Zdá se mi přirozené nahlížet na životní štěstí jako na něco, co vyrůstá z ohodnocení života jako celku – jakožto něčeho, co je pro nás smysluplné, co prožíváme s nějakým záměrem a reflexí. Nabízí se však otázka, zda není jistější – neboť při našem směřování můžeme velmi lehce zbloudit – hledat štěstí v prožitcích radostných okamžiků a nevkládat veškerou naději do smyslu, který svému životu přisuzujeme. Která z těchto cest je ale nakonec „lepší“ nebo „jistější“? A může mít jedna opravdu navrch?
Vždy jsem více či méně nevědomě přijímala myšlenku, že „to pravé“ štěstí lidské bytosti nespočívá v hédonickém požitku z jednotlivých radostných životních okamžiků (třeba v příjemném povídání s kamarádkami u kávy, požitku z dobrého jídla či v příjemně strávené dovolené), nýbrž v tom, že cítíme, že náš život jako celek pro nás má nějaký smysl – že k něčemu směřujeme, konáme věci, které nám dlouhodobě dávají smysl atd.
Zdá se mi, že takový „celostní“ pohled na život je úzce spojen s představou, že by život měl – aby pro nás byl smysluplný – vždy směřovat k nějakým, třeba i částečným cílům (dostudování školy, založení rodiny atd.). Tento pohled, s nímž by se zřejmě i mnozí další ztotožnili, však musí čelit námitce, která je formulována v proslulé poučce, že smysl (v našem případě štěstí) spočívá v samotné cestě, nikoli v cíli, k němuž cesta potenciálně směřuje. Musíme být totiž připraveni na znepokojivou možnost, že našeho vytouženého cíle nakonec nedosáhneme, a je tedy jistější si užít co to jde a dokud to jde, a neuvažovat, k čemu to z pohledu „života jako celku“ povede.
Dané dva pohledy na štěstí jsou v přímé opozici, a nabízí se tedy otázka, zda bychom měli jeden z nich upřednostnit jako správný a druhý zavrhnout jako pomýlený, anebo zda bychom měli dojít k přesvědčení, že je zde zase nejlepší ona klasická „zlatá střední cesta“. Jak to však rozhodnout? A může vůbec v případě tak prchavého a komplikovaného pojmu, jakým je „životní štěstí“, padnout nějaká finální odpověď, k níž by se měl zavázat každý člověk?
Možnost, že by se štěstí, kterému se toužíme v životě alespoň občas přiblížit, bylo jasně a obecně definovatelné, se mi jeví jako na první pohled podezřelá. Zdá se totiž zřejmé, že každého individuálního člověka naplňuje pocitem štěstí něco jiného (blízkost přátel a rodiny, kariéra, „aktivní odpočinek“ či pomoc druhým). A také, že jeden člověk by tvrdil, že ho štěstím naplňují jednotlivé životní momenty, zatímco druhý by si nenechal vymluvit, že štěstí spočívá pouze v přítomnosti nějakého – ať už jakéhokoli – životního cíle a v usilování o jeho naplnění.
Prožívající a vzpomínající Já
Nakonec je zřejmě opravdu nutné smířit se s tím, že zde existují tyto dvě koncepce štěstí, které jsou v rozporu, a že je na každém člověku, na základě které z nich bude prožívat své životní štěstí. Na druhou stranou se však nabízí možnost, že se nemusíme spokojit jen s tímto konstatováním, ale že bychom se mohli pokusit nabídnout odpověď na to, jak a proč je možné, že zde tyto dvě protichůdné představy existují.
V tomto ohledu je velice podnětný návrh Daniela Kahnemana, psychologa izraelského původu a držitele Nobelovy ceny za ekonomii, jejž nabízí ve svém bestselleru Thinking, Fast and Slow (česky Myšlení, rychlé a pomalé, nakladatelství Melvil, 2012). Samotná kniha zcela jistě není tím, po čem by člověk bažící po definici štěstí sáhl; mnohem více jde o srozumitelné shrnutí Kahnemanových nejslavnějších a nejoceňovanějších příspěvků k psychologii a ekonomii, tedy o výklad teorie souzení, rozhodování (decision‑making) a kognitivních předsudků, které jsou vlastní zdánlivě racionální, ekonomicky uvažující lidské bytosti.
To však nemění nic na tom, že rámec knihy, do něhož Kahneman všechny své dílčí úvahy zasazuje, nabízí podnětnou úvahu nejen o našich předsudcích a omylech v úsudcích, nýbrž také o tom, co pro nás znamená štěstí. Zmíněný rámec spočívá v rozlišení, které zřejmě jako první použil jiný psycholog izraelského původu Dan Ariely, totiž v rozlišení mezi prožívajícím a vzpomínajícím Já (experiencing a remembering self).
Štěstí můžeme chápat buď jako pocit prožívajícího já v jednotlivých okamžicích života, nebo jako celkový dojem, který si zpětně o situaci vytvoří já vzpomínající.
Zatímco prožívající já jsem já jakožto ten, kdo prochází každým jednotlivým okamžikem života, a celý život tedy kontinuálně prožívá, vzpomínající já dodává prvek, který není obsažen v prožívajícím já, totiž reflexi toho, co se událo: vzpomínající já zpětně hodnotí prožité. Ačkoli my jakožto lidské bytosti „sestáváme“ z těchto dvou momentů, je to pouze vzpomínající já, s nímž se ztotožňujeme – pro sebe samé jsme tím, kdo hledí zpět na svůj život i na jednotlivé události v něm a hodnotí je jako šťastné nebo nešťastné, příjemné či nepříjemné, obohacující či lhostejné.
Prožívající já je tedy do značné míry upozaděno, „nedostává se mu hlasu“ a můžeme dokonce tvrdit, že vzpomínající já nad ním vládne tyranskou rukou: pokud prožijeme například určité okamžiky dovolené jako nadmíru příjemné (např. jedno slunné odpoledne u moře), ale celou dovolenou zpětně ohodnotíme negativně (neboť např. téměř celou dobu pršelo), hodnotící já realizuje svoji tyranii tím, že šťastně prožité okamžiky jsou téměř dokonale zapomenuty a vzpomínka, jež nám zůstane, bude „dovolená, která za moc nestála“.
Dvě Já a jejich štěstí
Vztáhnout koncept dvou já na pojem štěstí se poté nabízí – jak ukazuje skvělá Kahnemanova přednáška The Riddle of Experience vs. Memory.
Štěstí můžeme chápat buď jako pocit prožívajícího já v jednotlivých okamžicích života, nebo jako celkový dojem, který si zpětně o situaci vytvoří já vzpomínající. Tím se také vracíme k rozporu, který nás zarazil na začátku: je naše štěstí obsaženo v příjemném prožitku (prožívajícího já), nebo v hezké vzpomínce (vzpomínajícího já)? Vzhledem k tomu, že Kahneman hovoří o tyranii, kterou trpí prožívající já z rukou já vzpomínajícího, mohlo by se zdát, že pointa bude spočívat v podnětu, abychom prožívající já zcela osvobodili od této tyranie a neopomíjeli jeho šťastné prožitky ve prospěch příjemných vzpomínek.
Tak jednoduché to však není. Podle Kahnemana se totiž neidentifikujeme s prožívajícím já, nýbrž právě s já vzpomínajícím, a nelze tedy tvrdit, že naše pravé já podléhá útlaku ze strany něčeho, co je nám cizí. Jsme pro sebe sama tím, kdo vzpomíná, a jako takoví se snažíme prožít nikoli co nejvíce šťastných okamžiků, ale zajistit si co nejvíce šťastných vzpomínek.
Dokladem může být například skutečnost, že mnoho lidí by trávilo dovolenou jinak (odpočinkem namísto honem za zážitky), kdyby si ji později neměli pamatovat; a někteří jsou tak lhostejní vůči svému prožívajícímu já, že by se dovolenou v případě jejího následného zapomenutí vůbec nenamáhali realizovat.
Ačkoli však toužíme – jakožto vzpomínající já – především po pěkně uspořádaném životním příběhu, měli bychom prožívající já osvobodit alespoň do té míry, že na jeho prožívání příjemnosti nebo nepříjemnosti situace budeme brát alespoň nějaký ohled (tj. budeme si dopřávat alespoň nějaké příjemné okamžiky, i kdyby se nakonec měly zcela vytratit z naší paměti). Do jaké míry ale prožívající já „osvobodit“? Měli bychom mu přikládat stejnou váhu jako já vzpomínajícímu, nebo dokonce význam vyšší?
Jednoznačný recept na štěstí?
Mám za to, že na tuto otázku se musí pokusit odpovědět každý sám za sebe, tj. zdá se mi, že zde není jednoznačná, univerzálně platná odpověď na to, jak si „zařídit“ svůj život, abychom byli šťastní – v tomto ohledu jsem stále skeptikem při hledání „univerzálního návodu na štěstí“. Pokud toužíme mít při uvažování nad naším životem před očima život jako elegantní celek, který spěje, ač přes různé peripetie, k jasně vymezenému cíli, určitě bychom se měli snažit žít s ohledem na to, jaký smysl nám bude prožívání zřejmě dávat při zpětném hodnocení.
V tomto ohledu jsem nakloněna věřit tomu, že každý člověk by měl mít nějaké alespoň do určité míry dlouhodobé cíle, aby v jednom okamžiku nezjistil, že se mu v prožívání přítomnosti obraz života jako celku rozpadl jako domeček z karet.
Poučení z Kahnemanových objevů je do značné míry jasné: snažit se dopřát si příjemných prožitků bez myšlenek na to, zda upadnou v zapomnění, ale také snažit se mít v každé životní etapě určitý cíl.
Na druhou stranu se mi ale zdá, že každý potřebuje tuto finální strukturovanost života v jiné míře: někomu vyhovuje vytyčit si střednědobé plány, třeba vystudovat školu, aniž by se strachoval nad tím, jak přesně po jejím vystudování vstoupí do „pracovního provozu“. Někdo jiný musí mít vidinu dlouhodobého cíle, například dosažení vytoužené kariéry či realizování spokojeného manželství. Takový člověk by si ale měl uvědomit, že se mu může stát vlastně ještě něco horšího než člověku žijícímu přítomnými prožitky, totiž že si života při sledování svého cíle neužije vůbec a nakonec se mu onen cíl, ať už je jím cokoli, ukáže z jakéhokoli důvodu jako nerealizovatelný nebo alespoň nerealizovaný.
Poučení z Kahnemanových objevů je tedy, alespoň pro mne, nakonec do značné míry jasné: vyhýbat se oběma extrémům a snažit se dopřát si příjemných prožitků bez myšlenek na to, zda upadnou v zapomnění, ale také snažit se mít v každé životní etapě určitý – ač třeba ne zcela konkrétní nebo dokonale promyšlený – cíl, ke kterému se snažíme směřovat.
Takové poučení je samozřejmě ale úplně obecné, neboť se zdá velmi pravděpodobné, že míra jednoho či druhého druhu štěstí se u každého jedince bude lišit, a že tedy dosažení životní spokojenosti a uspokojení bude u každého vyžadovat jinou dávku kombinace obou těchto „příměsí“. Realizace „receptu“ na životní spokojenost je tedy nakonec na každém z nás, ale alespoň jsme snad obdrželi zajímavou radu v tom, co by mohlo být jeho podstatnými ingrediencemi.
