Psycholog Jakub Kuchař odpovídá na naši otázku: Narazil jste při svém studiu nebo ve svém profesním životě na slepou uličku, na kterou byste rád upozornil čtenáře Psychologie.cz a s nimi třeba i své kolegy? Něco, čemu jste věřil, co jste přijal, a později jste to přehodnotil?
Když jsem se rozhodl, že bych chtěl být psychologem, a pustil jsem se do studia psychologické literatury, v jednu chvíli jsem začal lidi okolo sebe vnímat prizmatem různých diagnóz a všemožných jednoznačných psychologických kategorií. V rámci mé tehdejší nezpochybnitelné jistoty jsem svým kamarádům oznamoval, v čem přesně jsou jejich problémy. Asi nebude náhoda, že několik z nich se se mnou pak přestalo bavit.
Později během studia psychologie jsem se „zamiloval“ do existencialismu a autorů typu Heidegger a Sartre. Byl jsem přesvědčen, že existence předchází podstatu a každý člověk je samozřejmě naprosto unikátní. O nikom nemohu pronášet žádné zobecňující soudy!
Nějak mi ale postupně začalo vrtat hlavou, jak vůbec může psycholog získávat zkušenosti v práci se svými klienty, když je každý úplně jiný a psycholog přece nemůže „přenášet“ svou zkušenost z práce s jedním člověkem na někoho jiného!
Nakonec jsem v průběhu své praxe došel k tomu, že lidé jsou sice různí, ale určité podobnosti mezi nimi prostě jsou. A že těchto podobností, které se vynořují v průběhu kontaktů s ostatními, je dobré si všímat a reflektovat je. V terapii mi dnes právě tyto podobnosti (třeba i se mnou samým) pomáhají porozumět lépe individuálním příběhům.
Nejde ale o něco, co by člověka redukovalo na jednoznačně vymezenou, předvídatelnou škatulku. Naopak: psycholog musí být pořád ve střehu a hlídat, zda určitá „podobnost“ funguje u daného klienta stejně jako u dalších, nebo zda se právě ona nemůže najednou překvapivě transformovat v něco úplně jiného, co vůbec nečekáte.
S pomocí myšlenek jiného významného filozofa Friedricha Hegela by se dal tento můj vývoj popsat jako dialektika od jednoho extrému (všichni lidé se dají definovat pomocí obecných psychologických kategorií) přes druhý extrém (každý člověk je naprosto jedinečný) k určité syntéze, která tato dva póly sjednocuje a podle Hegela v něčem i překonává. Takže jsem dnes rád, že jsem si těmito uličkami prošel.
Tyto moje změny postojů k tomu, jak nahlížet na ostatní, ale nevnímám čistě jako „slepé uličky“. Byla to přirozená součást mého osobního vývoje, která mi nyní pomáhá vnímat lidi tak, jak je vnímám. Mohu vidět podobnosti mezi různými lidmi a učit se ze zkušenosti, kterou s nimi zažívám, aniž bych je „redukoval“ na jednoznačně vymezené kategorie, kvůli kterým bych pak vlastně ve vztahu s nimi nemohl být vůbec překvapován.
Dokonce bych řekl, že přehnané ulpívání na přesných nezpochybnitelných diagnózách (a s tím spjatých exaktních terapeutických technikách) může být pro některé profesionály tak trochu určitou obranou před tím naplno se autenticky „ponořit“ do terapeutického vztahu se svým klientem. Ale o tom možná někdy jindy!
