Foto: Thinkstock.com

Sedm slov stačí

Jak vědomě mluvit, smysluplně mlčet a pozorně naslouchat.

Ze seriálu: Psychologie komunikace

Jan Majer

Jan Majer

8. 10. 2012

To, jestli se dokážeme s druhými domluvit, je pro život důležitější než naše vzdělání nebo vzhled. Přitom komunikaci zdaleka nevěnujeme takovou pozornost.

Jako student jsem před lety absolvoval pohovor na pozici redaktora, který měl v jednom deníku vést sekci spotřebitelských testů. Byla to tak nepříjemná zkušenost, že ve vzpomínkách ne a ne vyblednout.

Po milém přivítání jsem rovnou dostal úkol: “Představte si, že máte provést srovnání kvality snowboardů, uzávěrka je za týden. Jak budete postupovat?” Trefa, zaradoval jsem se. Na snowboardu jsem v téhle zemi začal jezdit jako jeden z prvních, ve značkách a technologiích se vyznám jako málokdo. A tak jsem s úsměvem spustil.

Jenže po pár větách jsem byl ve slepé uličce. V hlavě chaos, ale mlel jsem dál. Nejistě, zmateně. Prostě jsem nevěděl, jak se takový test snowboardů dělá. Netušil jsem, kde se berou hodnocené produkty, kdo je má testovat, jestli sportovci na svahu nebo odborníci někde na ČVUT. Když jsem se zeptal, nepomohl jsem si: “To právě chceme slyšet od vás!”

Co říkají rodiče a paní učitelky dětem? Tys mi snad nerozuměl? Rozumíš česky?

Večer jsem své selhání podával už jako veselou historku kamarádovi v hospodě. Ptal jsem se ho, jak by takové zadání řešil on. Nesmál se, poslouchal mě s vážnou tváří a přemýšlel. S odpovědí si dal na čas.

Nejlepší odpověď

“Podle mě jsi jim prostě neměl odpovídat. Normální, správné a logické by bylo, kdybys jim úplně v klidu řekl, že ti chybí potřebné informace. Že si je dohledáš, nad úkolem se důkladně zamyslíš, což může trvat několik hodin, a že jim odpovíš zítra.”

Nemyslím, že to byla odpověď, kterou potenciální zaměstnavatelé chtěli slyšet. Ale o nich to není. Upřímná reakce by vymezila především hranice mých vlastních zájmů a možností.

Nemusím se totiž ani minutu plácat v pozici, do které mě uvedla otázka, na kterou nemám šanci pohotově odpovědět. “Nevím, zjistím” je často to nejlepší, co můžete říci. (Pokud zrovna nestojíte u tabule, samozřejmě.)

Proto se snažím v podobných situacích a při různých jednáních:

  • vyhýbat komunikaci pod tlakem
  • dialogy vést upřímně, otevřeně
  • zajišťovat sobě i druhým při rozhovoru pohodu.

Jak říkám, snažím se. I mezi čtenáři je pár lidí, kteří dosvědčí, že ne vždy s úspěchem.

Místo abychom vyslechli druhého, co nám říká, už se soustředíme na naši odpověď. Ale odpověď na co?

To, jestli se dokážeme s druhými domluvit, je v našich životech důležitější než vzdělání, inteligence nebo vzhled. Přitom umění komunikace zdaleka nevěnujeme takovou pozornost.

Co vlastně rozhoduje o tom, jestli se domluvíme? Především si musíme rozumět. Zdánlivá samozřejmost. Ale zamyslete se: není to nejčastější postesk, který v souvislosti s komunikací zaznívá?

V rozhovoru s partnerem nebo kolegou v práci: Asi si nerozumíme… Abys mi rozuměl… Rozumíme si? A co říkají rodiče a paní učitelky dětem? Tys mi snad nerozuměl? Rozumíš česky?

26. listopadu 2016

Kreativní psaní a sebepoznání (Brno)

Jitka Cholastová

Neschopnost domluvit se obvykle shazujeme na toho druhého. Jestli čtete náš web pravidelně, už asi tušíte, kam mířím.

Poslouchej, mlč, přemýšlej…

Prvním krokem k lepší komunikaci je umění pozorně poslouchat. To všichni děláme. Jenže to, že poslouchám, ještě neznamená, že naslouchám. Že slyším. Že opravdu plně vnímám.

“Místo abychom vyslechli druhého, co nám říká, už se soustředíme na naši odpověď. Ale odpověď na co? Na to, co opravdu říká? Nebo na to, co si myslíme, že říká? Nebo na to, co chceme, aby říkal?” popisuje naše obvyklé chování při komunikaci Vladimír Tuka, který se ve společnosti NeuroLeadership Group věnuje neurovědám.

Právě během jednoho jeho semináře jsem si připomněl v úvodu zmíněnou frustrující příhodu a pojmenoval si pro sebe, k čemu jsme to tenkrát s kamarádem došli:

  • Jedině změnou našeho přístupu máme šanci ovlivnit chování, reakce a očekávání druhých.
  • Jen když vím, co chci a kam mířím, mohu dovést komunikaci (jednání) k žádoucímu výsledku.
  • Než blábolit nebo blafovat je lepší mlčet nebo komunikaci – třeba bezvýsledně – ukončit.

Dobře, mám pozorně naslouchat a než zareaguju dobře rozmyslet, co řeknu. Ale kdy? Rozhovor přece musí plynout. Delší přemýšlení by vzbudilo nepříjemné rozpaky na obou stranách…

“Náš mozek se může v každý okamžik vědomě soustředit pouze na jednu jedinou věc,” připomíná Tuka jeden z poznatků neurovědců. V rozhovoru se tak podle něho soustředíme buď na sdělení druhého, nebo na naše vlastní slova. Pokud se snažíme o obojí zároveň, neděláme dobře ani jedno.

Doporučuje proto dopřát si před odpovědí i několikasekundovou pauzu a po pozorném naslouchání soustředěně přemýšlet. Trochu nezvyk, viďt

e

. …a pak mluv

Zkuste si představit rozhovor, který neplyne úplně tak, jak jste zvyklí, ale jeho obsah je znatelně hodnotnější než běžné každodenní klábosení. Jaký pocit byste z takové komunikace měli?

Copak nás někdy někdo učil mluvit přesně a výstižně? Copak kolem sebe máme dost vzorů takové mluvy?

Nejspíš trochu rozpačitý. Určitě jste slyšeli poučky o tom, že až tak nezáleží na tom, co říkáme, ale na tom, jak to říkáme. Forma, v tomto případě plynulost, je otázkou tréninku. A disciplíny. A schopnosti třídit informace.

Takzvané „mluvení s úmyslem“ je totiž také o úspornosti. Detaily stranou, hledejte podstatu věci. To, co chcete sdělit, jde většinou říci několika slovy. Koučové se učí, že sedm slov na většinu myšlenek stačí, připomíná Vladimír Tuka. “Připadá vám to nemožné? Není divu. Copak nás někdo učil mluvit přesně a výstižně? Copak kolem sebe máme dost vzorů takové mluvy?”

Dovednost mluvení s úmyslem je užitečná pro veškerou komunikaci, od které očekáváme, že povede k nějakému konkrétnímu výsledku. Pokec s kamarády, třeba v hospodě u piva, je samozřejmě úplně jiná disciplína. Tam je mluvení cíl, cesta i prostředek. Má-li však rozhovor naplnit nějaký smysl, musíme ho smysluplně vést. Vědět, co chci říci, a pak to vědomě, soustředěně, jasně a stručně vyjádřit. Zpočátku to vyžaduje trochu námahy a vůle učit se.

Kde začít? Vlastně úplně jinde. Chceme-li se naučit vnímat, co nám druzí doopravdy říkají, chceme-li jim rozumět a osvojit si schopnost jejich sdělení správně vyhodnotit a zareagovat na ně, musejí nás lidé nejprve upřímně zajímat. Tady si dovolím odmlčet se a týden dva popřemýšlet, než budu pokračovat. Teď povídejte vy.

Jan Majer

Poradce v oblasti komunikace, šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz

www.janmajer.cz

0 Otevřít diskuzi
Psychologie komunikace
Seriál

Používáním jazyka a řeči ovlivňujeme myšlení a postoje druhých lidí, ale i naše vlastní prožívání a chování.

Jan Majer

  • Komunikace