Máte doma puberťáka, který odpovídá jednoslovně a všechno mu dlouho trvá? Štve vás kolega v práci, který neudělá žádný úkol pořádně? Myslíte si své, ale raději to neříkáte nahlas, případně trousíte sarkastické poznámky? Nejspíš tu máme čest s pasivní agresí.

Pasivní agrese je popisována jako záměrný, ale maskovaný způsob vyjádření negativních pocitů typu zlost, odpor či nepřátelství. Většinou je používána v prostředí, kde musíme uposlechnout vyšší autoritu a bojíme se konflitku s ní. Například to mohou být vztahy mezi rodičem a dospívajícím, manželem a manželkou, šéfem a podřízeným.

Jak poznáme, že se pasivní agresivita týká nás samotných či někoho v našem okolí? Můžeme ji rozeznat například podle následujících hlášek:

„Nejsem naštvaný.“

Klasickým znakem pasivní agrese je popření vzteku.

„Jak chcete.“

Mně je to jedno. Pasivní agresor věří, že kdyby svoje emoce vyjádřil, udělalo by to jeho život ještě horší. Proto raději navenek souhlasí, přestože je vnitřně proti.

„Už jdu!“

Jedinec s úkolem verbálně souhlasí, ale sečkává s jeho plněním. Je mistrem prokrastinace.

„Myslel jsem, že to víte.“

Záměrně zamlčuje informace, které by mohly předejít problému.

„Vy byste chtěli mít všechno perfektní.“

Když nemůže prokrastinovat, použije sofistikovanější metodu – úkol udělá včas, ale nesprávně.

„S největší radostí.“

Jedinec slíbí, že bude nápomocný člověku, jenž o pomoc žádá. Vzápětí ale podnikne všechny kroky, aby mu pomoženo nebylo.

„Jenom jsem si dělal legraci.“

Pasivně agresivní člověk používá sarkasmus. Je to vyjádření nepřátelství hlasitým způsobem, ale v sociálně přijatelné, nepřímé formě.

„Proč jsi naštvaný?“

Neprojevování emocí je jeho hlavní zbraní, navíc vždy zdůrazní své překvapení, pokud se někdo jiný přestane ovládat.