčkový dopis a osobně ho Natálce doručila.
Doktor klepe na srdíčko, potom píše recepis
Natálce bylo v nemocnici docela dobře. Ulevilo se jí, i když pořádně nevěděla proč a od čeho. Doktoři se mezitím dali do práce. Prováděli podrobné vyšetření, píchali, svítili, odebírali, proklepávali, analyzovali a přemýšleli. Břicho se tvářilo zdravě, ale zlomyslně pobolívalo dál. Po dvou týdnech kapitulovali, sesmolili nic neříkající diagnózu a poslali Natálku domů.
Za pár dní ji měli zpátky, zelenou a v křečích. Rozrušená maminka obvinila doktory z odfláknuté práce a pohrozila žalobou. Kolotoč vyšetření se rozběhl znovu. Na Natálčině břiše začaly střídat ruce doktorů a prapodivné přístroje. Každý zákrut byl prozkoumán, nikde se nic nenašlo. Tajemství úporně bolavého břicha bylo totiž ukryté úplně jinde.
Natálčini rodiče spolu moc nekomunikovali. Tichý konflikt nenápadně objímal celou rodinu. Nikdo o něm nemluvil. Možná o něm ani nikdo pořádně nevěděl.
Nikdo taky nemluvil o tom, že před pár týdny umřel dědeček. A že umíral dlouze a v bolestech na rakovinu. Jakoby sterilní ticho dokázalo popřít nepříjemnou realitu. Jakoby se pomíjením všeho nehezkého dala vyprodukovat dokonalost.
Třináctá komnata
K dokonalosti byla Natálka odsouzená. Rodiče toho od ní čekali hodně. Byla tak šikovná. Samé jedničky. Hudební sluch. Talent na jazyky. Nikdy nezlobila. Nevztekala se. Neodmlouvala. Málokdy brečela. Už jako malá zjistila, že tyhle projevy rodiče znervózňují. Že si s nimi nevědí rady. Přece nemůže mít vztek na vlastní matku! A tak, aniž by si to pořádně uvědomovala, uzavřela nevhodné emoce do třinácté komnaty a zapečetila východ.
Jenže pak toho bylo najednou moc. Dusno doma. Zamlčená smrt. Tlak. Jsi nejlepší. Nemůžeš být jiná než nejlepší. Nesmíš.
Třináctá komnata nebyla nekonečná. Nemohla pojmout tolik potlačených otázek a vykřičníků. Pečlivě zapečetěné dveře sice odolaly náporu zmatených emocí, ale ty se jakousi nehlídanou škvírou v koutě vynalézavě vyplavily do břicha a začaly v něm zuřivě křičet: „Jsme tady! I když nás neznáš, my jsme tady!“
Podle Pierre Janeta se lidé, trpící disociativní poruchou, vyznačují roztříštěností jednotlivých elementů osobnosti. Tmel, který má za úkol držet pohromadě mentální systémy, je v určitých místech oslaben a člověk tak ztrácí kontakt s některými aspekty sebe samého. Natálka neměla vědomý přístup ke svým negativním emocem. Nevěděla, proč jí bolí břicho. Nevěděla, že situace, kterou prožívá, je stresující.
Emoce potřebují prostor
Vyrůstala v „superrodině“. Její superrodiče vkládali do svého super dítěte velké naděje. Veškerá pozornost byla upřená k idealizované budoucnosti. Byla kompulzivně poslušná. Až moc hodné dítě. Vypadalo to, že úspěšně popřela nedokonalost své rodiny a sebe samé. Úzkostlivě dbala, aby nic nenarušilo tvrdě vydřenou rodinnou harmonii.
Vyrůstala v prostření, kde nebyly negativní emoce povoleny. Už jako malé dítě se je naučila potlačit, schovat, uzavřít, nevyjadřovat. To ovšem neznamená, že přestaly existovat.
Nevygumovala negativní emoce. Nemohla. Emoce nejsou přímo ovladatelné vůlí. Pouze s nimi ztratila kontakt. Přestala je cítit.
Ke vzniku emocí není zapotřebí zapojení vyšších mozkových center. Nemusíme si být vědomi, že to, co prožíváme je strach. Tělo jej umí poctivě vyjádřit i bez toho, že by prošel vědomým zpracováním.
I Natálce se v určitých chvílích zvyšoval tlak, zrychloval tep, zatínaly svaly. Nevygumovala negativní emoce. Nemohla. Emoce nejsou přímo ovladatelné vůlí. Pouze s nimi ztratila kontakt. Přestala je cítit.
Udržování bezpečné vzdálenosti od těchto pocitů ji stálo spoustu energie. Jednoho dne se pod tlakem stresu hráz protrhla a emoce našly bezpečnou cestu, jak se vyjádřit. Začaly bolet. To totiž zakázané nebylo.
Bolest je starý evoluční mechanismus, který nás upozorňuje na to, že nám bylo ublíženo. Je to pradávná stezka, kterou se mohou potlačené emoce vydat, když jsou všechny ostatní cesty uzavřeny.
