Intuice je velmi zvláštní věc. Náhlé tušení dosud netušeného, zahlédnutí neviditelného, pochopení nepochopeného. Když nás najde, nedá se v dané chvíli úplně „dohledat“, kudy a kdy k nám přišlo to, co nečekaně víme, cítíme, myslíme si. Nemáme to pod kontrolou, nemáme čas to víc promyslet, procítit – jen víme, že něco ano, něco ne, něco dělat, něco nedělat.

Kamarádka mi vyprávěla, že se před časem rozhodla přijmout jednu výhodnou pracovní nabídku. Řekla to svému nejbližšímu okolí i asistentce ředitele dané organizace a šla už jen formálně definitivně oznámit řediteli, že nastupuje. Vešla do dveří, postavila se před ředitele a najednou silně cítila, že to nemá dělat.

Sama sebe ke svému údivu uslyšela vyslovit, že se omlouvá, ale na místo nenastoupí. A pak odešla. Dnes vidí, že dobře udělala, protože život jí nabídl posunutí dál, než  kam v danou dobu dohlédla. Přímo tehdy se však odehrál nějaký rychlý intuitivní obrat, pro který dodnes nemá logické vysvětlení.

Intuici můžeme používat i záměrně. Můj známý má dceru s vážnou formou autismu. Aby s manželkou dlouhodobě zvládali péči o ni (s náročnými situacemi, nočním bděním, nečekanými komplikacemi a bez výhledu, že se tato zátěž zmenší), musí v rámci možností dobíjet baterky. Jeho způsob mě zaujal.

Vyprávěl mi, že když jde po ulici, je na nějaké akci nebo někam jede, kdekoli jsou lidé, všímá si jich. A když ho někdo bez ohledu na pohlaví a věk zaujme, jde za ním a začne se s ním bavit (nebo se zeptá, jestli může, a zařídí se podle odpovědi). Odmítán je minimálně.

S lidmi se baví o všem možném: o hudbě – svém velkém koníčku, o tom, co ti lidé dělají, kdo jsou, jak žijí, o tom, kdo je, co dělá a jak žije on. Popisoval, že z takových setkání čerpá sílu, energii, že mu to opravdu pomáhá. Neví, jak a proč si konkrétní lidi vybírá. Naslouchá vlastní intuici. Opakovaně udělal zkušenost, že dotyčný, který ho zaujme, má v sobě něco, s čím se on sám zrovna potřebuje setkat.

Něco pro tebe mám

Nedávno jsem si na něj vzpomněla po pár náhodných sblíženích s cizími lidmi. Při jednom z těch setkání mi člověk, kterého jsem viděla poprvé v životě, řekl část příběhu svého života s nevlídným začátkem a dobrým koncem. Mělo to pro mě velkou sílu.

Trochu jsme o tom diskutovali, srovnávala jsem si to vevnitř s vlastními zážitky a cítila jsem, že bych s ním ráda někdy probrala pár osobních křehčích témat, do kterých bych se s jiným člověkem nerada pouštěla. Něco mi napovídalo, že můžu a že to stojí za to, i když se nejednalo o žádného odborníka nebo o člověka, se kterým bychom se znali.

Když jsem ho viděla potřetí v životě, stalo se tak. Hodně jsme si toho řekli, jako bychom byli staří dobří přátelé. Bylo to úplně přirozené, uklidňující a po tom rozhovoru jsem cítila v sobě změnu. Byla jsem úplnější a pevnější v kramflecích. Zdálo se mi, že i on jako by byl najednou ještě o něco víc sebou.

Pokud jdeme v rozhovoru po linii pravdivosti, dostaneme se do hloubky, ve které si předáváme kus duše.

Asi jsme najednou vzájemně vycítili, že si máme něco předat. Jako dva pošťáci – on nesl balíček adresovaný do vlastních rukou mně a já jemu. Otevřeli jsme v sobě „vnitřní ucho“ a nechali na sebe působit příběh druhého. Dobrovolně, plynule, mělo to svůj začátek a konec: přišel okamžik, že k tomu nebylo co přidat ani co ubrat. Uvědomění, že si vůbec máme něco předat i že jsme si to už předali, bylo intuitivní.

Uvědomila jsem si u toho, že když si potřebujeme o něčem podstatném s někým popovídat nebo něco sdělit, je velmi důležitý právě člověk, se kterým komunikujeme. Spíše než racionálně hledáme pro zásadní životní rozhovory intuitivně ne ledaskoho, kdo má zrovna čas nebo chuť si povídat. Protože pokud jdeme v rozhovoru po linii pravdivosti, dostaneme se do hloubky, ve které si předáváme kus duše a vzájemně se ovlivňujeme. Ten, kdo zrovna vypráví, i ten, kdo právě naslouchá.

Někdy zatoužíme po daru kousku něčí duše a také darovat kus té svojí. Nevíme, proč někdy ano, a někdy ne. Není v tom nic nadpřirozeného, ale přesahuje nás to. Racionálnější typy teď možná nelibě zakroutí hlavou, ale někdo tvrdí, že duše, které si mají něco předat, se znají, potkají a poznají. A že lidé, kteří jsou na to citliví, potkávají po celém světě své spřízněné duše, podívají se na sebe a vědí, že se znají už odpradávna. A že takoví lidé na světě nikdy nejsou sami.

Otevřená mysl

Intuice nás ale může i hodně zklamat. Někdo se opakovaně spálí v přátelství, v lásce i ve svých rozhodnutích, když dá jen na její hlas. Takže všelékem pro každou příležitost nebude a neměli bychom kvůli ní rezignovat na logiku, promýšlení, ověřování informací ani na dlouhodobější pozorování pocitů.

Pokud se totiž intuice „rozjede“ ve své plné síle, může hrozit i to, že zůstaneme jako ve stavu beztíže a chybí nám pevná půda pod nohama. Hrozí, že odletíme „do nikam.“ Na křídlech dosud netušených otevírajících se možností, do světa plného barev, silných dojmů bez pojmů, v poněkud jiném stavu vědomí, než ve kterém se obvykle nacházíme. A pak tvrdě narazíme „rypákem do země.“

Někdy potřebujeme nechat intuici pár hodin, někdy i dnů, odstát – jako rozvířenou vodu. Aby se v nás usadila zase na své místo a my s ní.

Intuice je vlastní umělcům. Na jejích vlnách nám předávají kus krásna.

Vyžaduje otevřenou mysl, vnímavou k vnějšímu i vnitřnímu světu. Díky ní z „ničeho“ vznikne „něco“. Díky ní někdy víme, i když nevíme. Prožijeme něco, co bychom jinak nikdy nezažili, potkáme lidi, které potřebujeme zrovna potkat a kteří potřebují potkat nás. Uděláme věci jinak, než jsme chtěli – nelogicky, ale správně. Tušíme, odhadneme, vhlížíme. Je to občas síla.

Kdybyste se taky někdy lekli a chtěli intuici, to nepolapitelné stvoření, více pochopit a rozebrat na součástky, přeposílám vám slova kamarádky, která nevzala tu výhodnou pracovní nabídku: „Nemusíš to chápat, stačí to přijmout.“

Perceive, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz