S naší myslí je to jako se zahrádkou: co zasadíme, to sklidíme. Čemu dáme prostor, to se rozbují. Pokud nebudeme vykopávat plevel, nevyroste to, co chceme. Nikdo z nás nemůže za to, které semínko zavane na naši zahrádku. Co však necháme růst a co rychle vytrhneme, za to už neseme plnou zodpovědnost. Škodlivý plevel starostí, úzkostí a obav se v naší hlavě rozbují, stane se skutečně a v hlubším smyslu slova naším stavem, stane se naší realitou.

Tento manuál na zvládání krize jsme zahájili důležitou vnitřní technikou – přijetím vlastních stavů a pocitů. Poté jsme ale přešli k vnějším zásadám a chování (rozvrh, alkohol, zlozvyky, pohyb). Je to proto, že

• vnější prostředí – tedy i to, jak se budeme chovat – má na naše vnitřní prostředí silnější vliv, než si běžně uvědomujeme.
  
• málokdo z nás dokáže na povel změnit toto vnitřní prostředí, které nás během krize obzvláště obtěžuje třeba úzkostmi, pochybami nebo smutkem. 
  

Postupnou změnou vnějšího prostředí, kterou obvykle dokážeme realizovat snáze, tak můžeme začít ovlivňovat také své vnitřní prostředí.

Přesto se ale nyní v našem manuálu musíme vrátit k prostředí vnitřnímu – tedy našemu prožívání. Budeme se věnovat jednomu z nejdůležitějších témat pro zvládání krizí i každodenního života. Zásadní vliv na jejich průběh má totiž to, jaký vnitřní stav si vytváříme (zhoršujeme, zlepšujeme) tím, kam vedeme naše myšlení a prožívání.

Ovládnout vlastní myšlení není jednoduché. Pokud jsem toto téma zařadil v našem manuálu až sem, neznamená to, že není pro náš průchod krizí podstatné. Znamená to, že nejprve bychom měli učinit alespoň některá z opatření předchozích kapitol, protože jinak (v kocovině, bez řádu, bez akceptace toho, co se v nás děje) nemáme šanci směr našich myšlenek vůbec kontrolovat. A když hovořím o myšlenkách, samozřejmě mám na mysli vždy také jejich vnější podobu – tedy i naši komunikaci, příspěvky na sociálních sítích, hovory s druhými. O čem se v nich bavíme, čemu věnujeme pozornost a jaká témata vybíráme a rozvíjíme.

(Ne)spokojenost vytváříme v kruhu mezi myšlením a prožíváním

Psychologové se dávno zabývají otázkou, jak se v nás vytváří naše starosti, silný stres, úzkosti nebo neurózy. Jak se naopak vytvoří osobnost někoho, kdo je spíše radostný či optimista a takové starosti neprožívá, třebaže stojí ve stejné situaci? Všimli si při tom zásadní souvislosti mezi myšlením a prožíváním. Ty se vzájemně ovlivňují a probíhají v neustálých kruzích (či spirálách):

Dobrá myšlenka přinese pozitivní emoci. Pozitivní emoce pravděpodobně nastolí další příznivé myšlenky. Těším‑li se, že si při obědě pochutnám, přinese to dobrý pocit. Dobrý pocit přinese vzpomínky, které se k podobným dobrým pocitům vážou. Vzpomenu si například, co jsem hezkého dělal včera, že se mi povedlo přesadit rostliny ve skleníku. To vede k radosti při uvědomění, že jsem tak dlouho odkládanou práci zvládl. Ta následně přinese další myšlenky, vzpomínky nebo fantazie, které se k tomuto pocitu dříve pojily…

Jistě, naše životy jsou komplikovanější a kromě uvedených kruhů vzájemných asociací do ní vstupuje realita samotná: křičící děti, kapající kohoutek, tenčící se úspory. Ale většina lidí mi jistě i ze své zkušenosti dá za pravdu: je naším každodenním zážitkem, že myšlenky přicházejí v řetězcích, přinášejí související nálady, ty přinášejí další myšlenky se stejným tématem a se stejnou náladou a to ve výsledku zásadně ovlivní náš stav.

Pokud si tento proces představíme jako spirálu, je podstatné, zda je taková spirála vzestupná (pozitivnější myšlenky přinášejí lepší emoce…) nebo sestupná, kdy mi negativní myšlenky přinášejí čím dál horší nálady, které následně vybaví čím dál horší vzpomínky.

To, co si myslíme a kam směřují naše myšlenky, má tedy obrovský vliv na naše prožívání, nálady, mentální stav. A protože naše nálady, optimismus, nebo naopak nevíra či vyčerpání razantně ovlivňují i naše jednání, chování k druhým a rozhodování, má náš proud myšlenek pochopitelně vliv i na tyto navenek směřující aktivity. Stojí nejen v základu našich strachů, depresí a dalších mentálních poruch, ale také nadměrných a nezvladatelných starostí. Určuje, zda budeme prožívat přiměřený, nebo velký smutek, zvladatelnou, nebo nezvladatelnou úzkost.

Stejně tak ale směr, jakým putuje naše myšlení a jaké další myšlenky a emoce nám přináší, zásadně přispívá k tomu, zda se v našem prožívání (i přes krizi nebo objektivní potíže) objeví pěkné chvíle, pokoj, radost, naděje. A všechny tyto pozitivní i negativní stavy pak rozhodnou o tom, do čeho (ne)máme sílu, co (ne)budeme volit, do čeho se (ne)pustíme. Výsledkem tak je i objektivní úspěch nebo neúspěch v mnoha aktivitách a rolích, ve kterých stojíme.

Náš proud myšlenek tak nakonec ovlivňuje celkovou kvalitu a spokojenost našeho života, naše vztahy, volby, životní preference. A v neposlední řadě tak má vliv také na i to, jak (a zda) si s krizí poradíme – jak psychologicky, tak objektivně.

Řetězec myšlení a emocí lze ovlivnit

Výše zmíněné líčení je asi pro mnohé čtenáře nošením dříví do lesa. Uvědomujeme si dobře, že pesimista přemýšlí jinak než optimista. Že oba prožívají jiné emoce a jiné myšlenky. Co si ale neuvědomujeme, je, že jejich myšlenkový tok a směr, kterým se přemýšlení ubírá, není osud, náhoda nebo důsledek genové odlišnosti. Velmi často se jedná prostě o vytvořený návyk. S velkou mírou zjednodušení si to můžeme představit tak, že optimisté možná měli lepší výchovné podmínky, které jim podpořily „pozitivní cykly“ myšlenek‑emocí a úspěchů, viděli optimistické vzory u rodičů, které v myšlení napodobili. To, co nyní prožívají a co nyní popisujeme jako „osobnostní rys“, je do značné míry prostě fixovaný a dlouhodobě udržovaný návyk. Na začátku „úzkostné osobnosti“ prostě bylo dostatečně časté setkávání s úzkostí a dostatečné opakování sestupných úzkostných spirál myšlení‑emoce. Opakování se fixuje v návyk. Návyk se fixuje v osobnost.

To ale není negativní zpráva, nad kterou si můžeme maximálně povzdechnout, že my jsme měli dětství jiné a naše návyky v přemýšlení jsou taky odlišné. To je zpráva zásadním způsobem nadějná: protože ukazuje, že osobnost (styl myšlení, návyky) jsou důsledkem učení. A pokud jsme se něco naučili špatně, můžeme se to nyní naučit lépe. Jak?

Uvědoměním, že tok našeho myšlení lze ovládat. A praktikováním a pilováním této schopnosti do míry, kdy začne pozitivně ovlivňovat vaše životy. Fakt, že proudy, kruhy a spirály našich myšlenek a emocí lze kontrolovat (tlumit ty škodlivé a upřednostňovat ty pozitivní), je pro někoho samozřejmá informace. Pro jiného se jedná o velký objev a třetí skupina lidí tomu tvrzení příliš nevěří. Ovšem bez rozdílu toho, do které skupiny člověk patří, se často setkám s unisonem povzdechu: „Ano, teoreticky možná ano, ale u mě to půjde těžko. Já jsem výjimka. Já jsem jinde. Já to neumím. A navíc, já potřebuji něco jiného.“

Několik dílů tohoto seriálu nyní budeme věnovat umění ovládat proud našeho vědomí. Svépomocná příručka pro zvládání krize samozřejmě nemůže být podrobným návodem na umění kontroly mysli. Stejně jako u dřívějšího varování, ať nepřekonáváte rekordy ve sportu, i zde platí, že naše duševní kapacity jsou krizí ovlivněny a nemůžeme očekávat, že se během ní perfektně naučíme tak důležitou (ale i obtížnou) schopnost, jako je vnitřní myšlenková kázeň. Nicméně varování před sportovními extrémy také neznamená, že se nemáme přiměřeně hýbat. Právě naopak. A v duševním světě to neznamená, že se o takovou kontrolu nemáme alespoň částečně pokoušet. Bez ní jsme totiž ztraceni. A to doslova.

Proč nechceme myšlení kontrolovat?

Jak se to tedy dělá? Ve své psychologické praxi se výuce kontroly mysli často věnuji, a tak jsem mohl u svých klientů vypozorovat jeden – snad vůbec nejdůležitější – předpoklad schopnosti toto umění zvládnout. Předpoklad, který bude asi pro většinu čtenářů překvapením. Obvykle si totiž myslíme, že jádro neschopnosti ovládnout vlastní myšlenky leží jinde. Možná v talentu, podmínkách prostředí nebo (ne)dostatku času.

Ano, ty mohou být také důležité. Ale podle mých zkušeností ve většině případů lidí (bez duševní poruchy), kterým ovládnout myšlení prostě „nejde“, chybí něco jiného: A to jednoduše ochota a odhodlání své myšlení měnit, ukončit a kontrolovat, tedy nedávat prostor a plný průchod těm myšlenkám, které jim škodí.

Protože i když mi některé myšlenky zásadně škodí nebo jsou zjevně neužitečné (protože mé přemýšlení neposouvají dále, pouze přinášejí škodlivé emoce), přesto mohou být zajímavé. Přesto v sobě mohou nést naději, obvykle falešnou, že až je (po sté) promyslím, na něco přijdu. Že mě přece jen někam posunou. Že tím, že s nimi zůstanu a budu to zkoušet dále, se něco změní.

A tak je promyslím stokrát, a protože jsem nepřišel na nic podstatného, každý další průchod ve mně vzbudí trochu úzkosti: z toho, že na nic nepřicházím. Že mé myšlení možná nefunguje tak kvalitně, jak si myslím. Že realita se zdá beznadějná, protože mé přemýšlení o tomto tématu nepřináší řešení. Navíc se tímto nekonečným přemýšlením vyčerpávám a už nemám dost sil, abych toto myšlení zastavil. A tak stonásobný průchod myšlenkou, která přinese drobnou obavu nebo rozmrzelost, v součtu vydá na pořádnou úzkost.

Ano, často nám chybí prostě ochota a odhodlání udělat to jinak, než jsme zvyklí.

Klíčová otázka změny: Kde vzít ochotu?

V otázce „kde vzít ochotu“ bohužel příliš poradit neumím. Ochota ke změně totiž samozřejmě znamená nalézt obtížnou odvahu měnit se. Změna nutně zahrnuje také opuštění toho, co sice na jedné straně prožíváme negativně, ale co také důvěrně známe a co nám mnohé jiné potřeby uspokojuje, jak si ukážeme dále. Změna představuje vstup do neznámého, nepředvídatelného, tedy do potenciálně ohrožujícího území. To platí nejen při změnách vnějších, ale i při změnách našeho vnitřního fungování.

Ochota měnit se (tedy něco dělat jinak, i když je to zpočátku nezvyklé nebo nepohodlné) tak jistě souvisí s naší osobnostní strukturou a celoživotní historií. Je to výsledek všech předchozích potýkání se sama se sebou, s druhými lidmi i druhých lidí s námi. Je to důsledek našich dřívějších voleb a toho, zda nám tyto volby přinesly (nebo nepřinesly) zkušenost, že ochota měnit se je spíše dobrá nebo spíše nebezpečná věc.

Pochybuji, že ochota měnit se je něco, co lze ovládat na povel. Možná, že souvisí se svobodou a zodpovědností každého z nás za vlastní život. Bylo by pro mě příliš troufalé snažit se ji u druhých lidí inženýrsky nastavovat nějakou radou nebo receptem. Je to nejen psychologicky nemožné, ale bylo by to ode mě nezodpovědné a neetické. Nemohu vidět do komplexnosti duše druhého člověka, do situace jeho života. Nemohu vědět, co a kdy nejvíce potřebuje. Zda už pro něj nastal pravý čas měnit se, nebo je pro něj lepší zatím počkat a zůstat ve své situaci. To je zásadní otázka, kterou si musí (opakovaně) odpovídat každý sám, tam kde stojí. Já tuto odpověď nemohu znát.

Rozhodně však vím, že právě klientova ochota ke změně představuje jasný limit psychoterapie. Je tím, čím se během hodin psychologického poradenství láme chléb. S klienty tak často docházíme do bodu, ve kterém se buď začínají výrazně lepšit – nikoli díky mně, ale díky tomu, že pochopili, že se musí snažit něco vnitřně dělat jinak, a nalezli k tomu ochotu; rozhodli se pro tuto ochotu i pro související ochotu hledat řešení, zkoušet věci jinak a vstávat, když spadnou. Rozhodli se pro ochotu měnit se, byť není vždy snadná nebo v určitých chvílích dokonce ani pro ně samotné vnitřně patrná. Ale toto jejich rozhodnutí trvá, v jejich změně hraje hlavní roli a má moc je transformovat.

A jiní klienti do tohoto bodu nedojdou. Přicházejí si dále jen „povídat“. Chodí pro úlevu, pro chvilkovou emoční změnu, kterou zažívají díky dialogu, který jako profesionál umím vést. Přicházejí povídat o svých problémech, o starostech, o tom, jak se jim daří nebo nedaří. A čekají rady, co dělat lépe: čekají tedy zase mé povídání.

Často si představují, že samotný poslech těchto rad je nějak zásadně změní. Jistě je běžné, že zažijí, že mé povídání o tom, co je vhodné dělat nebo že na situaci se dá dívat i jinou perspektivou, jim udělá dobře nebo jim dodá naději. To je normální, a kdyby toto terapeut neuměl, nebyl by dobrý terapeut. U těchto klientů se ale jedná o něco jiného. Chtějí více téhož a chtějí to opakovaně. Očekávají, že se tímto povídáním, bude‑li se často opakovat, něco zázračně změní. Přichází si povídat podobně, jako si doma mohou zapnout motivační přednášku. A domnívají se, že toto je změní.

Realita naší duše a našich psychických životů je však jiná. Skutečná (a hluboká) změna obvykle nenastane jen tím, že si dostatečně dlouho povídáme, jakkoli může být povídání zásadní první fází takové změny. Nastane až tehdy, když k této své změně má klient ochotu. Tedy i ochotu opustit to, co důvěrně zná, a vstoupit do toho, co nezná vůbec.

Tím nechci rozhodně říci, že by výše popsaným klientům psychoterapie nedokázala pomoci. Berou si však z ní jen malou lopatku tam, kde by si mohli odvést plný náklaďák pozitivní změny a spokojenosti. Rozumím tomu, že nedokážou být jiní, než jsou. Možná jejich čas teprve přijde. Možná potřebují dozrát nebo dorůst… k ochotě nalézt ochotu. Proto je jako psychologové samozřejmě rádi přijímáme a pracujeme i s nimi. Na druhou stranu však jasně vidíme ty pouhé malé lopatky, které si odnášejí…

I v krizi hraje ochota ke změně zásadní roli

Proč v seriálu o krizi tak dlouze povídám o své zkušenosti z psychoterapeutické praxe? Protože přesně totéž platí pro naši změnu a pro ochotu naučit se regulovat myšlení uprostřed jakékoli krize. Tak jako někteří klienti psychologů si chtějí jen povídat o tom, co je trápí, i my si chceme uprostřed krize často jen dlouze povídat (s přáteli, s partnery, sami se sebou) o tom, co nás obtěžuje, co nám vadí nebo z čeho máme strach.

Možná si tím na chvilku ulevíme, ale dlouhodobě v sobě jen fixujeme pozornost na své starosti. Způsobem, který jsme si popsali na začátku této kapitoly, tak vytváříme zvyk, který rádi opakujeme: 

Návyk procházet negativními myšlenkami a negativními emocemi, které dále přináší. Návyk zůstávat a pobývat v těchto tématech a negativních stavech.


S naší myslí je to jako se zahrádkou: co zasadíme, to sklidíme. Čemu dáme prostor, to se rozbují. Pokud nebudeme (brzy) vykopávat plevel, nevyroste to, co chceme. Metrové pahýly škodlivých rostlin budeme tahat ze země už jen těžko. Naše zahrada se stane rumištěm a nepomůže nám výmluva: Ale ono to tady takto vyrostlo. Ona nám tato myšlenka prostě přišla. Ocitl jsem se v situaci, která tento škodlivý plevel přirozeně přinesla. Jistě, nikdo z nás nemůže za to, které semínko zavane na naši zahrádku. Co však necháme růst a co rychle vytrhneme, za to už neseme plnou zodpovědnost.

Škodlivý plevel starostí, úzkostí, obav se v naší hlavě rozbují, stane se skutečně a v hlubším smyslu slova naším stavem, stane se naší realitou. Protože na něj stále myslíme a stále si o něm povídáme a stále jej šíříme na sociálních sítích. Prostoupí nás…a my jsme v něm uvězněni. Přinese další myšlenky a další emoce. Plevel plodí další další plevel. A pokud jediný nástroj, který na jeho eliminaci nasadíme a kterým se jej pokoušíme zbavit, protože nic jiného neumíme, je dále si o něm povídat, dále si na něj stěžovat a dále se jím myšlenkově zabývat, pak bude bujet dále. Až zahradu naší duše zcela pohltí.

To se stane, když zapomeneme, že máme v kůlně motyčku a že jsme zahradníci, zodpovědní za to, co na naší zahrádce roste.

Pokud tomu nerozumíte, dělejte to, čemu rozumíte

Nyní mi, milí čtenáři, dovolte malou odbočku a upozornění. Stejně jako pro klienty, o kterých píšu výše, i pro každého z nás platí, že jsme různí a stojíme na různých místech svých životů. Pokud ochotu k ovládání svého myšlení (tedy ochotu ke změně proudu svého vědomí) nyní nemáte, bylo by nesmyslné se za to ještě trestat nebo v tomto faktu nalézat další důvod k naštvání, úzkosti či rozmrzelosti. Třeba proto, že jistě znalý autor vám zde něco doporučuje a vy nechápete co, nebo nesouhlasíte s tím, co říká. Myslete na to, že jste v krizi, musíte o sebe pečovat, ne si ji zhoršovat další frustrací a dalším fixováním pozornosti na to, co nefunguje.

Pokud tedy tuto ochotu začít kontrolovat svůj mentální stav u sebe nedokážete nalézt nebo vůbec nerozumíte, co po vás vyžaduje, nechte toto téma zatím v klidu být. Pokud ani po opakovaném přečtení a promýšlení těchto kapitol netušíte, jak myšlení ovládat a proč je to dobré, nebo se domníváte, že stojíte v odlišné a specifické situaci, pro kterou to pro vás není možné, nezhoršujte si svůj stav ještě tím, že byste si to měli vyčítat.

Jednoduše tyto rady nyní vynechejte a snažte se o to, co vám jde a k čemu ochotu máte. Snažte se zavést opatření, o kterých píšu v ostatních kapitolách. Je to určitě lepší než nenaslouchat žádným radám a zavřít tento manuál jen proto, že vám najednou přijde komplikovaný nebo nejste připraveni opustit přemýšlení o tématech, která vám neprospívají. Pokračujte, jak se dá. Zkuste zavést do života ostatní rady. A občas se vraťte k těmto kapitolám a zkuste si je znovu pročíst, možná novýma očima.

S kontrolou vlastní mysli máme každodenní zkušenost

Ochotu tedy učit nedokážu. Mohu se ale klientům a čtenářům snažit vysvětlit, jak nás naše negativní přemýšlení o starostech, nejisté budoucnosti a neužitečná témata hovorů otravují a rozleptávají nám síly. Zbytečné mediální zprávy, hovory se známými a komentáře na sociálních sítích k tématům, na která si za pár dní ani nevzpomenete. Pokud se společně se mnou ptáte, v čem může být takový komunikační balast dobrý, jste na dobré cestě. Mohu vám dále ukázat, že mysl kontrolovat jde. A že (a proč) se pak budete cítit výrazně lépe.

Mnoho lidí, i když chce tuto kontrolu zkusit, tvrdí: „Je to tak obtížné, neumím to.“ Ale každodenní zkušenost ukazuje, že toto umění nedosažitelné není. Každý z nás má přece tyto každodenní zkušenosti:

• Pustí si rádio nebo televizní seriál a za chvíli už vůbec neví, na co před chvíli myslel.
  
• Potká dobrého kamaráda, baví se o společných zážitcích, a když se rozloučí, překvapivě si všimne, že i svůj do té chvíle palčivý problém najednou vidí lehčeji. Jeho nálada se změnila. Zásadní problém se zdá jako o stupeň méně důležitá věc.
  
• Dá se do práce, na kterou se musí soustředit, a když se pak po delší době od této práce odvrátí, vnímá svůj původní problém, který neproduktivně promýšlel, jinak – nebo s odlišným postojem, nebo dokonce řešením.
  

Co tyto příklady ukazují? Že běžně dokážeme řídit své prožívání a myšlení a že to v každodenních situacích zcela přirozeně děláme. Že klíčovým nástrojem pro toto řízení je odklonění pozornosti (ve výše uvedených příkladech k televizi, ke kamarádovi, k práci). A že dokonce získáváme jasné, neustále se opakující důkazy, že takové odklonění pozornosti nám pomůže (byť třeba jen krátkodobě) vidět původní téma jinak, změnit si náladu, mít nad sebou kontrolu.

Pokud ale takový důkaz máme (a dokonce i recept, jak na to), proč tedy nechceme soustavněji ovlivňovat proud svého myšlení i svou komunikaci a témata hovorů s druhými? Domnívám se, že důvody leží hlouběji, než že bychom nevěřili, že kontrolovat mysl je možné, nebo si neuvědomovali, že dobré myšlenky na nás mají dobrý vliv. Nečiníme tak proto, že nám tyto škodlivé myšlenky a neužitečná témata uspokojují jiné, důležité potřeby. V příštím díle tohoto seriálu se podíváme na některé z nich.