„Když se sejdeme s kolegyněmi po práci, řeší se, kdo komu jde ve firmě po krku, kdo o kom co řekl, kdo na koho udělal podraz, kdo se s kým vyspal. Vůbec se nechytám,“ stěžuje si v mailu třicetiletá Jana. „Nedokážu tyhle vztahy v zaměstnání sledovat a neumím reagovat, když se o nich mluví. Kolegyně si asi mé mlčení vysvětlují po svém, občas se mi už stává, že mě na společné posezení nepozvou. Dokonce mám dojem, že tento můj hendikep zhoršuje moji pozici na pracovišti a snad i ohrožuje moji kariéru. Nejsem v partě a začínám mít dojem, že nemám nikoho, kdo by mě podržel, když to budu potřebovat.“
Nejste v tom sama, Jano. Znám několik dalších lidí, kteří se nejoblíbenější společenské hry, zvané drbání, neúčastní. Nevím, jestli na to jen nemají buňky, nebo se k tomu dopracovali rozumem. Můžete tomu říkat hendikep, anebo taky slušnost a úroveň.
Pravda je, že vaše chování může v okolí vyvolávat nervozitu, nedůvěru a třeba i averzi: „Když nedrbe s námi, drbe nejspíš proti nám,“ mohou si říkat kolegyně.
Je to jejich problém. Netvrdím ale, že vás se netýká. Drbání a pomlouvání je totiž odpradávna přirozenou součástí lidské komunikace.
Tím, že se držíte stranou, se vyčleňujete z kolektivu. Jako byste byla žáček s brýlemi, který je trvale omluven z tělocviku a místo hraní vybíjené si na lavičce čte knížku. Skutečně to může ovlivnit vaši kariéru. Negativně, ale i pozitivně, jak si vysvětlíme později.
Drbu, drbeš, drbeme
Když se řekne slovo pomluva, je to takové jednoznačné. Jasně, je to hnusné. Zvlášť když je namířena proti vám nebo vašim blízkým.
Jenže ono to pomlouvání přichází plíživě. Normálně se s lidmi bavíme o situacích a společných známých a sem tam trousíme věci, které by ty, o nichž je řeč, možná ranily. Někdy vědomě, ale mnohdy nechtěně, z nešikovnosti. Nebo třeba ve snaze vyprávěním druhého pobavit.
Člověk je společenský tvor. Od dob, kdy začal žít v kmenech, se snaží formovat vztahy ve svém okolí tak, aby si zajistil vyšší postavení na společenském žebříčku.
Aby člověk mohl říci, že nikdy nepomlouvá, musí trpět alespoň mírnou komunikační a sociální disfunkcí. Nebo být velmi, velmi moudrý. Nemluvit o druhých znamená vzdát se možnosti ovlivňovat vztahy mezi lidmi ve svém okolí. To ale není tak docela přirozené.
Člověk je společenský tvor. Od dob, kdy začal žít v kmenech, se snaží aktivně formovat vztahy ve svém okolí tak, aby si zajistil vyšší postavení na společenském žebříčku.
Je to taková nikdy nekončící malá válka o přístup ke zdrojům (peněz, zdravotní péče, štěstí). Kdo nebojuje, dostává se do izolace – a do řečí.
Pomluva jako pracovní nástroj
Známe je všichni. Mají na to cit, vědí, kdy, komu a v jaké formě pomluvu pustit. Zaměří se na nepohodlnou kolegyni nebo kolegu a naprosto vědomě a soustředěně likvidují jeho reputaci.
Tihle lidé mají obvykle solidní image, která lhaní, pomlouvání a manipulování s okolím kamufluje. Ve svém „kmenu“ jsou úspěšní: v organizační struktuře firmy nezadržitelně šplhají nahoru.
Nedávno takový konkrétní příklad popsal čtenář webu Psychologie.cz. Jeho firmu vede mladá šéfová, která manipuluje s čísly, aby před akcionáři shodila práci kolegů. Vymýšlí si problémy a spory tam, kde nejsou, aby zvýšila svůj kredit jejich úspěšným zvládnutím. Když se někdo ozve, že to přece není pravda, nemilosrdně s ním zatočí. Přitom má plná ústa férovosti a etiky a zdá se, že nepochybuje o své morální čistotě. V poradně se čtenář s trochou nadsázky ptal psychologa: Jde o obyčejnou lumpárnu, záviděníhodnou manažerskou dovednost, anebo je naše šéfová psychicky nemocná?
Odborník připustil, že by mohlo jít skutečně o duševní poruchu. Člověk s narcistickou poruchou osobnosti si podle něj opravdu může představovat neexistující hrozby a krize, které úspěšně „překonává“, a podporovat tím obraz o své výjimečnosti a nepostradatelnosti.
Vidím zlo, slyším zlo
Někteří lidé pomluvy nevnímají. Jiní naopak vyčenichají na sto honů, že jim někdo škodí. A bývají s tím problémy. Vytušíte, že někdo z kolegů o vás říká něco nepěkného, co vám může profesně uškodit. Máte na to cit, brzy vám dojde, kdo a jak to dělá. Je to zapeklitá situace. Nedá se tomu totiž důstojně bránit, protože takové domněnky obvykle nejdou prokázat. Když se ozvete, je to nahrávka na smeč: Kdopak nám to tady šíří nepohodu? A navíc je paranoidní?
Bojovat s pomlouvající mrchou jejími zbraněmi je cesta do pekel. V takovém případě se raději poučte od expertů na mediální komunikaci: nenabízí‑li se možnost v pravý čas vhodnou formou a na vhodném místě prezentovat silné argumenty na svoji obranu, nereagujte raději vůbec.
Bez klobouku bos…
Využívejte celý web.
Předplatné
Kdo někdy pracoval ve velké firmě, může se teď jen pobaveně usmívat: Když to budeme brát takhle, napasujeme nějakou diagnózu skoro na každého, kdo má ve firmě funkci a dál se dere nahoru. A co teprve v politice.
Některým lidem zkrátka nečiní problém (de)formovat své okolí k obrazu svému všemi dostupnými prostředky. Pokud to dotyčný dělá s citem, je to nesporná evoluční výhoda.
Nás méně nadané může uklidňovat praxí prověřená zákonitost, že málokomu takové chování prochází dlouhodobě. Dříve či později si většina „loutkářů“ šlápne na hrábě. A pořádně. A opakovaně.
Neodhadnou situaci a pokusí se svými obvyklými prostředky hrát příliš vysokou hru. Narazí na někoho vlivného, kdo se jejich metodám dokáže účinně bránit. Jejich natlučený kokos pak může ty, které v minulosti pomlouvali, ukázat v úplně jiném světle.
