„Honzo, ty tvoje fotky jsou léčivé. Nevím, jak je to možné, ale sám sobě se na nich líbím. Takový efekt nemají často ani hodiny psychoterapie.“ To mi před časem napsal jeden z odborníků, kterého jsem fotil pro web Psychologie.cz.

Ne, nejsem zázračný fotograf. Kouzlo je v tom, že s lidmi při focení komunikuju, směju se na ně, pokouším se zachytit světýlko v jejich očích a výrazu.

Nesnažím se o technicky dokonalou fotku, ale o živý pohled, který je se mnou v lidském kontaktu. Chci zachytit moment, ve kterém je to opravdu on nebo ona, jak je vidím já. I ke čtenářům pak promlouvají oči skutečného člověka, ne objektu týraného objektivem.

Další důležitou okolností je pečlivý výběr. Z desítek nafocených snímků vybírám tři až pět obrázků (to je v portrétní fotografii lepší standard), na kterých se mi fotografovaný jednoduše nejvíc líbí. Takové fotce dám přednost před ostřejším, lépe nasvíceným, ale pro mne méně lahodným záběrem.

Aby vám nepraskla čočka!

Náš vztah k focení a k fotkám je z pohledu psychologie hrozně zajímavý. Pro někoho je proces pořizování snímku utrpení a hlasitě o tom dává fotografovi vědět. Někdo to tak nějak přežije. Málokdo je při focení ve svém živlu.

Neznám ale nikoho, kdo by na své nové fotky nebyl zvědavý. Je to jiné než se ráno podívat do zrcadla. Je to jiné než si na ulici nenápadně prohlédnout svůj odraz ve výkladní skříni. A je to jiné než si procházet staré fotky, které známe.

Dívat se na své nové fotky je jako pohlédnout na se sebe očima druhých. Jaká úleva, když najdu hezký obrázek. A jaké zděšení, když se na nás z fotek dívá tvář, která se nám nelíbí.

Vždyť tady vypadám jak můj otec!

Už dvacet let si fotím portréty lidí, se kterými spolupracuji. Posledních deset let si pozorně všímám, jak na ně lidé reagují. Často si zaprvé všimnou nedokonalosti účesu, pupínku, ohybu na límečku.

Zajímavější jsou ale postřehy, které jdou hlouběji. Tyhle jsou nejčastější:

• tlustý obličej
• nedostatečně inteligentní výraz
• submisivní pohled
• podobnost s některým z rodičů

Kosmetické nedostatky jdou celkem snadno opravit ve Photoshopu. S mindráky zachycenými objektivem fotoaparátu je to složitější.

Zkratka do nevědomí

Co se vlastně děje v naší hlavě, když se díváme na své nové fotky? Probíráme jednu za druhou a hodnotíme je: „Hnusná, děsná, ježkovo voko, proboha tohle hned smaž! No… tahle je docela pěkná, viď?“

A nemůžeme se odtrhnout. Napadne nás, že přišel čas vyměnit profilovou fotku na Facebooku. Nepovedené fotky už pro nás neexistují. Zajímá nás jen ta jedna. Vystihuje totiž obraz naší osobnosti v podobě, jakou si přejeme. Je důkazem, že tato osobnost je reálná.

Na všech našich fotkách jsme to my. Unavení, rozchechtaní, oškliví, zlí, radostní, hloupí, sebevědomí, vystrašení. Všechno jsou to naše skutečné podoby, které vidí lidé kolem nás. Někomu častěji ukazujeme naši krásu, jinému naši ošklivost. Podle toho také vypadají naše vztahy.

Nejdůležitějším vztahem je ale náš vztah k sobě. Seznamte se a smiřte se všemi svými ošklivými podobami. Prozkoumejte tu, kterou považujete za krásnou. A začněte hledat tvář, která je skutečně vaše.

(Pro ilustraci jsem v článku použil kromě mé vlastní úvodní fotky, kterou jsem pořídil mobilem a líbí se mi, také skutečné portréty psychiatra Radkina Honzáka, terapeuta Pavla Špatenky, kouče Radvana Bahbouha a psychoterapeuta Michala Mynáře, které jsem fotil v uplynulých týdnech a měsících. Za laskavé svolení jim moc děkuji.)