Děti by se ideálně měly rodit z lásky a ne ze strachu či vypočítavosti rodičů, na tom se asi shodneme. Ale co naplat, košatý strom života dovede pěkně prověřit leckoho. Například část generace „vícenežtřicátníků“, kteří jsou dosud stále bezdětní a děti si přejí. „Ještě se potřebujeme připravit, než do toho půjdeme, tohle se nedá uspěchat“ na straně jedné a „už včera bylo pozdě, co když to už ani nepůjde, neprošvihli jsme ten správný okamžik?“ na straně druhé. Dvě strany téže mince, kterou si lze pohazovat znovu a znovu až do konečného zblbnutí. Tu padne panna, tu orel. Dlužno podotknout, že s přibývajícími roky se hody pomyslnou mincí častěji a častěji zaměstnávají ženy.
Aby ne. Jsou to ony, které častěji slýchají:
- „Víš, na tvém místě už bych na nic nečekala. Když se mi narodil/a Nanynka/Pepíček (jméno si libovolně doplňte), bylo mi 27 a cítila jsem se už stará.“ (Věta budiž ideálně adresovaná ženě, které již bylo 27 před pár lety.)
- „Schováváme ti ve sklepě kočárek (ve skříni plenky a oblečky po našich dětech, když byly malé, na půdě rozloženou dětskou postýlku, stačí ji jen smontovat a natřít, bude jako nová), tak na to nezapomeň.“
- „Jsi na řadě!“
- „To chceš mít děti v padesáti?“
- „Tak rád/a bych se ještě dočkal/a vnoučat, než umřu…“
- „Už nejsi nejmladší, mysli na to!“
Odolají‑li vícenežtřicátnice s vypětím veškerých sil depresivnímu potenciálu těchto bezděčných i cílených kázání, čeká je další úroveň boje o přežití.
Kamarádky a vrstevnice, které tak již neučinily dříve, začnou pomalu a jistě jedna po druhé na vědomost dávat buď den velký svatební, anebo kolik kilo a centimetrů má jejich čerstvě narozený potomek. Případně jsou tyto dvě dobré zprávy zřetelně propojeny časovou osou.
Je to krásné a pokoru vyvolávající. Nevěstám a ženichům se sluší popřát a novou generaci na svět přivítat, pochovat v náruči a patřičně hrdým rodičům vychválit. Ovšem pozor, tyto chvíle bývají zrádné a v nestřeženém okamžiku z rozesmátých úst těch, kteří už to dokázali, zazní: „A kdy do toho praštíte vy?“
Smutek bezdětných
Jak někdy sobě i druhým vysvětlit, že nelze česat jablka z jabloní, které teprve začínají kvést? Některá zrání jsou tak nepřenosná a pomalá… Sebemotivační heslo kdo, když ne já, a kdy jindy než teď nefunguje. Proč? Protože se nejedná jen o já, ale o my dva a my tři.
Jako bumerang se vrací vše, s čím se povedlo a nepovedlo v životě vyrovnat. Otázka vzniku nového života s sebou přináší i existenciální chuťovky – bolestné uvědomování si toku života, vznikání a zanikání a vyrovnávání se s tím, že stárnutí a zanikání se netýká jen těch druhých.
Zdvižené prsty lékařů, kteří vědí, že příroda se ošálit nedá, upozorňují na to, že finančně i jinak náročné umělé oplodňování žen čtyřicátnic a padesátnic sice možné je, ale není to to pravé ořechové, tohle s ženami příroda nezamýšlela. Není divu, že některé ženy (a mnozí muži s nimi) zažívají vnitřní rozpolcenost, tíhu velké zodpovědnosti, tlak okolností, času, a zároveň vědomí nepřipravenosti. „Tak co mám/e dělat?“ ptají se a jako už mnohokrát předtím si odpovídají: „Nevím/e.“
Smysl má život člověka sám o sobě, ať už se mu děti narodí nebo nenarodí, ať už partnera má nebo nemá, ať už vyhrává či jakkoliv a v čemkoli prohrává a selhává.
Láska je zázrak, a ten zázrak nevymodlíš, nevysoudíš. Někdy přijde později, než je obvyklé, někdy zkrátka nepřijde vůbec, někomu přijde včas a odejde, někdo odejde sám… okolností a lidských osudů je mnoho.
I partnerské sžívání žádá svoji dobu a prostor a netřeba ani přílišnou fantazii, abychom si představili, co vše může zkomplikovat růžové a modré sny černých očí, které šly večer spát, a tak rády by se ráno (a třeba i v noci) probudily dětským pobrukováním. Zdraví obou partnerů, práce, bydlení, rodinné trable, finance, omezenost lidských sil, má cenu to vůbec psát?
Smutek bezdětných žen vyvolávají někdy i pociťované poněkud pichlavé poznámky žen v jiné životní fázi: Jo, tobě/vám se to žije, sama/sami hezky sobecky pro sebe, tak to už mi nehrozí. Výživná je také věta: Tak ti holka nevím, co ty budeš dělat, až ti začnou opravdové životní starosti, až budou malé děcka řvát, budou nemocné, ty nevyspaná, budete mít málo peněz, budete se hádat a odcizovat – když už je toho na tebe moc teď, když se nic neděje, jak to chceš potom zvládnout?
Laskavé smýšlení
Jako i v mnoha jiných životních situacích je tady vlídné a chápající – zejména ženské – slovo doslova živou vodou a lékem na pocit, že nejlépe by tedy asi bylo jít se zastřelit. Nejde jen o pozitivní myšlení, ale o laskavé smýšlení. O obraznou nebo i doslovnou náruč jiného člověka, nejlépe jiné ženy, která věří tomu, že smysl má život člověka sám o sobě, ať už se mu děti narodí nebo nenarodí, ať už partnera má nebo nemá, ať už vyhrává či jakkoliv a v čemkoli prohrává a selhává.
Jde o nevyslovené nebo i vyslovené nemusíš se stát matkou, abys měla cenu a abys mohla být milována, jsi milována taková, jaká jsi, teď a hned a tvoje cena není odvislá od vnějších parametrů, kterými ji sama někdy poměřuješ a kterými ji mohou poměřovat druzí. Nejde o falešnou útěchu, která by měla chlácholit, bránit nebo zpomalovat změny a snahy, jde o ukotvení duše a potřebné popuštění otěží vlastního života, které jsou svírány úzkostně a až příliš křečovitě.
Ozdravujícím vlivem působí též upřímná doznání žen – dlouholetých partnerek, manželek a matek, které si uvědomí a jsou ochotny se podělit o poznání, že měly v mnohém kus štěstí. Na setkání s dobrým partnerem včas, na vnitřní nastavení, na to, že vůbec otěhotněly a děti mít mohly, na mnoho věcí a okolností, které jde ovlivnit pouze částečně.
Také stojí za to naslouchat ženám, které to štěstí neměly. Ženám, kterým v mladém věku přirozený vývoj a navazování vztahů zkomplikovala fyzická nebo duševní nemoc, ženám, které si v životě přály stát se matkami a těšily se na děti, ale nebylo jim to dopřáno a nikdy děti neměly.
Ženám, které se vytouženého děťátka nebo i více dětí dočkaly společně se svým milujícím partnerem, ale ten jim po nemoci nebo tragické události zemřel nebo se rozešli a ony zůstaly s dětmi samy. Ženám, kterým se narodily děti s těžším postižením. Ženám, se kterými se jejich děti přestaly stýkat. Ženám, kterým zemřely děti, ženám, jejichž děti spáchaly sebevraždu. Také mnozí muži by mohli vyprávět své. Utrpení může být nekonečné a jsou lidé, kteří zažijí za jeden život tolik bolesti, že kdyby se rozdělila mezi deset dvacet lidí, sebrala by všechny i ta dvacetina.
Všechny ty nešikovné a trochu vyčítavé formulace tlačící na pilu tady nemusí být proto, aby tě zničily. Ti lidé ti mohou chtít pomoct.
Dožadujeme se jako lidé, aby nám všechno šlo, všechno fungovalo a vycházelo. Kde se v nás bere ta představa, ta smělost? A kde se v nás bere ta drzost myslet si, že zrovna my máme právo na to stát se rodiči a být šťastnými rodiči jenom proto, že chceme? Přesto je nutné těmito různými stavy a pocity opakovaně procházet, opakovaně se potýkat čestně s podobnými otázkami okolí i vlastního nitra. Definitivní odpověď může být nalezena až časem a není známa předem.
Někdo kočárek vozit bude, někdo ne. Někdo se rozhodne pro adopci či pěstounskou péči, někdo ne. To, že se někdo rozhodne, ještě neznamená, že mu bude nějaké dítě svěřeno. Péče o dítě s sebou v každém případě nese mnoho rizik a nemusí dopadnout dobře.
Někdo zahořkne a někdo ne. Někoho to zlomí, někoho ne. Někomu partnerský vztah vydrží, někomu ne. Někdo se rozhodne pro netradiční, krkolomné a bláznivé řešení, pro někoho to bude řešení dobré, pro někoho ne. Některé děti vyrostou milovány, jiné poškozovány nerozumnými rodiči, jiné se vůbec nenarodí. A život půjde dál, řeka poteče.
Podpora a sdílení
Co si z toho všeho vzít? Napadá mne několik doporučení pro ženy, kterých se to týká; s dovolením laskavých čtenářek budu tykat:
- Když toho je na tebe moc, hledej podporu. Hledej ji tam, kde cítíš, že ji najdeš. Řekni si o ni, nestyď se za svoji slabost, za smutek a bolest. Nechej se podpořit, nechej si pomoci.
- Buď si vědoma vlastní rozkolísanosti, ale také toho, že všechno v životě má svůj čas a i tato rozkolísanost jednou pomine. Nebude to trvat věčně.
- Převezmi zodpovědnost za své pocity. Partner může vnímat tutéž situaci úplně jinak. A ostatní pro tebe důležití lidé v tvém okolí jakbysmet.
- Drž se zdravého rozumu. Nechť je to s tvými zkratovitými nápady (odcestovat na druhý konec světa, rozejít se s partnerem jen proto, že nechce děti hned teď, přestat se úplně stýkat s rodinou a přáteli jen proto, že tě nechápou a dotkli se tě) jako s ptáky z jednoho hezkého příměru, který připouští, že nad hlavou ti kroužit budou, s tím nenaděláš nic, ale jestli jim dovolíš si na tvé hlavě postavit hnízdo, to je na tobě.
- Při svatbách a vítání narozených dětí tvých blízkých buď k sobě přívětivá. Přijmi radost ze štěstí druhých i vlastní smutek. Nechej se obohatit, vnímej, gratuluj, dávej úsměv, lásku, pohlazení, ale kdybys cítila, že tě ten kontakt moc zraňuje a vyčerpává, raději se omluv. Těm nejbližším jde i stručně vysvětlit, že jde holt o vlastní dočasnou zakomplexovanost a smutek. Je taky možné, že budeš úplně v pohodě a ten smutek na tebe padne až o samotě. Vyplakej se, vytruchli, udělej vše, co potřebuješ.
- Když bude vhodná příležitost a budeš cítit, že to zvládneš, řekni partnerovi, co prožíváš, nezlehčuj to ani to nezveličuj, nechtěj po něm hned názory a pocity. Požádej partnera o psychickou oporu. Pokud situaci taky těžce nese, buďte si oporou vzájemně. Pokud partnera nemáš, požádej o oporu nějakou moudrou ženu.
- Nechej věcem potřebný čas. Netlač na řeku, teče sama.
- Buď na sebe hodná. Zkus cokoli, co ti psychicky pomůže, od četby přes sport, modlitbu nebo sprchu, odvedení pozornosti jinam k nějaké činnosti.
- Odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Copak si vážně myslíš, že ti tvé sestry, kamarádky, rodiče, různí příbuzní a známí, kolegyně, lékaři, varovné články a komentáře a kdovíkdo a kdovíco ještě chtějí ublížit? Věta já se moc přimlouvám za to, abyste neváhali a šli do miminka může být myšlena z upřímného zájmu. A i všechny ty nešikovné a trochu vyčítavé formulace tlačící na pilu tady nemusí být proto, aby tě zničily. Ti lidé ti mohou chtít pomoct. To, že se jejich snahy míjí účinkem a cítíš se po nich ještě hůř, může být způsobeno tím, že si skutečně budeš muset něco dořešit v sobě, nebo i tím, že ti lidé nevědí o tvé situaci vše. Jiné ženy by podobné věty třeba nerozhodily.
- Uvědom si, že pod všemi vrstvami všelijakých nátěrů a matoucích potahů v tobě žije láska a naděje. Naděje ne nutně na to, že bude líp, ale naděje na to, že to zvládneš, i kdyby bylo hůř. I kdyby se stalo a děti jsi neměla.
