Svěřit se druhému s bolestnou zkušeností nám může pomoci vyrovnat se s ní. Mnohem raději ale šíříme dobré, radostné zprávy. A ubližujeme si tím. Rozumně používaný bobřík mlčení je podle amerických psychologů užitečnou součástí duševní hygieny.
Tohle si nemůžu nechat pro sebe! O to se musím podělit! To tě pobaví! S podobnou logikou hrneme na naše přátele, kolegy a blízké informace, které v nás vyvolaly pozitivní emoce. Radost, štěstí, pobavení. Nebo naději a vzrušení, když jde o nový nápad nebo třeba podnikatelský plán. Jenže předávání zpráv druhým mění něco v naší hlavě.
Ztraceno v překladu
Když formulujeme naše pocity, jsme nuceni použít k jejich popisu slova. Ta mohou poměrně přesně popsat objekty nebo činnosti, ale při popisu emocí narazíme na jejich neohrabanost.
Převádění pocitů nebo smyslových vjemů do slov nás nutí naši zkušenost definovat, přetlumočit, pracovat s ní. Takové analytické přehodnocení zásadně mění otisk zážitku v našem mozku, upozornila Sarah Mooreová v Journal of Consumer Research.
Naše vzpomínky mohou být nakonec blíž poslední verzi našeho vyprávění než realitě.
Když něco vyprávíme druhým, snažíme se je zaujmout. Chceme posluchače pobavit, případně v nich vzbudit emoce, které sami v souvislosti s předávanou zkušeností pociťujeme. Jenže každé takové vyprávění přepisuje naše vzpomínky.
Nové formulace se stávají součástí příběhu, zamlčená fakta se rozostřují, v paměti je nahrazují skutečnosti, které jsme zveličili, upozorňuje Lauren F. Friedmanová v dubnovém čísle Psychology Today.
Přitom zveličování není nic špatného. Často jde o šikovnou zkratku, jak srozumitelně předat myšlenku, nebo o vtípek, aby sdělení bylo šťavnatější.
„Naše vzpomínky tak mohou nakonec být blíž poslední verzi našeho vyprávění než realitě,“ shrnula podstatu jevu Elizabeth Marshová v Current Directions in Psychological Science.
Podle newyorského psychologa Petera Gollwitzera vyslovením našeho plánu spouštíme nežádoucí efekt: předčasný pocit uspokojení. Ten snižuje náš tah na bránu a pravděpodobnost, že nápad uskutečníme.
Do hry navíc při komunikaci vstupují nepředvídatelné emoce a postoje posluchače. A nehrozí pouze to, že náš nápad jen tak od boku s gustem shodí. Ani to tak nemusí myslet. Když svůj plán někomu vyklopíte, hazardujete zkrátka v mnoha případech s šancí na jeho realizaci.
Vyzkoušejte na sobě
Zkuste tedy ode dneška při komunikaci myslet na to, že ne každý umí na zprávy, které vás těší, reagovat. Ne každý, kdo vás svým odmítavým postojem nebo vlažnou reakcí odrazuje od vašich plánů, je schopen je skutečně posoudit.
Pozor si dejte hlavně na
- lidi, kteří jsou sami pasivní, nic nepodnikají, žijí pohodlně
- jsou dlouhodobě nebo momentálně negativně naladění
- nejsou kreativní, nemají nápady
- manželky*.
Zároveň pamatujme, že nás poměrně často napadají ptákoviny, které by nám někdo rozmluvit měl. Nejlíp ale uděláme, když k takovému závěru dojdeme sami pomocí vnitřního dialogu. Nespěchejme, pišme si, kresleme, počítejme, přemýšlejme. Jak praví psycholog Richard Wiseman, dvě hlavy nejsou většinou při rozhodování o nic lepší než jedna.
* Nadsázka. Mrknutí na čtenáře a pošťouchnutí čtenářek. Ale pokud se na to chcete podívat vážně, tady jsou dva z řady důvodů, které se dají zobecnit:
1. Manželky mohou nové a odvážné nápady vnímat s (často oprávněnými) obavami o stabilitu rodinného rozpočtu, proto se dá očekávat skeptický pohled spíš než podpora v počátečním nadšení.
2. Jestliže je muž zvyklý o svých nápadech mluvit, stává se žena svědkem nespočtu velkých vzplanutí, z nichž se jen zanedbatelná část zrealizuje, z toho jen část s úspěchem. Pro práci i vztah je lepší, když partner vnímá špičku ledovce (úspěšné realizované projekty) než všechny neuskutečněné myšlenky a neúspěšné realizace.
