Film Sicario vyobrazuje současný boj s drogami jako nepřehlednou, temnou frustraci, v níž lze volit jen menší zlo a menší počet mrtvol na konci.
Prvních pár minut to ještě vypadá, že nás čeká drogový thriller podle osvědčených schémat. Při pátračce kdesi v Arizoně objeví mladá agentka Kate (Emily Blunt) desítky těl děsivě skrytých ve zdech jednoho předměstského baráčku. Následný výbuch zabije dva její kolegy a ona se rozhodne, že půjde zodpovědným narkobaronům po krku. Její cesta za pomstou a spravedlností by teď samozřejmě mohla mít podobu zběsilých přestřelek a automobilových honiček, které by ji dovedly až na vrcholek drogového potravního řetězce. To byste ale koukali na jiný film, než je Sicario.
Překračování všech hranic
Thriller s podtitulem Nájemný vrah zamířil do českých kin po premiéře na letošním festivalu v Cannes, kde už se o něm mluvilo jako o jednom z oscarových kandidátů. Šeptanda se určitě ponese dál. Možná i proto, že jde o dílo, co úplně nehraje podle zmíněných žánrových pravidel, přesto z boje proti drogám na mexicko‑americké hranici ždíme tak intenzivní napětí, že se může klidně stát žánrovou klasikou.
Režisér Denis Villenuve totiž překvapuje stejně, jako nevěří svým očím hlavní hrdinka Kate. Tu s nabídkou spolupráce osloví hodně podivná odnož CIA reprezentovaná agentem Graverem (Josh Brolin), jenž chodí v žabkách, a jeho kolegou Alejandrem (Benicio Del Toro), co pro změnu skoro vůbec nemluví a v Mexiku dělal prokurátora. Že tahle dvojka vlastně dost kašle na předpisy a protokoly, Kate pochopí rychle. Namísto smluvené lokace ve Státech ji totiž v obrněné eskortě vyvezou za hranice, do mexického Juárezu, kde má proběhnout výměna vězňů, a kde něco hodně smrdí…
Nepamatuji si, kdy jsme naposledy viděli hlavní postavu, jež je jen loutkou a jakýkoliv její pokus převzít iniciativu je překažen.
Pokud byste teď čekali divokou honičku mexickými ulicemi, jste na omylu. Režisér Denis Villeneuve (možná znáte jeho filmy Požáry nebo Zmizení s Hughem Jackmanem) až sadisticky šponuje napětí už jen tím, že kolona s vystresovanou Kate projíždí ulicemi za zvuků zlověstného industriálního elektra Jóhanna Jóhannssona jen tak mimochodem projede třeba kolem čtveřice oběšenců a vy i kvůli takovým momentům úplně ztuhnete. Křeč, tlak a nekonečná nervozita vlastně Sicario definují a když pak v Juarézu k něčemu skutečně dojde, je to vlastně nikoliv vrchol, ale úleva.
Co se týče Kate, je třeba říct, že ji scénář vůbec nešetří. Reprezentuje idealistickou holku, co na policejní akademii byla jistě za premiantku, teď je ale vhozena do morálního vakua tajných operací, kde se všechny myslitelné hranice posouvají a kde zákony či předpisy fungují spíš jako trhací kalendáře.
Kdo je tady hrdina
Propagační materiály každopádně z postavy Emily Blunt dělají hlavní postavu, další silnou, emancipovanou ženskou hrdinku, v samotném filmu je to ale přesně naopak. Vlastně si nepamatuji, kdy jsme naposledy viděli hlavní postavu, jež si drží takový distanc, je často loutkou, dění vlastně jen pozoruje a jakýkoliv její pokus převzít iniciativu je beznadějně potrestán či překažen.
Když si už už myslíme, že Kate zažije románek se sexy policistou v jednom baru, jsme rychle vyvedeni z omylu. Když chce Kate usvědčit jednoho z bossů standardně při praní špinavých peněz, je praštěna přes ruce s tím, že nemá šanci. Vrchol pak nastane v poslední třetině, kdy zjistíme, že hlavním pěšcem příběhu je někdo jiný a že Kate si nemůže být jistá vůbec nikým. Sicario tak vlastně vyobrazuje současný boj s drogami jako nepřehlednou, temnou frustraci, v níž lze volit jen menší zlo a menší počet mrtvol na konci. Ne, na žádný vtípek si po zhlédnutí nevzpomínám.
Tohle ostré přiškrcení nicméně skutečně patří mezi nejsilnější zážitky roku, protože je z ranku těch, co neškrábnou, ale skutečně říznou až na kost. Film ve finále opanuje tichý zabiják Benicio Del Toro, stejně jako kamera Rogera Deakinse v panoramatických záběrech zvrásněné krajiny i v tunelech s nočním viděním. Na téhle hranici se nevyplácí zavírat oči.
