Kdy jste si připadal jako zbabělec a kdy jako hrdina? zeptala se mě redaktorka časopisu Kraus. Než budete číst dál, zkuste si prosím sami na tyhle dvě stručné otázky odpovědět. Shodneme se, že je to zatraceně těžké zadání?

Překvapilo mě, jak pracně jsem z paměti lovil okamžik, ve kterém bych sám sebe dokázal spojit se slovem zbabělec. Člověk vnímá zřetelněji své racionální pohnutky, podstatu svého chování takhle černobíle nehodnotí.

Nakonec jsem odpovědi na obě otázky našel. Ale umím to okecat, takže jako úplný srab ani jako neohrožený hrdina z toho snad nevyjdu.

Raději stáhnout ocas

Před časem jsme dostali dopis ze školy, že šestnáctiletý syn zlobil na výletě. Neodpustil si nějaké poznámky a řečičky. Postih byl nečekaně tvrdý. Na dvojku z chování nebo důtku to podle ředitele nebylo, ale škola mu za trest neumožní udělat si v rámci výuky certifikát z angličtiny a nepojede příští rok na poznávací školní zájezd do USA. Uf, zlatá dvojka z chování!

Spíš než jako zbabělost to pořád vidím jako rozumné využití mé životní i profesní zkušenosti. Okolí jsem o tom ale nepřesvědčil.

Manželka chtěla jít hned druhý den do školy. Já navrhoval domluvit klukovi, ať není blbej a neprovokuje přetažené kantorky, a strategicky poslat řediteli omluvu s prosbou, aby synovi ještě dali šanci, pokud si to nápravou chování po zbytek roku zaslouží.

Pořád to vidím jako rozumné využití mé životní i profesní zkušenosti spíš než jako zbabělost. Okolí jsem o tom ale nepřesvědčil, šlo se bojovat za naše práva do ředitelny. Byla to potupná zkušenost. Taky jsme si neodpustili nevhodné komentáře a klukovi jsme fakt nepomohli.

Hlavou do zdi

A kdy jsem se cítil jako hrdina? Skoro každý den konám hrdinské skutky typu „tohle si odneste, to není 150 gramů masa“ apod. Definici hrdinství v tom smyslu, na který se mě v anketě časopisu Kraus ptali, jsou asi blíž některé situace, ve kterých jsem se choval spíš naivně než statečně.

Na jednom pracovišti byl kolega obviněn z nějaké nepravosti a měl odejít. Nezdálo se mi to, a tak jsem žádal otevřené projednání. Hájil jsem i svůj zájem – kolegovo vysvětlení dávalo smysl a já si říkal, že o tom musíme mluvit nahlas, jinak se může totéž stát každému, i mně. A tvrdě jsem narazil.

Tahle zkušenost by mě asi neodradila od toho, abych se někoho v podobné situaci zastal znovu. Ale kdyby měly následky třeba existenčně ohrozit moji rodinu, byl bych opatrnější.

Zbabělosti, která slabší chrání a mocné posiluje, tedy velmi dobře rozumím. Možná ti, co mlčí, mají sofistikovanější způsoby, jak zlepšovat svět. Možná je třeskuté hrdinství ve většině případů jen zbytečné mlácení hlavou do zdi.

Možná se nápravy poměrů dá dosáhnout flexibilnějším přístupem k řešení situací než otevřeným odporem. V osobních vztazích taky člověk nemůže změnit nic jiného než sebe, svůj přístup…

Ale nějak mi tyhle úvahy smrdí. Důvodem, proč většina z nás čte (a píše) články a diskusní příspěvky na Psychologie.cz, je sdílení užitečných informací a zkušeností. Všichni chceme žít pohodověji, v míru s okolím i se svým nitrem. A někdy se tyhle cíle dostávají do konfliktu.

Jak jste na tom s hrdinstvím vy? Má smysl špinit si duši snahou o nápravu vnějšího světa?