Lidé, kteří vyzařují klid, vyrovnanost a pohodu, nejsou rozhodně ti, kteří žádnou bolest nezažili nebo žijí svůj život od jedné zábavy ke druhé. Právě naopak. Jsou to často lidé, kteří prožili velké ztráty, ústrky i nespravedlnost. A přesto dokážou být s životem smíření, vnímat jeho krásu a projevovat vděčnost. Svým postojem projevují životu úctu.
Jako dítě a dospívající jsem také příliš prožívala bolest druhých a dlouho ulpívala ve smutku – radost se mi zdála něčím velmi nepatřičným. Postupně jsem se od takového prožívání dokázala oprostit, aniž bych se snad dostala do stádia otupělosti.
Ani dnes nedokážu mávnutím kouzelného proutku vyhnat z mysli nejrůznější tragédie a problémy našeho světa, a vlastně ani nechci. Jsou to však spíše okamžiky bolestného prožitku, které mě stále nutí klást si otázky, co mohu já udělat a jak vlastně v takovém chaosu žít.
Radost jako úcta k životu
Jednou z odpovědí je i to, že nezanevřu na svůj život ani na život jako takový. Že dokážu vnímat jeho krásu a budu důvěřovat svým schopnostem vyrovnat se i s obtížnými podmínkami. Že budu mít na paměti své priority a zároveň budu otevřená pro nové příležitosti, nová řešení. A to i v případě, že přijdou osobní prohry a ztráty, kdy bolest je přece jen mnohem intenzivnější.
Nemluvím nyní o akutní fázi bolesti, kdy je člověk zcela ochromen (a někdy potřebuje i odbornou pomoc), ale o období, kdy se pomalu vracíme do běžného života nebo kdy se vlastně ani nic tak tragického nestalo, „jen“ se kupí jeden problém za druhým, a my se přesto snažíme fungovat co nejlépe.
Nesnažme se být ve svém životě nezranitelnými hrdiny bez soucitu, ale ani trpícími v područí zlého světa. Naše ztráty a zklamání nás mohou naopak učinit vnímavějšími pro krásu života. Mechanismus krásy funguje jako mechanismus přežití. Stejně jako řeč, která často nemá výpovědní hodnotu, ale je spojena s libými pocity.
I rozhovor o počasí může znamenat: zajímáš mě, jsem s tebou. Touha podílet se na této kráse pak může vést i k vlastní tvořivosti. A ta nám zpětně dává příležitost něco poznat, pochopit, vcítit se. Najít vniřní řád.
Bolesti navzdory
Rady typu Podvádí vás manžel? Zajděte ke kadeřnici! Kupte si něco na sebe! ve skutečnosti nefungují. Možná na okamžik, ale po příchodu domů už většinou chybí chuť vyndat nákup z tašky a ze zrcadla na nás kouká zoufalá ženská s podivným účesem. Mnohem víc než zaplnit něčím novým šatník potřebujeme v takové chvíli zaplnit vlastní mysl.
Z mnoha pocitů zoufalství začaly například vznikat výborné marmelády. Na počátku nebyl velký podnikatelský záměr, ale smutná ženská, která když nemohla spát, začala vařit marmeládu. Podobně se narodila i řada knih, které třeba neaspirují na knihu roku, ale stávají se inspirací lidem, kteří prožívají něco podobného.
Stejně tak můžeme navzdory bolesti začít studovat botaniku, číst životopisy, péct chleba nebo běhat jako Forrest Gump. Čím více dokážeme ovládat obsah naší mysli, tím naplněnější a kvalitnější bude náš život, a tím lépe budeme moci čelit i dalším překážkám na na naší cestě.
Představitel pozitivní psychologie Mihaly Csikszentmihalyi ve své knize Flow nejvíce oceňuje schopnost vytvářet zážitky flow i v nepříznivém prostředí a chápe ji jako cestu ke spokojenému smysluplnému životu. Stav flow, kdy jsme zcela ponořeni do činnosti, naše myšlenky přestávají létat z místa na místo, dostávají řád a přinášejí nám vnitřní klid, tak nezažíváme jen ve chvíli, kdy se věnujeme svému koníčku. Flow můžeme zažívat ve všech oblastech života včetně mezilidských vztahů a hledání životního smyslu.
Člověk po vážném zranění dokáže prožívat stav flow při každodenních činnostech, které dříve považoval za samozřejmé. Lidé, které voda připravila o bydlení, bez fňukání zachraňují, co se dá, a vlastníma rukama budují nový, lepší domov. Viktor Frankl přežil koncentrák díky tomu, že pouze ve své mysli vytvářel základy budoucí logoterapie a představoval si vše, co přijde.
Subjektivní zážitek není pouze jedna ze stránek života, je to život sám. Náš život není určován ani tak událostmi, ale naším postojem k nim, našimi každodenními prožitky. Důkazem pro toto tvrzení jsou právě oni lidé moudří a inspirativní, otevření pro krásu života, kteří dokážou i v chaosu okolního světa nalézat vnitřní řád a šířit jej dál.
Sobě ani nikomu druhému neposloužíme, budeme‑li si bolest, strach či věčnou nespokojenost pěstovat. Na druhou stranu to neznamená, že to vše popřeme nebo budeme žít v neustálé přetvářce. Veškrá naše bolest se stává naší součástí a občas se přihlásí ke slovu. Stále znovu budeme prožívat strach a pravděpodobně i další zranění.
Neměli bychom ale připustit, aby tyto prožitky náš život zcela ovládly, vzaly nám důvěru v sebe, v naši schopnost jít dál. Většině z nás pomáhá mít někoho blízkého, s kým se o své pocity můžeme podělit. Někdy si potřebujeme jen odpočinout a… soustředit se na něco jiného. Na to, co teď mohu udělat, jak se cítit lépe nebo jak pomoct.
A možná už za okamžik se přistihneme, že se usmíváme nad spícím dítětem, uklidňujeme přítelkyni nebo připravujeme nový projekt. Že jsme se vrátili sami k sobě.
