Hezká mladá holka běží vyděšeně po schodech nahoru, aby se zavřela ve svém pokoji. V domě je tma, jen po schodech pomalu stoupá temná postava s velkým nožem. Každý krok je hlasitější. Hrdinka počká ještě pár okamžiků, pak se zoufale přesune do dětské koupelny bez okna. Kroky se blíží, prkna na podlaze vržou a dívce zbývá to poslední: začne ječet.

To je ale pitomá scéna, viďte. Pořád to samé. Jak na to může ještě někdo koukat? A jak se pod to může někdo podepsat? Taky máte raději příběhy uvěřitelné, ze života?

Ale podívejte se na tu situaci znovu. Vystrašená oběť utíká, schovává se. Cesta ven existuje, ale ona ji v tuto chvíli nevidí. Je paralyzovaná strachem, není schopna logicky uvažovat. Dělá jedno drobné hloupé rozhodnutí za druhým a dostává se do kouta, odkud není úniku. Pokaždé.

Tak by se dal popsat i průběh vyhrocené partnerské hádky. Právě takhle pitomě se chováme pod vlivem emocí. A samozřejmě i ten druhý je veden nezvratným scénářem. Od proniknutí na cizí území přes pronásledování oběti až po – obrazně řečeno – prolití krve.

Správná otázka: WTF?

Strach se dá na plátně vytvářet různými způsoby. Jeden z nejúčinnějších je strach z neznámého. Asi nejlepším příkladem tohoto přístupu je první Vetřelec.

Jeho hrdinka má proti sobě něco, na co není připravená. O čem zpočátku ani neví. Pak ví, ale nechápe. Pak už trochu chápe a chce od toho pryč. Aby mohla uniknout, musí přijít na to, co je vetřelec zač a jak se ho zbavit. Asi víte, kam mířím.

Podobné příběhy slýchají terapeuti od klientů. S trpělivostí a pochopením naslouchají jejich verzím psychologických dramat, v jakých si někdy v životě zahrajeme všichni. Obrat nastává, když klienti přestávají popisovat a vyprávět. Když se začínají ptát:

Co je to, co mě ovládá, svazuje, žene do kouta? Co se to v mém životě děje?

Aby strašidelný příběh mohl dobře skončit, musí se hrdina vymotat z bludiště. Podívat se na situaci a na své strašidlo s odstupem. Získat čas. Zvážit možnosti a připravit si účinné zbraně. Ve filmu hrdina nažhaví plamenomet nebo z kufru auta vytáhne motorovou pilu, v životě je to podobné – podle typu monstra volíme účinná řešení. Někdy je to komunikace, laskavost, trpělivost. Nebo taky rozhodnost, neústupnost, sebekontrola.

Hledá se původ viru

Když se často dostáváme do konfliktu s okolím, prozrazuje to, že v hlavě máme nějaký ne zrovna povedený scénář. Někde v něm je chyba. Sice se považujeme za oběti zla nebo hlouposti ostatních, ale ve skutečnosti si – jako ta splašená blondýna v hororu – nabíháme na kudly vlastním přičiněním.

Když si to připustíme, je to první krok ke šťastnějšímu životu. Útěk od jednoho konfliktu nic neřeší, problém je dál na palubě, je součástí každého dalšího střetu a každého dalšího vztahu. Dřív nebo později na nás zase bafne a začne škodit. Aby bylo líp, musíme mu přijít na kloub.

V děsivě realistickém filmu Nákaza hledají odborníci původ smrtící epidemie. Nalezení jejího prvotního zdroje je cestou k podchycení šíření viru a nalezení vakcíny.

Vracejí se po stopách pacienta nula, tedy první známé oběti. S kým se setkala, s kým spala, na co sáhla, co snědla. Podobná mravenčí práce vás čeká, když začnete pátrat po příčinách svých trápení.

Mockrát se dostanete na falešnou stopu. Mockrát si řeknete, že to nestojí za to. A mnoho z vás se na tu nepříjemnou piplačku po několika týdnech nebo měsících vykašle.

Záchranný modul

Naše konflikty mají často podobné příčiny i podobný průběh. Prozatím se učte aspoň to základní – nenechte se rozsekat. Pozorujte, třeba při hádkách s partnerem, jaké vaše automatické chování je tím útěkem do koupelny, a co vám naopak pomáhá (oběma!) vyváznout ve zdraví. Které dveře vedou z dramatické situace ven. Jak se startuje ten záchranný modul, jímž se dá ve chvíli, kterou nezvládáte, odletět.

Neznamená to utíkat od problémů. K situaci se po odeznění emocí vraťte. V jiný čas, v jiném prostředí. Sami nebo s odborníkem. Snažte se přijít na to, co přesně se přihodilo a co bylo v dané situaci ve vašem zájmu. Co jste chtěli a jak toho bylo možné dosáhnout.

Pak zvažte, jestli by bylo dobré se s jasnou myslí a jasným záměrem k tématu vrátit i s partnerem. Není potřeba všechno řešit. Někdy stačí situaci (a naši reakci na ni) pochopit. Žádné prozření sice nevydrží věčně, ale nebojte, ono se nám připomene, až si zase šlápneme na hrábě.