Hlavou do zdi

Opravdu se nad tím teď zamyslete, než budete číst dál. Pak to můžete i na někom vyzkoušet. A nejspíš dojdete k podobnému výsledku jako psychologové na Stanfordově univerzitě:

• Účastníci experimentu, kteří vyťukávali rytmus, byli přesvědčeni, že písničku musí druhý poznat, tak na 50 procent.
• Posluchači se ale vůbec nechytali. Ze 120 písniček poznali tři.

Rytmus, který je pro jednoho zjevnou součástí celku, je pro druhého jen nesrozumitelnou morseovkou.

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

K čemu je takový poznatek dobrý? Mně například objasnil, proč tak často narážím na nepochopení a proč to občas skončí konfliktem, když kolegům vysvětluji své nápady. Je to tím, že já mám v hlavě písničku, sám ji obvykle považuji za dokonalou kompozici, jenže druhý slyší něco jako „ťuky ťuk, ratata bum“.

Psycholog Adam Grant v knížce Originals radí, co s tím. Předně si musíme uvědomit, že si při prezentování naší vize už neumíme představit, jak naše „písnička“ zní, když ji někdo slyší poprvé. Musíme proto věnovat mnohem větší pozornost správným formulacím.

Zároveň je třeba počítat s přirozenou lidskou nechutí dělat změny, měnit postoje. Zřídka se hned nadchneme pro něco, co jsme sami nevymysleli. První a normální reakcí naší mysli je odpor, hledání důvodů, proč tudy ne.

• Nejdřív proto téma před druhým (kolega, šéf, manžel, dítě) jen tak mimochodem zmiňte. Aby už nebylo úplně nové, neznámé.
• Nechte to uležet. Když to nehoří, je ideální týden.
• Pak přidejte několik dalších podnětů. Zase jen tak mimochodem, netlačte to.
• O pár dní později se druhého zeptejte, jestli o tom přemýšlel a co ho k tomu napadá.

Mým kolegům teď možná proběhlo hlavou, že s nimi už nějaký čas pěkně manipuluju. Ale tak to není. Jednak je to i pro mě nové, ale hlavně: v podobném sledu přece nápady také přirozeně vznikají, dozrávají. Tohle je jen pomůcka pro případ, kdy toho máte plnou hlavu, ale připustíte, že vaší „písničce“ prospěje klidnější tempo.