Je mi třicet jedna let a od srpna 2014 dosud oficiálně procházím procesem stávání se řidičem. Je plný svislých i vodorovných dopravních značek, předností, semaforů, čekaných a nečekaných překážek, zvratů a rozuzlení s výhledem na otazník. Je možné, že to právě někdo máte podobně, nebo přemýšlíte, zda se do autoškoly (nebo něčeho jiného, co vám připadá nemožné) vůbec pustit – s obavami, že na to nemáte a že to bude hrůza.

Tak vám chci říct, že kdybych se nepustila do autoškoly, hodně bych svůj život ochudila. Například bych nikdy…

• nevěděla, že když řeknu před kamarádkou Hankou, že si chci začít šetřit na autoškolu, řekne hele, zaplatím ti to teď celé, začni hned, nemá cenu čekat, budeš mi to bezúročně splácet, jak dlouho budeš potřebovat – jo a tady máš kontakt na dobrou autoškolu, kde jsem si dělala kondiční jízdy, hned tam zavolej.
• nezažila radost z okamžiku, kdy jsem poprvé objela parkoviště rychlostí deset kilometrů za hodinu.
• nebyla v krásném šoku, když mi kamarádka Dáša zničehonic jako talisman přinesla vlastnoručně z látek ušité a vycpané auto, které mělo na tabulkách vpředu i vzadu místo poznávací značky vyšité moje jméno.
• nemluvila se svojí tetou Evou o situaci v dopravě. Nedozvěděla bych se tak o jejím nápadu aktivní a oprávněně na nejvyšší míru naštvané chodkyně‑důchodkyně, že si vyrobí z lepenky velkou ceduli. Až by se zase objevil nějaký bezohledný řidič nerespektující pravidla a nehodlal ji pustit na frekventované křižovatce na přechodu pro chodce, zvedla by ji jako bohyně pomsty řidiči nebo řidičce přímo před okno a dotyční by si přečetli nápis: „No tak si mě třeba zajeď!“
• netušila, že se dokážu cítit tak vztekle a dotčeně, že bych až bušila pěstičkama a kopala nožičkama, protože by ani kamarádka Jana, výborná a jistá řidička, po pěti měsících mého snažení (které by neexistovalo) jen tak neprohodila já bych na takové žáky trpělivost absolutně neměla, já bych to musela střílet.
• nemusela zpytovat svědomí po větě mého instruktora Pavlo, řekněte mi, chcete s autoškolou jezdit jako vyplnění volného času, nebo se skutečně chcete naučit řídit?
• tolik nepřemýšlela nad tím, jak se asi musí cítit páry snažící se marně možnými i nemožnými způsoby o dítě. Pořád se nedaří a snaha vůbec neodpovídá výsledku. Vyvstává otázka, jestli to vzdát, nebo jestli ještě bojovat, kde jsou ty hranice, co ještě člověk vůbec snese, jaká je ještě cena, kterou chce zaplatit… Jak to asi musí být pro ně těžké, když to už kolikrát bylo pro mě tak těžké a nesnesitelné jen u „blbé“ autoškoly, u které přece jen o tolik nejde.
• nepořídila si knížku Já řídím aneb Cesta životem ve svém vlastním autě od Zdeňky Jordánové, která je (zjednodušeně) o tom, že jak řídíme nebo neřídíme, tak žijeme a nežijeme, a že změna je možná.
• netušila, že existuje edice technických pohádek a že se jednou můj miláček, který ji objeví, bude smát, až se bude za břicho popadat. Podá mi Jak si postavit auto (pro děti od sedmi let) od Martina Sodomky a já pak zjistím, že krysák Arny, vrabčák Zíla i žabák Kristián chápou princip motoru, spojky, brzd i jiných záležitostí o dost lépe než já.
• nezažila trapas, když už jsem se jako tonoucí zkusila chytnout dosud nevyzkoušeného stébla. Rozjednala jsem si totiž na podporu zvládnutí mého záměru koučink s odborníkem, který jsem pak zase rušila, když k tomu můj přítel decentně podotknul, jestli si vážně myslím, že mi to pomůže. Že si všimnul, že nejvíc řeším a vzdávám autoškolu pravidelně a pro něj zcela předvídatelně během menstruace a po ní se zase srovnám.
• neplakala doma poté, co si mě vedoucí autoškoly vzala stranou. Víte, nestává se to často, ale každému opravdu není dáno, občas se opravdu objeví někdo, kdo není schopen naučit se řídit, co mám za ta léta zkušenosti, tak třeba někteří lékaři a různí inteligentní citliví lidé… No, zvažte, já jenom nechci, ať z vás taháme peníze a dáváme vám plané naděje…
• nenazřela nesmírnou absurdnost vlastní situace i vnitřní potřebu nevzdat se a bojovat, když zase jiný pan instruktor po obzvláště nevydařené jízdě rezignovaně provedl nádech, výdech, předal mi zpět moji průkazku a na rozloučenou pronesl Show must go on. Doma jsem si pustila Freddieho Mercuryho, jehož srdce možná je zlomené, jehož make‑up se možná loupe, ale on se nikdy nevzdal. Byla to jedna z jeho posledních písní.
• nesepsala emailem partnerovi všechny objektivní i subjektivní důvody, proč nejsem schopna autoškolu zvládnout a proč ji vzdávám, ať se na mě nezlobí. Obdržela jsem od něj odpověď: „Proboha, přestaň řešit proč a začni řešit, jak.“
• neslyšela partnerův příběh o tom, jak málem neudělal vysokou školu kvůli těžké zkoušce, kterou nakonec s vypětím veškerých sil a s tvrdě zatnutými zuby zvládl na šestý – úplně poslední možný pokus.
• nepoložila partnerovi otázku jak tedy podle tebe poznám, že to skutečně nejde a skutečně to nedokážu? a nedozvěděla se poznáš to tak, až tě vyhodí inspektor i na ten poslední možný pokus, do té doby máš pořád šanci a nemá cenu to vzdávat.
• nevěřila, jak dokáže povzbudit a po duši pohladit věta dalšího instruktora Pavli, vy už u nás děláte tu autoškolu tak dlouho, že já věřím a doufám, že se nevzdáte a dotáhnete to do vítězného cíle, to už by mi bylo i osobně líto, kdybyste to teď vzdala…
• netušila, že vůbec existuje dívčí funk‑folková skupina Naslouchej mandarinkám, která má na internetu k poslechu své krásné písničky včetně jedné ze života o autoškole Věčný student.
• nezamýšlela se s kamarádkou Alčou nad tím, jak je ošemetné komukoliv říkat, že něco taky dokáže, když jsme to dokázali my. Že je mnoho situací, kdy se můžeme postavit třeba na hlavu, a něco, na čem nám moc záleží, nedokážeme. A když jsme na opačné straně, takové řeči nás jen rozhodí.
• neměla v uších opět instruktorskou radu Pavlo, co za tím pořád hledáte? Vždyť řidičák má kdekdo, o žádném velkém uvažování to není, hledejte jednoduchá řešení, jednoduchá řešení, pořád vám to opakuju, jednoduchá řešení. Vy na to jdete jako můj syn – ten taky vždycky všechno důkladně promýšlí a pak je to k ničemu.
• neměla potřebu otevřít stránky Ministerstva dopravy, sekci silniční dopravy – s němým úžasem, kolik toho v životě ještě nevím a neznám.
• nepoznala nadšeného automechanika Laďu, který s auty žije v úzké symbióze. Když o nich mluví, usmívá se. Třeba takový výfuk a možnost tuningových úprav – panečku, o tom by se dalo mluvit celé hodiny.
• nekupovala bych od kamaráda Dalibora auto a neslyšela jeho autoškolní příběh. Řidičák získával podobně složitě jako já, i když v jiné autoškole – zato s bonusem, že mu jeho (zřejmě psychopatický a rozzuřený) instruktor jednou sundal brýle a řval na něj Jedeme, stejně se pořád bojíte, že se v autě zabijeme, takže hurá do toho!
• nezačala a nepřestala psát vlastní knihu Autoškola poté, co jsem zjistila, že děj se prudce opakuje. Nadšení, úsilí, tíha, krize, téměř odstoupení od autoškoly, nějaký podnět a podpora zvenčí nebo zevnitř, obnova sil, nadšení, úsilí, tíha, krize… Kdo by to četl, a hlavně, kdo by to psal.
• nebyla na rozpacích a na pokraji smíchu, když občas slyším dokonce i od klientů a od svých bývalých: Tak jak jde ta autoškola? Ještě ji pořád děláte? Fakt? Neboj, to zvládneš. Plus palce, podpůrné rady, dokonce i videa. To mě mají všichni tak rádi, nebo už působím tak zoufale?
• nehledala a nenašla přednášku Eckharta Tolleho Jak využít nepřijatelné situace k duchovnímu růstu? a spoustu inspirativních příběhů lidí, kteří přes nedůvěru svého okolí i vlastní pochyby dokázali zdánlivě nemožné.
• neuvědomila si pravdivost dětské říkanky Oře, oře Jan, přiletělo k němu devět vran, první praví dobře oře, druhá praví nedobře oře, třetí praví dobře oře, čtvrtá praví nedobře oře, pátá praví dobře oře, šestá praví nedobře oře, sedmá praví dobře oře, osmá praví nedobře oře, devátá praví dobře oře Jan. Každý z lidí má na naše konání a počínání jiný názor, tisíckrát uslyšíme, ať bojujeme, a tisíckrát, že tenhle boj už je za hranou, nezdravý a máme ho vzdát, ale my sami jsme ti, kdo tohle musí pořád znovu rozhodovat a nést za svá rozhodnutí zodpovědnost. Mimochodem – pole neoraly ty kladně a záporně hodnotící vrány, ale Jan!!!
• neuvízla bych v neuroticky mrtvém bodě nespavých nocí a pasivně agresivních rozpoložení s nedostatkem sil a vnitřní motivace autoškolu dodělat, kdy zároveň ve mně něco ještě říká, že tohle přece není dobrý konec. Že na konci každé správné pohádky má být dobrý konec a tím je přece řidičák. A tak to nechci ukončit a ztratit všechno to, co jsem se už naučila, co vše jsem už překonala, a zklamat lidi, co mi věří. Rozuměla by mi velmi dobře zaseklá gramofonová deska.
• nedomluvila se s mojí dlouholetou kamarádkou Soňou, že na pár dní cíleně odložíme všechny vykřičníky i s otazníky. Budeme jen chodit po přírodě, koupat se v bazénu, opalovat se a užívat si zázraků života. Ten nám pod tíhou životních příkladů, které mají vzadu ve výsledcích napsáno, že nemají řešení, často a nenávratně uniká.

To jsou jen střípky poznatků, setkání a různých situací, které od dob začátku autoškoly zpestřují můj pobyt na tomto světě. Mnohem víc jsem toho vynechala.

Mám‑li shrnout povzbuzení pro nás všechny autoškolní i jiné případy: Umíme, co umíme, jsme tam, kde jsme. Někdy to jde samo a někdy to těžce drhne. Důležité je naše vnímání a naše vlastní odpověď na to, co je teď – za volantem na silnici i v životě vůbec.

Nechat se překvapit

Situace vně i uvnitř nás se neustále mění a musíme odpovídat znovu a znovu na to, co je teď – ne na to, co bylo, nebo na to, co bude. Hlavně buďme přítomní a upřímní k sobě, opravdu upřímní, ať už jde o cokoli. Nelžeme si do kapes a uvidíme, že máme mnoho omezení i mnoho možností a že obojí opomíjíme neprávem.

Pokaždé to může znamenat něco jiného: někdy potřebujeme zabrat, někdy ubrat, někdy se jít vyspat, někdy je správné úplně to vzdát, někdy jen potřebujeme vidět to, co je, jinýma očima. Je čas urputit a tvrdě jít za svým i čas poddávat se, je čas nechat si druhými poradit a jejich radami se řídit a je čas se na všechny cizí rady vykašlat, dovolit si nesouhlasit.

Jediná otázka je, zda znovu překročit práh do dalšího neznáma, ať už to znamená cokoli.

Někdy zase přijde čas vzdát se lpění na dobrém konci a prožít naplno hlubokou bezmoc a ztrátu kontroly, pocítit neměnné hranice, pevné zdi, respektovat je.

Ovšem nechejme se vždy znovu překvapovat. Říkám to ze zkušenosti, že v mých vnitřních beznadějných vězeňských autoškolních zdech bez oken a dveří se občas zázračně nějaké dveře objevují. A nemá cenu dumat, kde se berou a proč nebyly vidět dříve. Jediná otázka je, zda znovu překročit práh do dalšího neznáma, ať už to znamená cokoli.

Moc se mi líbí myšlenka, že chtít začít žít, až bude vše vyřešeno, znamená chtít začít žít až po smrti. A tak žijme, ať už nás trápí cokoliv. Přece si tím nenecháme vzít radost, lásku a naději, že tohle všechno nakonec dokážeme zúročit – nějak, někde, pro sebe, pro někoho.

Nechejme se překvapovat a udělejme to jako jedna moje kamarádka. Když procházela těžkým obdobím rozvodu, vzala při jedné příležitosti do ruky švihadlo a řekla, že na švihadle se člověk může oběsit, ale taky přes ně může skákat, hrát si. A že chce těžké věci v životě využít tak, že si začne hrát a mít radost.

Hrajme si a skákejme přes naše švihadla s chutí. A smějme se vlastním držkopádům. Je to zdravé.

Perceive, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh s ostatními? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz