V zápalu terapeutické svépomoci někdy podléháme přesvědčení, že vrací‑li se nám nějaká myšlenka do vědomí, je to proto, že jsme danou situaci a emoce s ní spojené ještě dostatečně nezpracovali. Je to zásadní omyl. Samotné uzavření prožitku nebo vyřešení úkolu někdy nestačí na to, abychom se zbavili jeho opakovaného vstupu do vědomí. Otevřenost či uzavřenost totiž nejsou jediným mechanismem vstupu do vědomí.
V minulých dílech jsme si popsali obecný mechanismus návratu mentálního obsahu do vědomí (asociace, emoční a vědomá aktivace). Tyto tři faktory se v psychologické realitě našich každodenních životů stávají stavebními kameny našeho mentálního fungování a využívají je mnohé vyšší psychické funkce. Hovořili jsme o paměti nebo motivaci, vůli či svobodném rozhodnutí – to jsou příklady některých z nich.
Na této vyšší úrovni existuje mnoho psychologických důvodů, proč nás myšlenka (vzpomínka, představa) nedokáže opustit a proč se nám neustále vrací do vědomí. Může to být například proto, že se jedná o neukončené rozhodnutí, o důležitou připomínku, o zážitek, který potřebujeme zpracovat (vysvětlit si, odpustit, zamyslet se nad ním, po kouskách jej strávit). To jsou důležité zdroje našeho psychického zdraví a integrity. Teprve když se rozhodneme, zpracujeme, vezmeme si ponaučení, je prožitek uzavřen a z vědomí mizí.
V Gestalt terapii je pojem (ne)uzavřenosti mentálního obsahu základní pracovní linií. Neuzavřenost prožitků způsobuje, že daný obsah nedokáže z vědomí na dlouhou dobu zmizet a vrací se nám.
Učit se své zážitky interpretovat a uzavírat je tak důležitou psychologickou dovedností. O konkrétních vyšších úrovních zpracování vědomých obsahů (odpuštění, zpracování emocí, rozhodnutí, řešení vnitřních konfliktů atd.) ale v tomto seriálu nebudeme dále pojednávat, protože se jich na Psychologii.cz přímo nebo nepřímo dotýká mnoho článků; více najdete například v seriálu o odpuštění nebo o šťastném životě. Neznamená to tedy, že nejsou důležité – ale že se zde zabýváme něčím trochu odlišným.
Věnujme se zde jiné situaci. V našich vnitřních psychologických dobrodružstvích často nastává okamžik, kdy máme dojem, že už jsme prožitek smysluplně uzavřeli:
- danou emoci jsme interpretovali (víme, proč nastala; víme, jestli je správná nebo nepatřičná a co pro nás znamená)
- mnohokrát jsme odpustili, necítíme vůči viníkovi touhu po pomstě ani vztek, chápeme možná dokonce jeho motivy
- ze zkušenosti jsme se poučili a jsme rozhodnuti, jak budeme reagovat příště
- vyvodili jsme pro svůj život důsledky a opatření
- svou starost jsme vzali na vědomí a akceptovali ji
A přesto nás daný obsah ne a ne opustit. Vzpomínka se znovu vrací. Myšlenka doléhá.
Uzavření (vyřešení) problému má často za následek snížení jeho aktivace (tedy snížení tendence vracet se zpět do vědomí). Gestalt terapie tomu říká uzavření gestaltu. „Nevyřešenost“ si přitom můžeme představit jako dodatečnou aktivaci, podobnou té emoční: ať už jako tlak, rezistenci, pocit nespokojenosti se stavem, v jakém se problém či téma nachází; pocit, že situaci „nerozumím“, a podobně.
Výzkum paměti potvrdil, že si daleko lépe vzpomínáme na neuzavřené celky. Vzpomínání přitom není nic jiného než lepší a opakovaný návrat takových celků zpět do vědomí. Tento jev se nazývá efekt Zeigarnikové: Než vyřídí číšník vaši objednávku, velmi dobře si ji pamatuje. Jakmile ji předá kuchaři nebo jakmile zaplatíte, okamžitě na ni zapomene. Uzavřel totiž to, k čemu objednávka (v jeho roli) sloužila.
Ale jak víme z minulých dílů, neuzavřenost mentálního obsahu není absolutní ani jediný prostředek, jakým se mentální obsah ve vědomí udržuje. Nejedná se o kohoutek, který zcela zastaví přítok vody. Ukončený mentální obsah může nést stále dostatek vědomé aktivace. Možná díky tomu, že jsme jej stokrát prožívali, když jsme jej zpracovávali, možná je asociovaný s mnoha dalšími ukončenými i neukončenými obsahy, je asi nabitý emocemi.
Opravdu pochybujeme, nebo se nám jen vrací myšlenky?
Z vlastní zkušenosti víme, že pokud si zodpovíme obtížnou otázku, i poté má tendenci vracet se zpět do vědomí. Jestliže si pohotově neuvědomíme, že jsme ji už vlastně uspokojivě vyřešili, pouštíme se do jejího promýšlení znovu. Strhávají nás dříve asociované emoce (váhání, nejistoty, úzkosti) – tentokrát už zbytečně. Říkáme tomu nesprávně „pochybnosti“.
To je častý zážitek lidí, u kterých se myšlenkové zabývání se problémy stalo obsesí: už nezáleží na tom, zda nebo jak kvalitně se nad daným problémem rozhodli. Zabývají se jím znova prostě jen proto, že se znovu objeví v jejich mysli s patřičnou aktivací a emocí. Domnívají se, že jen to, že se objeví, znamená, že problém nebyl dobře uzavřen nebo že rozhodnutí nebylo správné.
Aby to bylo ještě složitější (a jejich obsese je proto ještě více posílena), neustálý opakovaný vstup mentálního obsahu, který chceme myšlenkově vyřešit nebo posunout dále, je doprovázen také určitým pozitivním zážitkem („štěstí je za rohem“, anticipace brzkého uvolnění a naděje, že „tentokrát už to skutečně vyřešíme“, za které je zodpovědný tzv. dopaminový systém odměn). Tento pocit samozřejmě podléhá stejným mechanismům, o kterých jsme psali v minulých dílech – asociuje se s naším problémem a zvětšuje jeho emoční aktivaci.
Tím zpracovávaný obsah nabíjíme emocemi dvojího typu:
- pocity souvisejícími s řešením problému, s promýšlením různých možností, s obavami, vztekem, spokojeností, úzkostí, radostí a dalšími stavy, které během tohoto zpracovávání zažíváme
- pocity napětí a uvolnění typu „štěstí je za rohem“, které přirozeně (biologicky) doprovázejí nastupující návyk, který je ne nepodobný například bažení po cigaretě; tento mechanismus funguje naprosto stejně (a jsou za něj zodpovědné tytéž mozkové struktury) jako prožitek postupné napětí – nepohoda – redukce úzkosti („uvolnění“), který vede k závislosti při zapálení cigarety kuřákem
Dvojitě nabité obsahy se o to silněji vrací do vědomí. Neplatí zde samozřejmě matematické pravidlo, že pozitivní a negativní emoce by se navzájem odečetly. V duši se sečítají jen jejich absolutní hodnoty. Spirála obsese, podle které „vymyslíme ještě lepší řešení“, úspěšně roste.
Vyřešený problém z vědomí automaticky nemizí
Pokud se nám nějaká myšlenka nebo zkušenost do vědomí opakovaně vrací, někteří lidé (a bohužel mnozí psychologové) mají tendenci se v takovém případě domnívat, že jsme myšlenku zpracovali málo, rozhodli se nesprávně, odpustili nedostatečně. Není to ale vždy pravda.
- S odpuštěním nemizí nutně emoce (vzteku, strachu, lítosti) vůči viníkovi.
- Racionálním promyšlením vlastní starosti a rozhodnutím nezmizí nutně strach z ní.
Odpuštění nebo psychologické zpracování není jednoduchým mechanismem odstranění emoce (či její aktivace) po způsobu vypuštění vany po koupání. Týká se interpretace emoce, nalezení smyslu celé události, zaujetí správného postoje k ní. To vše často a velmi pravděpodobně emoci a vědomou aktivaci obrousí. Ne ale vždy a ne vždy absolutně.
Někdy emoce prostě zůstává – jedná se možná o specifickou situaci, na kterou jsme osobnostně citliví, nebo o příliš silnou emoční událost, která se nám silně vryla do paměti. Možná se jedná o vzpomínku nebo starost, které díky dlouhodobému a užitečnému opakovanému zpracovávání (uvědomování) získaly velkou vědomou aktivaci nebo jsme je silně asociačně propojili s jinými obsahy.
I při užitečném vědomém setkání (řešení, zpracovávání) létají třísky – v podobě další vědomé aktivace. Téma totiž není kde jinde zpracovávat než ve vlastním vědomí se všemi jeho mechanismy. Pokračovat v tuto chvíli ve „zpracovávání“ daného obsahu je z hlediska kontroly mysli kontraproduktivní a z hlediska psychického zdraví škodlivé. Dalším „zpracováváním“ jen upevňujeme mentální obsah ve vědomí.
Je jen otázkou míry, než se zdravý mechanismus psychologického zpracování (odpouštění, přemýšlení nad emocí, převyprávění celého prožitku) začíná proměňovat ve škodlivou ruminaci. Více si o ní řekneme příště.
