Zeptali jsme se našich autorů: Jak o sebe vy, odborníci na péči o duši, sami pečujete? Dnes odpovídá psycholog Michal Petr.

Čas je nejdůležitější komodita. To mi v plné síle došlo kolem dvaceti let, když vážně onemocněl můj blízký přítel (naštěstí se uzdravil a žije). A s přibývajícím věkem uvědomění pomíjivosti jen nabývá na naléhavosti. Základem sebepéče je pro mě tedy zaměření pozornosti na to, jak využiju čas, který mám k dispozici. Ať už čas života na naší planetě, tak i bezprostřední čas každého dne, týdne a měsíce.

Co chci v životě stihnout? Co jsou mé životní priority? Na obecné rovině je to jasné, nicméně realizace může být náročná, protože pořád je co dělat a je snadné se utopit v kolotoči běžných dní. Pracovní a rodinné vytížení může překrýt bytostné touhy a přání. Vědomí vlastní smrtelnosti a omezeného času mi však pomáhá nejpodstatnější aspekty života včlenit do reality mých dnů.

Jedinečné společné zážitky

Chci například trávit více času s každým dítětem. K tomu mě mimo jiné inspiroval Irvin Yalom, který ve svých pamětech sdílel, že kdyby mohl některé věci udělat jinak, věnoval by více individuálního času každému z dětí, které měl. S dcerou občas vyrazíme v zimě k moři, se synem zase více jezdíme na kole a chodíme po horách. Je to vždy speciální čas, ze kterého čerpám ještě jiným způsobem než z času společně‑rodinného.

A jak je známo, vše plyne velmi rychle. Když ztrácím radost z běžných věcí, připomenu si, že právě tento moment může být okamžikem naprostého štěstí a naplnění, který pomine. Mohu se tak více uvolnit a ocenit, co se právě děje. Hezky je to vidět na fotkách – momenty, které vypadaly obyčejně, byly ze zpětného pohledu ty nejkrásnější.

Sliby, které dávám sám sobě

Vědomé vyhrazení času na základě priorit se projevuje i z krátkodobého pohledu. Jakou z potřeb dnes upřednostním? Jakým způsobem ji naplním? Je lepší udělat něco, co se mi nechce, když je to v posledku dobré, nebo hledám bezprostřední odměnu? Věnuji svůj čas a energii lidem (partnerce, dětem, přátelům), nebo čistě sobě (četba, procházka, kolo, hudba či film)?

Velkým pomocníkem v tomto ohledu je disciplína. Pomáhá mi držet jasný kurz. Disciplína ne ve formě násilí na sobě, ale dodržování toho, co jsem si slíbil či pro co jsem se rozhodl.

Pokaždé, když dodržím, co jsem si slíbil, cítím se o něco lépe, a buduji tak stavbu své sebeúcty (která by v ideálním případě plynula z prostého bytí, ale ruku na srdce, někdy je třeba ji trochu podpořit). Sebepéče se projevuje v podpoře sebehodnoty – buď ve formě nějaké aktivity, nebo svobodné volby něco opustit, nedělat.

Budování odolnosti

Proto se například léta ráno sprchuji studenou vodou (s jedinou výjimkou nemoci). Do ledu vysekávat díry nebudu, protože ani nemám kde, ale sprcha je většinou všude dostupná. Potíž nastává na návštěvě u rodičů, kteří v paneláku studenou vodu nemají, jen vlažnou.

Také ráno každý den cvičím 10–15 minut jógu. Můj kamarád a jógový učitel mi sice říkal, že je to málo, ale já vím, že delší cvičení dělat nebudu, znám se. Říkám si, že je lepší dvacet let cvičit každý den deset minut než jednou týdně dvě hodiny, a to ještě občas.

Občas si také dám půst od nějaké své libůstky, která ze své podstaty není zdraví prospěšná, ale mám ji v mírných dávkách rád, například tabák a jiné dobroty. Odmítnutí něčeho, co mě na různých úrovních vyživuje, vnímám podobně dobře jako vědomé dovolení (vy)užít možností tohoto světa. A zkoumám ten tanec, křehkou rovnováhu, co ve svém životě chci i nadále mít a co už mě neláká.

Život je vzácný

Jak si po sobě čtu, co jsem napsal, jsem překvapen, že jsem nezmínil důležitost péče o tělo ve formě různých masáží nebo důležitost péče o duši ve formě terapeutického doprovázení či ponoření se do léčivých prací v neběžném stavu vědomí (například maitri dýchání).

Nedávno jsem také oslavil 45. narozeniny ve společnosti mé rodiny a nejbližších přátel a ještě teď ve mně doznívá vzácnost lidských setkání, dotek, pohled z očí do očí, společná hudba…

Takže když se občas rozčiluju nebo trápím věcmi, které nemohu ovlivnit, vzpomenu si právě na to, že vše se velmi rychle mění a že příležitost k plné bdělé přítomnosti v jakékoliv formě může být lehce ztracena. A že zrovna tento okamžik může být ten, na který si vzpomenu, když budu umírat.

To mi pomáhá vrátit se do svého středu, uvolnit se do nejistého proudu bytí s důvěrou, že na to všechno nejsem sám.