K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Praxe vnitřního klidu

Čím víc jsme k sobě upřímní, tím méně potřebujeme ostatní o čemkoli přesvědčovat.

Monika Stehlíková

Monika Stehlíková

8. 12. 2015

Ze seriálu: Hledám svoji cestu

Zkoušeli jste si někdy psát automatický text? Tedy vlastně obsah vaší hlavy: přesně zaznamenat myšlenky v reálném čase tak, jak ve vás vznikají? Pokud ano a dělali jste to opravdu poctivě, nejspíš mi dáte za pravdu, když řeknu, že při čtení tohoto textu jste zjistili, že nedává smysl. Že logicky vzato je sice opravdový, ale myšlení není souvislé, nesměřuje k žádnému cíli – myšlenky skáčou do minulosti, pak následují třeba myšlenky na to, co bude, do toho se vmísí vzpomínka na někoho nesympatického, který v nás vzbudí nepříjemné emoce, a tak bych mohla pokračovat dál. Nejspíš budete kývat hlavou, že toto nemůže být vaše myšlenková činnost.

A přesto u určitého množství lidí tento myšlenkově emoční chaos představuje jejich každodenní vnímání reality. Už ráno, když se probudí, hned jim naskočí myšlenky, co všechno je ten den čeká, kam půjdou, co budou dělat, s kým se setkají. Do toho se vkrade dojem z minulého dne, většinou podobný pocitu, s kterým usínali.

Pod tíhou představy o tom, jak nabitý bude jejich nový den a že není možné všechno stihnout, se v nich pomalu stupňuje napětí způsobené obavami, že tento předem daný plán třeba nevyjde úplně přesně, že možná neuspějí ve všem, co si usmysleli, že se jim nepovede vyřešit pracovní úkol, uzavřít smlouvu s dodavatelem, uklidnit vztah s kolegou. K tomu se přičte strach z toho, že zklamou ve svých schopnostech a ztratí tvář, že je někdo pomluví, špatně se na ně podívá, urazí. Prostě zmatek.

Potom vstanou, jdou automaticky do koupelny, pak do kuchyně, automaticky a rychle, plni tohoto vnitřního pnutí, sní snídani, nejspíš se pokusí si úzkost v sobě vybít na partnerovi nebo dětech, aby se jim trochu ulevilo, to přece pomáhá, zanadávají si na politickou situaci, tím se člověku taky uleví, a odcházejí do práce.

Po cestě do práce se tváří, jako by jim každou chvíli chtěl někdo ublížit, a tak je potřeba se bránit už dopředu. V práci jim jejich impulzivita narušuje soustředění a pozornost. Vydrží pracovat chvíli a jsou unavení. Pracují-li tímto způsobem s tímto vnitřním chaosem dlouhodobě, začínají být vystresovaní, depresivní a vyčerpaní. Síly jim nestačí.

Cesta k vyrovnanému životu

Pokud se v tomto popisu aspoň občas částečně identifikujete a chtěli byste to změnit (protože toto se dá prostě dost těžko delší dobu žít, o štěstí a spokojenosti ze života ani nemluvě), pak budete asi pokračovat ve čtení. Pokud se vás to netýká, pak jsou dvě možnosti: buď zvládáte různorodé techniky sebeovládání a toto se ve vás již neodehrává, což je velmi dobré, a vedete zřejmě tvořivý a spokojený život, anebo si ještě ani neuvědomujete, že toto ve vás probíhá, případně ještě nemáte odvahu si to přiznat, i když to cítíte.

Dá se s tím skutečně něco dělat, kromě možnosti hodit to celé za hlavu a dál v tom setrvávat? A co je pro to potřeba udělat?

  • Nejprve je podle mě důležité uvěřit, že je možné s tím něco dělat. Pokud tomu nevěříte, je pravděpodobné, že to hodíte za hlavu a svůj vztek si vybijete na tom, kdo tvrdí, že to možné je. Inspirací mohou být příklady jiných lidí, kteří skutečně žijí vyrovnaně.
  • V dalším kroku je nezbytné si přiznat, že to, co máme v sobě, ať už v podobě myšlenek, impulzů nebo emocí, je jen a jen naše věc a naše zodpovědnost. Můžeme to svádět na druhé, ale skutečně dobře nám z toho opravdu nebude. Že sice druzí lidé ovlivňují, jestli se cítíme líp nebo hůř, ale v podstatě hlavní vliv na to, jak se uvnitř cítíme, máme my sami.
  • Pak následuje rozhodnutí, že s tím chceme – tedy my sami – něco udělat. A to rozhodnutí v sobě obsahuje i skousnutí faktu, že to bude práce a úsilí, minimálně ze začátku dost nepříjemná práce, úplné krocení démonů.

Nechť nám v tomto rozhodnutí pomáhá znalost toho, že v téhle věci jsou na tom všichni lidé stejně, nechť nám v tom pomůže, že v tomhle údělu skutečně nejsme sami. A kdo tvrdí, že to tak není nebo nikdy nebylo, ten předvádí jen masku.

Nikdo není ušetřen negativních emocí a myšlenek, impulzů a posedlostí. Každý člověk má v sobě aspekty pozitivní i negativní. Jediný rozdíl může nastat v tom, že existují lidé, kteří své impulzy začali sami v sobě zpracovávat. Postupně, krok po kroku na sobě začali pracovat a možná to ani druhým neříkali – jak už to tak bývá, čím víc jsme k sobě upřímní, tím míň máme potřebu druhé přesvědčovat.

Nechat věci dít se

Výše popsaný myšlenkový a emoční zmatek ukazuje, že vysoké procento našich myšlenek jsou jen zavádějící ruminace a rigidní automatismy, které nikam nevedou, jen kazí naši vyrovnanost a spokojenost. A to, že nás mají „v hrsti“, je dáno jen tím, že je považujeme za důležité, že jim věnujeme pozornost.

S pozorností se to přitom má tak, že pro nás v daný moment existuje jen to, čemu pozornost věnujeme, čeho si všímáme, nic jiného. Například v hlučném prostředí vůbec nemusíme zvuky a hluk vnímat, pokud se ponoříme do četby fascinujícího románu. Stejně tak to může být s našimi myšlenkami. Myšlenkami je v našem příkladu hluk. A co je v něm tou četbou, která nás natolik pohltí, že hluk přestaneme vnímat? Tou metaforickou „knihou“ je to, co je v naší realitě teď: plné soustředění na přítomný okamžik.

Skutečná tolerance je v tom, že necháme druhé lidi být takovými, jakými chtějí být, bez našeho posuzování a neustálého hodnocení.

Jak? Pomocí smyslů a tělesných vjemů. Otevřít se přítomné chvíli celou bytostí, otevřít se tomu, co je teď: vnímat zrakem prostor, vnímat zvuky, vnímat své vlastní tělo, vnímat druhé lidi naplno, a to vše pokud možno nezaujatě, to znamená, jako by se život odehrával, ale nikoli jen kvůli nám samým jako středobodu všeho dění, ale s postojem, který připomíná trochu dětskou zvídavost a nadšení ze života.

Schválně si to zkuste teď: rozhlédněte se kolem sebe, hledejte detaily, všímejte si, představte si, že to, co vídáte běžně, je teď pro vás nové, neotřelé, zajímavé. Stejně tak lidé kolem vás: nechte je projevit se tak, jak se chtějí projevit, sledujte je, jako byste sledovali filmové plátno, aspoň na chvíli nezasahujte do toho, co se děje, nechtějte to po svém. Skutečná tolerance je v tom, že necháme druhé lidi být takovými, jakými chtějí být, bez našeho posuzování a neustálého hodnocení. Nechte věci dít se a uvidíte, jak se vám uleví.

Jak je to možné? Naše myšlení, včetně toho „nežádoucího“, je řízeno sestupným systémem mozku, kdežto naše tělesné pocity, smyslové vnímání a třeba i dech jsou řízeny systémem vzestupným, tedy dvěma rozdílnými systémy. Přičemž když věnujeme pozornost jednomu, věnujeme o to méně pozornost druhému – tedy když věnujeme pozornost našim tělesným aspektům, o to menší pozornost věnujeme našemu myšlení. Není totiž možné se záměrnou snahou zbavit nepříjemných myšlenek, zbavit se jich je možné jen nepřímo, odvedením pozornosti jinam.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Toto jsou běžně zažívané skutečnosti a je možné se jimi inspirovat pro případy, které nám už tak běžné nepřipadají: když nás někdo nebo něco opravdu baví a plně se mu, resp. tomu věnujeme, jsme svojí pozorností v přítomném okamžiku, řekla bych přímo v tělesném aspektu přítomného okamžiku, a to je zároveň náš pocit spokojenosti.

Trénink všímavosti

Schopnost sebeovládání lze rozvíjet jako kteroukoli jinou schopnost nebo dovednost – a to „tréninkem“, tedy i jinak než zaměřováním se na přítomný okamžik během dne. Tréninkem je zde myšlena meditace všímavosti (mindfulness), tedy čas věnovaný tomu, že zvolíme chvíli zastavení a jen sledujeme, co se v nás a okolo nás děje – uvědomujeme si plně tady a teď: svůj dech, tělo, emoce, myšlenky.

Jen si to uvědomujeme, nic neděláme, neupravujeme prožitek, nehodnotíme, necháme to všechno proběhnout. Můžeme mít například silné nutkání vstát a jít něco dělat, my to ale neuděláme, jen si uvědomíme, že nás to napadlo. Nebo třeba vedeme s někým vnitřní dialog, nerozvíjíme ho dále, jen to pozorujeme. Anebo ještě jinak: jako bychom to udělali, ale zůstáváme sedět, odoláme přáním a nutkáním. Co se stane?

Emoční vyrovnanost nám pomáhá udržovat si energii po celý den: když se totiž necháme „vytočit“, sebere nám to jednorázově velké množství energie.

Získáme odstup, nadhled a kontrolu nad situací a nad sebou samými. A když v tomto pozorování a „nicnedělání“ vydržíme déle, nutkání, impulzivita a emoční nevyrovnanost zmizí. Jako u každého tréninku se jeho účinek přenese do našeho běžného života. Budeme postupně reagovat méně impulzivně, a bude to autentické, nebude to předstíraný nebo hraný klid. Jak je to možné?

Tímto postojem totiž dochází ke zklidnění amygdaly, části limbického mozku, zodpovědné za naše emoce. Jinými slovy, tato praxe je s to v nás uklidnit emoce a impulzy. Takže paradoxně jen když nesledujeme žádný cíl, ani cíl najít vnitřní klid, jen pozorujeme, co se děje, vnitřní klid přijde. Vnitřní klid, který je zdrojem naší autonomie, rozhodnosti a přirozenosti.

Nehledě na to, že emoční vyrovnanost nám pomáhá udržovat si energii po celý den: když se totiž necháme „vytočit“, sebere nám to jednorázově velké množství energie. A když jsme stále emočně nevyrovnaní, přicházíme o mnoho životní síly.

Kromě pozitivního vlivu na amygdalu má tento postoj, ať už ho zaujímáme při „tréninku“ v meditaci nebo v běžných situacích našeho života, vliv i na hipokampus, část mozku zodpovědnou za naši paměť. Také tento postoj posiluje pozornost jako takovou, tedy naši schopnost se soustředit. Vydržíme se pak soustředit na jednu věc déle.

I když to může vypadat při popisu jednoduše, v praxi, o kterou jde především, se můžeme setkat s obtížemi. Pokud ale vydržíme a budeme zkoušet dál, pozitivní účinky mindfulness přístupu na sobě ucítíme relativně rychle: zmírní se naše impulzivita, projasní naše myšlení, budeme se cítit spokojeněji (rozvíjí se levá část neokortexu, který posiluje pozitivní emoce), posílí naše pozornost, sníží se napětí a úzkost, a dokonce i zlepší naše imunita a exekutivní funkce mozku a zpomalí jeho stárnutí.

Využívejte celý web.

Předplatné

V mindfulness stavu je totiž mozek ve stavu tzv. gamma vln, tedy vln, které jsou pro lidské zdraví a psychiku nesmírně regenerující. A i kdyby se dostavily jen některé z dnes již vědecky potvrzených účinků této metody, tak to stojí za to. Protože mindfulness je skutečným zdrojem klidu a štěstí.

Tato metoda může plně nahradit hodiny a hodiny terapie, říká psycholog Dalibor Špok: Deset minut denně

Diskuse 0
Hledám svoji cestu
Seriál

Podněty a inspirace k nalezení vlastního směru na cestě ke štěstí.

Více autorů

  • Štěstí