Emoce si lze těžko zakázat, můžeme se ale naučit dbát o ně dřív, než vybublají na povrch. A pokud přijmeme, že skutečně všechny emoce vyvěrají z našeho nitra, pochopíme nejen to, že je nemůžeme výběrově umrtvovat, ale i to, že v nich máme skvělého pomocníka.

„Jak lépe zvládat negativní myšlenky a emoce? Když mě něco vyvede z míry nebo naštve, mám tendence vidět rudě nebo být protivná. Pak si ale většinou zpětně uvědomím, že mi to nijak nepomohlo a ještě jsem tím rozšířila negativní vlny do okolí. Proto bych velice uvítala článek, který by mi napověděl, jak dát stopku „rudým brýlím“, daný problém konstruktivně zpracovat a nenechat se rozhodit,“ napsala nám do redakce čtenářka D. N.

Příčinou a zdrojem nesnází zacházení s negativními emocemi a myšlenkami je nevědomost. Tento typ neuvědomělosti je osobní a týká se povahy nevědomí. Týká se přístupu k pravdě, který není zprostředkován informacemi z vnějšího světa, ale tím, nakolik jsme si osvojili vědomou schopnost vstoupit do niterného dialogu s vlastní duší. A tady hrají právě emoce mnohdy rozhodující roli.

Problém nakládání s emocemi tedy není na straně emocí, ale na straně člověka. Pokusím se názorně, i když trochu obšírně vysvětlit,

• čím emoce jsou,
• jak, kde, za jakých okolností a proč vznikají,
• ale také s čím se spojují.

Nakonec si ukážeme, jaké jsou možné cesty vnitřní práce s nimi.

Dříve, než se afekt objeví, reaguje nevědomí celou řadou příznaků, které nás na nastupující afektovou reakci předem upozorňují. Tělo přebírá aktivní účast na vyjadřování emocí.

Vše, co je psychické a vychází z nevědomí, zasahuje člověka na mnoha duševních úrovních, projevuje se na těle a trápí jeho rozumového ducha. Proto je vždy to, co nás přesahuje (a to emoce jsou), nutno napřed poznat, pochopit, posléze k tomu najít správný přístup a ten pak vlastní praxí potvrdit. Obejít to nelze. Nelze ani napsat stručný návod v pěti bodech, proto bude tento článek poněkud delší.

Nezvaný host

Emoce (více či méně intenzivně prožívané) buď prostě jsou, nebo nejsou, jak si můžeme všimnout sami na sobě. Emoce jako takové jsou událostí, která se nám stane, něčím, co nás zevnitř zasáhne. Jde o bezděčné mimovolné stavy, které obcházejí vědomou vůli a překonávají záměry našich vědomých rozhodnutí.

Vše, co se děje bez naší vůle – stává se nám – má původ v nevědomí. Emoce jsou tedy nenadálé psychické události, které bez přičinění naší vůle vyvstávají z nevědomí.

Pokud budeme ve svém bádání o něco více bdělejší, můžeme si všimnout, že dříve, než se afekt objeví, reaguje nevědomí celou řadou symptomů (příznaků), které nás na nastupující afektovou reakci předem upozorňují – jde o změny nálad či tělesné reakce nejrůznějšího charakteru.

Emoce jsou hluboce zakořeněné v našem těle, v jeho samotné podstatě. Výskyt emoce je proto vždy doprovázen tělesnou reakcí.

Jinak řečeno, tělo přebírá aktivní účast na vyjadřování emocí. Emoce se mnohdy skrytě vyjadřují právě skrze tělesné symptomy (bolesti hlavy, břicha…). Toho lze využít: povíme si později, jak.

Emoce nikdy neexistují samy o sobě, ale jsou spojeny se subjektivními psychickými obsahy. Prakticky to znamená, že zprostředkovávají určitou informaci z nevědomí.

Jak už jsme si řekli, emoce se zmocní vědomí a člověk se od nich po určitou dobu prostě nemůže oddělit. Emocí se nemůžeme zbavit tak jednoduše, jako to děláme třeba s myšlenkami. Bezděčný stav, jakým emoce bezpochyby jsou, má však další charakteristický obraz. Emoce nikdy neexistují samy o sobě, ale jsou spojeny se subjektivními psychickými obsahy. Prakticky to znamená, že zprostředkovávají určitou informaci z nevědomí.

Afektivní stav (emoce) je na jedné straně prožíván subjektivně v nitru, na straně druhé projikován do světa na vhodný vnější objekt (např. jiného člověka) a tak se mezi subjektivním nevědomím a objektem vytváří emocionální vazba, která většinou přesahuje vědomí subjektu. Což znamená, že na čas ochromí vůli a záměr, změní na čas tělesné pocity a reakce, myšlení, cítění, a v konečném důsledku ovládne chování. Jinak řečeno, díky této dynamice emoce vytvářejí vztah mezi vědomím, vnějším světem a nevědomím subjektu.

Emoce a projekce

Emoce jsou nedomyslitelně spojené s mechanismem projekce, tedy mechanismem, jímž se přenáší subjektivní psychologické obsahy jakéhokoliv druhu na vnější objekt. Projektovány jsou nevědomé psychologické jevy, respektive subjektivní prožitky a psychické obsahy s nimi spojené.

Při projekci jsme přesvědčeni, že se nás dotýká zcela určitý zjevný charakter či vlastnost druhé osoby. Ve skutečnosti se ale jedná jen o obraz našeho nevědomí.

Projekce je proces, který se odehrává mezi subjektem (člověkem, kterému se děje) a fyzickým objektem (člověkem či situací, na kterou se přenáší). Objektem tedy nemusí být nutně jen člověk, ale situace, instituce, celý svět a podobně. Projekce je nevědomý akt, není to volní mechanismus, a odehrává se stále.

Při projekci jsou subjektivní obsahy přenášeny na objekt a jeví se, jako by to byly vlastnosti objektu, jako by k němu patřily. Při projekci jsme přesvědčeni, že se nás dotýká zcela určitý zjevný charakter či vlastnost druhé osoby.

Domníváme se, že to, co na objektu pozorujeme a vidíme, objektivně existuje vně vás samotného a patří tomu druhému. Proč to děláme? To, co pozorujeme při projekci na druhém, je totiž neslučitelné s naším přesvědčením o sobě samém. Ve skutečnosti se ale jedná jen o obraz našeho nevědomí.

Projekci nelze dělat vědomě, protože když víte, že projikujete, už nepřisuzujete projikované obsahy druhým objektům. Víte, že to, co vnímáte, náleží k vám.  Projekce je nevědomý mechanismus, a proto ji poznáním vědomí ničí.

Je pochopitelně snadnější najít si správný přístup k emocím, když víme, čím jsou. Že nejsou jen hrubými a neotesanými vetřelci, za něž je mylně považujeme, ale nesou světlo poznání.

O tom, jak využít emoce k poznání, si povíme ve druhé části článku.